… podzim

Kdybych byl zemědělec, těšil bych se z celého roku nejvíce na léto, neboť v létě nastávají žně. Veškerý lid fotografický však každoročně napjatě očekává příchod podzimu (jakkoli nemívá zpravidla nic proti ostatním ročním obdobím), neboť s ním přicházejí také žně, ovšem fotografické.

Podzim, to jsou především barvy, a tak většinou nechávám černobílý film doma, abych se mohl z “ulovených” barev těšit, až je (skoro) všechny nemilosrdně zlikviduje paní Zima. Na podzim je všechno jaksi hezčí, po zaprášeném létě, které nenechá z jarní svěžesti takříkajíc kámen na kameni, barvy znovu ožijí, je vidět (i slyšet!) dál a lépe a ve vzduchu je cítit kouř vzdálených ohňů, které k podzimu prostě patří a pokud už nikde nejsou, pak je ta vůně výsledkem skvělé autosugesce: není ohně bez kouře stejně jako není podzimu bez ohně…

Nedávno jsem si dělal seznam toho, co všechno může být podzim. Vyšla mi z toho jakási báseň v próze, která může vlastně být i velmi zestručněným návodem k tomu, co všechno se dá na podzim fotografovat. Podzim jsou: spadané listy vlající za auty, mokré silnice, ranní mlhy, děti jdoucí ranním šerem do školy, jinovatkou potažená spadaná jablka hezkého vzhledu a nevalné chuti, boty promočené na výletě kdesi u Karlštejna, chleby jedené na lavičce tamtéž, špinavé vlaky plné houbařů, daleké rozhledy a větrná odpoledne, kiosky s vonícími klobásami a ledovým pivem z kelímku, opuštěné chaty, louže plné barev, mraky, turisté hledající teplo a sucho kaváren, divadelní plakáty s premiérami, kratší a kratší dny, teplejší kabáty vytažené z hloubi skříní, studenti hrající si na beatniky, cigarety a dýmky kouřící úplně jinak než kdykoli jindy, překvapivě teplé dny s letní vůní a dny stejně překvapivě studené s chladem pohlcujícím veškerou chuť cokoli dělat, zamlžená okna starých barabizen, kontejnery s domovním odpadem, kouřící ohně a umounění paliči, pomalu ale jistě mizející letní milostná vzplanutí, obchody s vánoční výzdobou instalovanou letos zas o něco dříve než vloni, promrzlí milenci čekající na otevření hospody, déšť a deštníky, kytary, ošizené grogy, muži, ženy a … fotografie.

Podzim je: nuda z odpoledního nicnedělání a únava z práce, cesta kamsi do strniště a drak na špagátu, křik kluků hrajících cosi jako fotbal, ušklíbání holek – ti kluci jsou ale pitomci, pes náruživě se válející v hromadě listí, zaprášený nábytek v už uzavřené zahradní restauraci, čekárna na tramvaj plná promočených lidí – zase přijedu pozdě, pětka z opakování z minulého roku, poslední letošní čundr kamsi, slivovice pálená ve sklepě o sobotní noci, album s fotkami z prázdnin, čerstvě zrytý záhon a odkvetlé růže, vlněný svetr od babičky, burčák, mejdan na vysokoškolské koleji, doba splácení letních dluhů a doba půjček na zimu, srážející se dech, ticho a … fotografie.

Samozřejmě by každého napadlo dalších mnoho věcí, který by k tomuto “seznamu” přidal. Ale přidávat je nemusíme do textu, ale raději na film. Každý snímek, který od září do prosince vyfotografujeme, by měl mí punc podzimí nálady, cosi jako vodotisk. Upozorňuji, že tento stručný a vlastně nahodile vytvořený seznam není žádný závazný recept, co se fotografovat má a co nemá, ale spíše výzva k tomu, abychom se lépe dívali na to, jak se svět kolem mění. Ano, příští rok to bude možná stejné. Ale co když nebude?

Je úplně jedno, co máme za přístroj. Nemusí být ani nejnovější ani nejdražší. Stačí si s ním rozumět a používat ho jako své třetí oko, které nejen že vidí, ale umí si i pamatovat. O objektivech a dalším příslušenství platí zhruba totéž. Nicméně jedna výjimka mě napadá – podzim je doba, kdy se víc než jindy používá stativ. Jít takhle někam do zšeřelého lesa, najít si barevný list, pavučinu s kapkami nebo třeba peřejku na potoce… Fotografujeme klidné scény a hlavně barevnou přírodu, která se loučí s pomalu odcházejícím rokem. No jo, je to třeba kýč, není to nic objevného, ale stejně každý rok zas a znovu saháme po fotoaparátu a fotíme totéž, co loni. Prostě máme všichni pocit, že takhle to loni nevypadalo a napřesrok vypadat už nebude.

Podzim je čas jednodenních výletů, které mají obrovskou výhodu oproti výletům v létě – nemusíme celou dobu myslet na to, kde se schováme do stínu, kde si sedneme a napijeme se a kdy už tam himlhergot budeme. Možná proto podzim připadá všem lidem zvyklým dívat se na svět přes hledáček své kamery jako zcela výjimečné období. Možná díky snesitelným teplotám víc vidíme. Možná nejsme hnáni podivnou touhou za den proletět co nejvíc, nepočítáme, kolik nás jeden den stojí (jako na letní dovolené), a jsme vlastně smířeni s tím, že tok času stejně nezpomalíme a že zima přijde stejně spolehlivě jako loni.

Je zajímavé, že si při fotografii jediného listu zajímavé barvy nebo tvaru dokáže člověk vybavit celou cestu, která k tomu listu vedla, a třeba i vůni hub a chuť vody ze studánky. Alespoň u mě toto funguje opravdu jen na podzim; kdykoli si zkouším vybavit něco z léta či jara, jde to podstatně hůř a někdy taky vůbec ne. Osobně většinou na podzim fotografuji na barevný film, abych si vyrobil jakousi barevnou konzervu na dlouhou a nebarevnou zimu. Zima ve městě je ohavná, a tak si prohlížím fotky a čekám na jaro, o kterém jsem vám už psal. Na podzim je možno fotografovat kohokoli, cokoli, kdykoli, jakkoli a na cokoli. Vím, že to jde i v jiných ročních obdobích. Ale na podzim prostě skoro všechno vypadá líp nebo lépe řečeno jinak.

Fotografujme podzim…