První část reportáže z pobytu v New Yorku. V tomto díle se kromě základních informací podíváme na Midtown, Staten Island Ferry a Sochu svobody.
Tento cestopis jsem napsal asi v polovině srpna 2001. Zbývalo mi pouze rozhodnout se o výběru některých obrázků. Byl jsem pracovně zcela zaneprázdněn a tak jsem dokončení cestopisu odložil. Mezitím došlo k útoku na New York. Po úvaze jsem se rozhodl text neměnit, i když odstavec o WTC a WFC již neplatí. Psal jsem cestopis jako upomínku na místa, která se mi líbila a tomu odpovídá i nyní.
Měl jsem možnost strávit něco přes půl roku v tomto městě.
Většinu volného času jsem se samozřejmě snažil využít k poznávání města a
k fotografování. Velkou část mého pobytu bylo bohužel dosti studené
a pošmourné počasí, přesto jsem toho nachodil hodně a protože New York
je město velice fotogenické, spotřeboval jsem při tom hodně filmů.
Když už jsem zmínil počasí, řekl bych, že klima v New Yorku je v průběhu
roku v zásadě podobné tomu u nás kromě toho, že když se oteplí, obvykle
současně výrazně stoupne vlhkost a cítíte se jako v prádelně. Vlhkost 95 % není výjimkou. V zimě
bývá naopak dosti chladno, což trochu překvapí, protože z Evropy jsme zvyklí,
že u moře bývají zimy mírné. Klima v New Yorku se ve srovnání například s
Prahou liší ještě tím, že je tam čistý vzduch. Pokud nestojíte uprostřed
silnice, je to opravdu cítit.
New York je největší město severní Ameriky. Dle loňského
sčítání lidu žije ve městě New York
přes 8 miliónů lidí a v tzv. metropolitní oblasti New York, zahrnující
ostrov Long Island a část státu New Jersey, žije přes 21 miliónů lidí.
Aby se jméno města odlišilo od jména státu používá se pro město někdy označení
New York City nebo NYC. New York City tvoří pět městských částí neboli
borrows – Manhattan, Brooklyn, Bronx, Queens a Staten Island, který je skutečně
ostrovem v zálivu, kde ústí řeka Hudson do moře. Za “pravý” New York se
však často považuje pouze Manhattan se svými mrakodrapy. Adresy v ostatních
částech města se dokonce někdy píší spolu se zkratkou státu a směrovacím
číslem jako kdyby šlo o samostatné město, třeba Brooklyn, NY 11238.
Moje pracoviště i ubytování byly na Manhattanu, kde jsem také strávil
většinu času. Kromě Queens jsem však navštívil i mnoho míst
v ostatních borrows.
Doprava
Nejlepší způsob, jak se v New Yorku dostat kamkoliv je
metrem. Poznámka: za tímto
odkazem se nachází oficiální server městské dopravy. Nejužitečnější jsou
na něm informace i o příměstských vlacích LIRR – Long Island Railroad a
Metro North, což není metro, ale vlak jedoucí směrem na sever podél řeky
Hudson a na severovýchod do státu Connecticut. Oba typy vlaků jsou zajímavé
pro výlety za hranice města. Metro je
rychlé, spolehlivé a dle mých zkušeností bezpečné.
Má 25 tras a přibližně 470 stanic. Na
většině hlavních tahů jezdí lokální a expresní vlaky. Lokální staví
v každé stanici, zatímco expresní jenom v každé třetí nebo čtvrté.
Při jízdě na delší vzdálenost se vyplatí přesednout do rychlejšího
expresního vlaku a teprve poslední stanice dojet lokálním vlakem, pokud
potřebujeme vystoupit ve stanici, kde expresní vlak nestaví. Aby
expresní vlaky mohly předjíždět vlaky lokální, jsou v tunelu instalovány
čtyři koleje – dvě pro lokální vlaky a dvě pro expresní. Metro bylo
vybudováno poměrně jednoduchým způsobem, totiž byly vykopány jámy
pod ulicemi, položeny koleje a jámy zakryty.
Bylo to možné díky uspořádání většiny ulic do pravoúhlé sítě
a terénu bez kopců. V okrajových částech města jezdí metro často na
kovové konstrukci nad ulicí. Když čekáte na
nadzemní stanici na vlak, cítíte jak se celá konstrukce chvěje pod
projíždějícími vlaky. Mezi jednotlivými pražci obvykle nic není, neboli
pokud spadnete do kolejiště, propadnete se dolů na ulici. Zvláštní zážitek
je pak vlak jedoucí na nadzemní konstrukci po čerstvé sněhové nadílce,
kdy podél celého vlaku srší jiskry jako ohňostroj.
