Velkoformátové přístroje III – temná komora.

Jestliže jsme absolvovali první část fotografického úsilí a dostali se tak k poněkud neobvyklým negativům, nebo diapozitivům, další část – převedení na výslednou fotografii, bude podobně neobvyklá.

Nejschůdnější cestou v současnosti je převedení média do elektronické oblasti s příslušným zpracováním. Další, avšak nikoli tvůrčí možností, je snadné postoupení naexponovaných materiálů profesionálním laboratořím. Za příslušnou sumu si můžeme v klidu počkat na výsledek. Pro ty, kdož se rozhodnou zpracovat si své materiály sami, předkládám následující přehled možností.

1. zpracování filmu

Nejjednodušší variantou je volba formátu 6×9, 6×12, 6×17, …. Vystačíme si zde s jednoduchou vývojnicí a vše se pak odehrává stejně, jako u kinofilmu. Pokud však chceme používat materiály větších rozměrů, je nutno se vypořádat s několika problémy. Ploché filmy (také planfilmy nebo listové filmy) vyžadují speciální vyvolávací pomůcky, které přesahují rámec běžného vybavení. První, nejlevnější, zato však nejpracnější, možností je vyvolávání v miskách. Druhá metoda vyžaduje zakoupení tanků pro vyvolávání listových filmů.

Vyvolávání v miskách

Opatříme si tři misky, které budou o málo větší, než zamýšlený formát filmu. Musí být dostatečně hluboké, aby nám při vyvolávání nevytékaly lázně. Do každé nalijeme potřebnou lázeň (1. vývojka, 2. přerušovací lázeň, 3. ustalovač) v takovém množství, aby byla hladina zhruba 1,5 cm ode dna. List filmu vkládáme tak, že misku nakloníme k jedné straně, film jednou hranou vsuneme směrem k nahromaděné lázni a položíme na dno. Citlivá vrstva musí být směrem vzhůru. Poté misku položíme na podložku a tím dosáhneme rychlého přelití vývojky po celé ploše. Při počáteční nejistotě je možné film nejdříve namočit ve vodě – usnadníme tím rozlévání lázně po materiálu. Vyvolávání provádíme kolébáním misky oběma na sebe kolmými směry. Stejným způsobem postupujeme u dalších lázní. To vše se odehrává v naprosté tmě. Nejlépší proto je si postup vyzkoušet při světle na obětovaném listu filmu. Vyprané filmy pak sušíme na “kozlících”, kde se film dotýká podkladu jen částí svých hran. Výhodou této metody je možnost individuálního přizpůsobení vyvolávání podle charakteru nasnímaného obrazu. Nevýhodou je velká ztráta času a poněkud umáčené prsty.

Vyvolávání v tancích

Postup spočívá v založení několika planfilmů do “koše”, který se potom celý ponoří do naplněného tanku a neprodyšně uzavře. Další práce je obdobná jako u klasických vývojnic. Moderní a dokonalý systém do formátu 13×18 nabízí např. firma JOBO, starší výrobky poslouží rovněž dobře, ale nebývají snadno k sehnání. Výhodou je čistá práce a možnost vyvolání většího počtu listů najednou. Vzhledem k vlastnostem moderních materiálů suplujeme absenci individuálního vyvolávání vyrovnávací vývojkou. Za účelem dosažení nejoptimálnějších výsledků můžeme ještě předem rozdělit naexponované planfilmy podle motivu na kontrastní a měkké a obě dávky pak vyvolat odděleně. Pro kutily je tu možnost celkem přístupné improvizace ve výrobě vlastních vyvolávacích nádob. Doporučuji nechat se inspirovat továrními výrobky, kupříkladu firmy Nova Darkroom. Systém jednotlivých závěsných komor se dá pohodlně využít pro individuální zpracování.

K vyvolávání černobílých planfilmů používáme vývojek určených i pro ostatní formáty. Jako univerzální vývojku výborných vlastností mohu doporučit D-76 (ID-11). Pro vyvolávání v miskách se doporučují silnější koncentráty s kratšími časy vyvolávání. Hodláme-li zpracovávat vlastnoručně i barevné materiály, je systém vyvolávacích tanků vhodnější, nežli metoda v miskách.