Ve zrušené stanici metra v Brooklynu se nachází muzeum historie městské
dopravy. Z Manhattanu se tam snadno dostanete pojedete-li metrem červenými linkami
2 nebo 3 do stanice Borough Hall a dojdete kousek pěšky. Počátek výstavby
metra před více než 100 lety se pojí s trojicí firem IRT, BRT/BMT a IND.
Každá z nich postavila jednu z prvních linek metra. A protože šlo o
konkurenční firmy, každá z nich vydala svůj vlastní plánek
znázorňující jen jejich vlastní linku. Takže pro přehled o celé síti metra
bylo zapotřebí zkombinovat tři plánky. Každá firma měla samozřejmě svoje vlastní
odlišné vagóny. To způsobilo problémy při pozdějším sloučení
tras do jednotné sítě. Řada stanic musela být prodloužena a některé byly
zrušeny. Potíž způsobila nástupiště některých stanic do oblouku, která
vyhovovala vagónům s dveřmi na krajích, ale nikoliv vagónům majícím též
dveře uprostřed, které se tak ocitly nad dírou do kolejiště. V dosud provozované
stanici South Ferry (výstup k Staten Island Ferry a Liberty Island Ferry, viz dále)
je tento problém vyřešen vyjížděcími kovovými deskami, které se vysunou
z nástupiště ke dveřím. A vystoupit můžete pouze v prvních pěti vagónech.
Současné plánky metra již samozřejmě znázorňují všechny trasy včetně toho,
ve kterých stanicích staví expresní vlaky. Vzhledem ke stáří metra v něm
však stále probíhají opravy, které mají za následek výluky, většinou o
víkendech. Ty se projevují tak, že normálně expresní vlaky jezdí jako lokální
(což není takový problém), normálně lokální vlaky jezdí jako expresní (což
je horší), jedou po jiné koleji nebo jinou trasou. Přes to dopravu metrem
rozhodně doporučuji. Je bezkonkurenčně nejrychlejší, díky klimatizovaným
vlakům můžete dýchat i v dopravní špičce (na rozdíl od pražského metra)
a nikdy jsem neměl pocit, že by v metru hrozilo větší nebezpečí než kdekoliv
na ulici. Platí se buď tokeny pro jednu jízdu, které se však dnes již málo používají
nebo plastovou kartičkou Metrocard. Ta se prodává buď jako “unlimited” pro neomezené
cestování po dobu jednoho týdne nebo měsíce nebo v provedení “pay-per-ride”, kdy
Vám pracovník v pokladně nebo automat nahraje na kartičku určitý počet jízd,
které se pak při průchodu turniketem odečítají. Toto používá většina lidí.
Jedna jízda stojí nyní $1.50 a za každých deset jízd Vám na kartičku
nahrají jednu jízdu navíc, t.j. za $15 je 11 jízd. Použitou Metrocard lze
znovu dobít. Automat na dobíjení
Metrocard je dobrý způsob, jak získat “zlaté” dolarové mince pro případ,
že byste je chtěli do sbírky a v obchodě jste žádnou nedostali. Občas ještě
vrátí i starší kovový dolar “Susan Anthony”, ale již málokdy. Při cestě lze
jednou přestoupit z metra na autobus nebo
z autobusu na metro do dvou hodin od první jízdy. Jízdu autobusy však nedoporučuji,
jsou velmi pomalé. Jednak kvůli dopravním zácpám a jednak proto, že stanice
jsou přibližně každé dva bloky, t.j. asi 120 metrů od sebe. Nastupovat se může
pouze předními dveřmi a jeden cestující po druhém musí svoji Metrocard nechat
přečíst automatem. Autobus se hrozně vleče.
Midtown a okolí
Midtown je, jak název napovídá, čtvrť přibližně uprostřed Manhattanu a vyznačuje
se vysokým výskytem mrakodrapů. Ty jsou vlastně na Manhattanu soustředěny ve
dvou místech – ve starší čtvrti Midtown a v modernějším jižním cípu Manhattanu
u komplexu WTC/WFC (o něm bude řeč později). Midtown je čtvrť velmi rušná,
tmavá (vzhledem k výšce domů jsou ulice relativně úzké)
a ne moc příjemná na
procházení. Z fotografického hlediska stojí určitě za pozornost výstup na
Empire State Building, budova nádraží Grand Central Terminal, hned za ní
bývalá budova společnosti Pan Am, nyní patřící pojišťovně Met Life a řada dalších
budov méně známých jmen, většinou ošklivých, ale svým způsobem zajímavých
tvarů a architektonických prvků. Budova Chrysler Building postavená ve stylu
Art Deco v roce 1930 je velice zajímavá, ale bohužel
nepřístupná. Má unikátní špici, nevím ale o žádném veřejně dostupném místě,
ze kterého by se dala dobře vyfotit.
42. ulice vedoucí kolem Grand Central
Terminal končí na východě u sídla OSN, jehož návštěvu doporučuji. Jednak
v okolí jsou zajímavé budovy, kde lze udělat pár pěkných fotek a jednak
návštěva jednacích sálů s průvodcem je velice poučná. Známá vysoká plochá budova
je sekretariát, který není pro veřejnost přístupný. Jednací sály jsou
v sousední nízké budově. Dovíte se například, jak se volí a jak zasedá Rada
bezpečnosti, jak jsou uspořádána křesla v sále Valného shromáždění a celou řadu
dalších zajímavých věcí.
Dříve byla jednání přístupná veřejnosti. Nyní jsou však již z bezpečnostních důvodů
neveřejná. Vlajky všech členských států před areálem bývají často stažené.
Každý stožár má svoji vlastní skříňku pro uložení vlajky. Teprve na třetí pokus se
mi je povedlo vyfotit.
Půjdete-li 42. ulicí naopak na druhou stranu,
t.j. na západ, dojdete na Times Square. Ve skutečnosti nejde o žádné náměstí
nýbrž o křižovatku několika ulic s chaoticky uspořádanými domy, jejichž většinu stěn
pokrývají hýřivé barevné reklamní neony. Bombastičnost reklam zakrývajících několik
pater budov je těžko napodobitelná. Uprostřed “náměstí” je náborová stanice
amerických ozbrojených sil.
Kde je ráj fotografů, přesněji fanoušků fotografické techniky? Určitě v
BH Photo Video v New Yorku.
Obchod zabírá celý blok mezi 33. a 34. ulicí na 9. avenue. Lze tam dojít od
Empire State Bulding po 33. ulici směrem na západ nebo pojedete-li metrem,
pak je nejlépe vystoupit na 34. ulici tras A, C a E. Tato stanice je však
dostupná podchodem i z 34. ulice na trasách 1, 2 a 3 (stejné jméno, ale jiná stanice).
Směrem na západ od stanice projdete kolem budovy hlavní pošty a
jste tam. Chcete si vyzkoušet Canon EF 600mm f/4 L IS USM, Hasselblad 903SWC
nebo Linhof 4×5? Žádný problém. Co není k dispozici
přímo v prodejně, objedná
prodavač z terminálu a do dvou minut zboží přijede po jezdícím pásu ze skladu.
V obchodě je řada oddělení, když se někde rozhodnete něco koupit, prodavač
vloží zboží do košíku a ten napojí na lanovku. Ta projíždí celým obchodem až
k pokladnám. Košíky jezdí i výtahem nahoru a dolů a větve lanovky se kříží.
Téměř všichni prodavači jsou Židé s typickými copánky,
vousy a klobouky. Obchod má proto také zavřeno v sobotu a v pátek odpoledne.
V neděli je otevřeno. Další doporučovaný fotoobchod v New Yorku bývá Adorama,
uvnitř je ale obchod mnohem menší a na první pohled ani zdaleka nedosahuje
úrovně BH.
Říká-li vám něco pěstitel orchidejí a slavný detektiv Nero Wolfe v podání
spisovatele Rexe Stouta, udělejte od BH pár kroků na sever. Zde je totiž 35.
ulice, odkud, jak známo, Nero Wolfe jen nerad vycházel ze svého brownstone,
neboli domu z hnědého pískovcového kamene. Ve skutečnosti je tato ulice tmavá,
plná ošklivých vysokých domů a není zde žádný brownstone. Pěkné brownstowny
lze nalézt například mezi Broadway a Central Parkem kolem 95. ulice.
I když Vám Nero Wolfe nic neříká, stejně není úplně špatný nápad vydat se od
BH směrem na sever a později zabočit do postranních ulic. Je to sice oblast
bez turistických atrakci, se změtí obyčejných ošklivých domů, ale podle mně
je právě tato neuspořádanost zvláštním způsobem fotogenická. A jsou zde domy
s ukázkově lakovanými fasádami. Nemohu si vzpomenout, že bych někde v New
Yorku viděl dům, který by měl omítku, z vnějšku nebo zevnitř. Pokud materiál
fasády vyžaduje povrchovou úpravu, používá se k tomu účelu nátěr silnou
vrstvou pololesklé barvy. Odstín je většinou nevýrazný, béžovohnědý apod.