2. Zvětšování

Po vyvolání svých planfilmů se zřejmě nespokojíme pouze s kontaktní kopií, i když ta je technicky nejdokonalejší, a budeme chtít přistoupit ke zvětšování. Pro materiály většího rozměru, než 6×9, je zapotřebí použít typu zvětšovacího přístroje, který v současné době není v nabídce českého výrobce Meopta. Pokud tedy chceme potřebný přístroj koupit, musíme sáhnout hlouběji do kapsy. Přístroje pro velké formáty od 6×9 po 18×24 nabízí JOBO, Kaiser, Durst, Omega, Beseler a Fujimoto. U některých výrobců jsou k mání pouze do formátu 4×5″.

Levnější variantou je pořídit starý přístroj z druhé ruky. Dnes jsou ještě k dostání staré Magnitaury 10×15 a 13×18 firmy Meopta. Pro práci na multigradační papíry je můžeme doplnit filtry, které však musíme vkládat pod objektiv.
Elegantním řešením pro tuto práci a případné zvětšování při barevném procesu je opatřit Magnitaurus samostatnou barevnou hlavou pro daný formát za pomoci zhotoveného adaptéru. Zrovna tak jako u kamer zde můžeme improvizovat a vystačit si se staršími, méně dokonalými přístroji.

To, co opět není vhodné ošidit, je kvalitní optika. Příslušné zvětšovací objektivy nám nabídnou opět renomované firmy. Příkladem dokonalé optiky je Rodagon, Componon-S nebo EL-Nikkor. Objektivy nejvyšší třídy s přívlastkem APO jsou pak dvakrát dražší, nežli klasické a vyrábí se jen do ohniska 150mm. I zde platí, že se zvětšujícím se formátem mírně ubývají nároky na rozlišení optické soustavy. Počítá se s menším poměrem zvětšení a tolerance pro rozptylový kroužek je vyšší. Jestliže však počítáme s velkými zvětšeninami, kolem hodnoty 5x a více, je na místě užít opravdu kvalitní optiky.

Důležitou variantou zvětšování velkého formátu, kterou před mnoha lety vypracovala k dokonalosti firma Linhof, je možnost využití vlastní kamery.
Na místo zadního dílu s matnicí se vloží speciální díl ke vkládání negativů a nad něj hlava se světelným zdrojem. Vše je upevněno na reprodukčním raménku zvětšovacího podstavce. Musíme počítat s tím, že s rostoucím formátem a delšími ohnisky zvětšovacích objektivů roste i nárok na délku výtahu zvětšovacího zařízení. Svépomocí můžeme připojit k zadní stěně přístroje samostatnou barevnou hlavu potřebných rozměrů a na místo vyjmuté matnice vsouvat již jen ke zvětšování přizpůsobené kazety s citlivým materiálem. Do formátu 4×5″ zvětšujeme v maskách bez skel, pro větší formáty je vhodnější použít do negativního rámu sklo. Optiku můžeme ponechat snímací a při otevřené závěrce exponovat klasicky spínacími hodinami. U drahých snímacích objektivů však doporučuji tyto vyloučit a používat je pouze pro snímání. Na samostatnou objektivovou destičku připevníme potom objektiv zvětšovací.

3. zpracování zvětšenin

Při zpracovávání velkých zvětšenin, adekvátních zvětšovanému médiu, je zapotřebí poměrně velkých vyvolávacích misek. Pro formát 50×60 cm potřebujeme již misky rozměru 60×70 cm. Do takových musíme užít značné množství lázní, nejméně 3 l, lépe 5 l – alespoň pro ustalovač. Tradičně se zapomíná na účelnější způsob vyvolávání zvětšenin protahováním. Můžeme tak vyvolat v misce rozměrů 30×40 cm formát 40×60 cm, v misce 50×60 cm formát 60×90 cm atd. Ještě lepším řešením je vyvolávat v úzkých korytech. Stačí nám nádoba, která bude o pár centimetrů delší, nežli kratší strana největší zamýšlené zvětšeniny, avšak na šířku kupříkladu pouze třetinová. Nároky na pracovní plochu a množství použitých lázní budou minimální. Při vyvolávání protahováním nezapomínejme měnit místa uchopení papíru, abychom zahříváním jednoho místa neurychlili právě na něm vyvolávání. Zvětšeniny by pak byly skvrnité. Vhodné je při této práci používat jemné gumové rukavice.

Pro zpracování barevných zvětšenin jsou nejvhodnější ploché závěsné tanky obdobné těm pro negativy, avšak větších rozměrů. Vzhledem k agresivitě některých lázní barevného procesu manipulujeme s papírem rovněž buď v rukavicích nebo za pomoci pinzet.