Někdy ale i tmavě zelený, vínový nebo černý. Jiný kraj, jiné zvyky, ale stále
mám určitý pocit, že omítka k domu patří. Z toho co jsem měl možnost vidět
jinde v Americe jsem nabyl dojmu, že jde zřejmě o široce rozšířený způsob
úpravy zdí.
Na západním
konci 45. ulice kotví loď ve které se nachází Intrepid Sea-Air-Space Museum.
Z fotografického hlediska mně ale muzeum zklamalo. Většina exponátů je
uvnitř v umělém světle a celkově jsem měl pocit, že je obtížné najít
atraktivní záběry.
Staten Island Ferry
Pojedete-li k Soše svobody, nejspíše vystoupíte ve stanici metra South Ferry
a půjdete nějakých 100 metrů k pevnosti Fort Clinton, odkud lodě k soše
odjíždí. Přímo od stanice metra ale odjíždí jiné lodě – na Staten Island. Ostrov je
dnes již s pevninou spojen nejdelším newyorským mostem Verrazano Narrows
(přes který
se také běhá maratón), doporučuji však jet přívozem. Jednak proto, že vlastní
návštěva ostrova není až tak moc zajímavá (v čekárně na loď budete lákáni
plakáty například do botanické zahrady, je-li to vaše oblíbená zábava, pak
doporučuji raději botanickou zahradu v Bronxu s velkými skleníky nebo další
v Brooklynu, které
jsou určitě hezčí), ale zejména proto, že jízda lodí je velice pěkný zážitek.
Z lodě je vynikající výhled na mrakodrapy ve spodní části Manhattanu. Lepší,
než z lodě k Soše svobody. Loď je zdarma! Pokocháte-li se dostatečně výhledem
na Manhattan, můžete se zaposlouchat do produkce některého z muzikantů, kteří
na lodi bývají. Cesta tam a zpět trvá 1 hodinu. Pokud byste snad přeci jen
vystoupili na ostrov (na lodi obvykle zůstane houf turistů, kteří jedou
“na otočku”) a vydali se do vnitrozemí, nebudete možná věřit, že jste ještě
v New Yorku. Dřevěné domky typické pro zbytek Ameriky jsou tak vzdálené
mrakodrapům na Manhattanu a přesto stále na dohled.
Socha svobody
Při první návštěvě New Yorku mnoho
lidí cítí neodolatelnou potřebu navštívit Sochu svobody. Jeden ze symbolů
nejen New Yorku, ale celé Ameriky. Také jsem neodolal. Doporučuji vstát dříve
a nalodit se na první ranní loď, která odjíždí v 8.30. Před přistáním na
Liberty Island se přesuňte k východu z lodě a po přistání vyrazte rychle
směrem k soše. Neuděláte-li to, bude vás to stát
dlouhé čekání uvnitř sochy v zatuchlém vzduchu a horku. Během dne fronta
trvá běžně 2 až 3 hodiny. Když se budete naloďovat kolem poledne, bývá už
vršek sochy pro další návštěvníky uzavřen. Na prohlédnutí sochy
z vnějšku budete mít čas při cestě zpět. A z vnějšku je socha skutečně
impozantní. Na vstupu do sochy je rentgenová kontrola zavazadel a rámový
detektor jako na letišti. Překvapilo mně, že rámový detektor odhalil
jedinou kazetu kinofilmu v mé kapse. Po jejím vyjmutí byl spokojen.
Prostor nahoře v koruně sochy je překvapivě malý. Pro fotku
zevnitř je nezbytný širokáč, nejlépe 20 mm. Socha dříve sloužila jako
maják. Původní svítící pochodeň s prosklenými okénky však byla v roce 1984
pro špatný technický stav nahrazena novou pochodní, která je již celokovová,
bez okének. Původní pochodeň s popisem historie jejích úprav si lze prohlédnout
ve vestibulu u východu ze sochy.
Než se loď vrátí zpět na
Manhattan, zastaví ještě na ostrově Ellis Island. Ostrov byl po několik
desítek let první zastávkou většiny přistěhovalců přicházejících do Ameriky.
Zde byli úředně zkontrolováni a čekali na možnost odjet do vnitrozemí.
Říká se, že polovina dnešních Američanů se ocitla v Americe přímo nebo
nepřímo přes Ellis Island. Tedy buď sami, nebo častěji jejich rodiče
či prarodiče, prošli přes zdejší přistěhovaleckou stanici.
V hlavní budově je nyní muzeum přistěhovalectví, kde jsou zajímavé
fotografie a celkově působící atmosféra. Krátkou návštěvu doporučuji.
V muzeu je také strom jazyků – slova převzatá angličtinou z mnoha jazyků
přistěhovalců. Robot Karla Čapka zde není.
Pokračování příště
