Po výběru velkoformátové kamery přistupujeme k jejímu praktickému využití.
Na úvod si zopakujeme, že práce s velkoformátovou kamerou spočívá v kompozici snímaného obrazu na matnici a to při otevřené
závěrce. Po výběru motivu, zaostření nebo případné perspektivní restituci následuje uzavření závěrky, sejmutí matnice a vložení kazety s citlivým materiálem. U některých přístrojů se
kazeta zasunuje mezi matnici a přístroj. Mezitím je samozřejmě potřeba změřit
expozici, ať už na matnici nebo dalšími metodami.
1. Práce se závěrkou
Zaostřování provádíme při plně otevřené cloně, přičemž tu
při samotném snímání nikdy nevyužíváme. Pracovní clony pro objektivy ohniska f/47-75mm jsou
cca 8-16, pro f/100–150mm cca 11-22, pro f/180–210 cca 16-32 atd. Je to
samozřejmě hrubé doporučení pro nejoptimálnější výsledek. U většiny
objektivů, kromě první a poslední clony, můžeme použít plný rozsah.
Důležitým prvkem usnadňujícím práci, je u moderních závěrek samostatná páčka, která dovoluje otevření závěrky v libovolném momentu manipulace s ní. To nám umožní při neměnném osvětlení předem naměřit scénu, nastavit čas a natáhnout závěrku, potom již jen zaostříme, páčkou závěrku uzavřeme, vložíme kazetu, vyjmeme šoupě a exponujeme. Samotné spuštění závěrky provádíme ve většině případů kvalitní drátěnou spouští.
2. Kazety
Kazety na planfilmy musíme nabíjet v naprosté tmě,
citlivou vrstvou k šoupěti. Je-li výřez (značka) na kratší straně vpravo dole, je
citlivá vrstva na straně odvrácené od nás. Při práci v plenéru je vhodné
používat k výměně materiálu světlotěsného vaku s rukávy.
Před samotnou
expozicí musíme ze založené kazety vysunout šoupě světlotěsně ji uzavírající.
Tady je u moderních kazet většinou vše bez problémů. Potíž
může nastat u kazet starších. Většinou je nutné pro zabránění vniknutí světla
štěrbinou šoupě nevytahovat celé, ale nechat ho částečně zasunuté. U některých
kazet je potřeba ještě navíc při vysunování mírně tlačit směrem k přístroji. Z tohoto
důvodu je lépe exponovat pod jeptiškou (pro laiky – černým neprůsvitným suknem).
Zamezíme tím případnému vniku světla.
Rolkazety je vhodné přetáčet mimo
přístroj, protože leckdy nám rychlá manipulace páčkou pohne zdánlivě pevně usazeným
přístrojem a můžeme komponovat znovu. Rovněž tak je dobré, navyknout si přetáčet
hned po každém snímku, zamezíme tím dvojí expozici na jedno políčko filmu.
Dalším podstatným faktem je, že je potřeba uchovávat prázdné kazety
s vysunutým šoupětem – předejdeme tak předčasnému slehnutí vlasu těsnících sametek. V případech, kde jsou sametky již opotřebované a „pelichající“, je na místě je vyměnit.
3. Samotná práce s kamerou
Jak je známo, kamery velkého formátu nám nabízí kromě dokonalých zvětšenin, vyplývajících z vysoké kapacity záznamové plochy,
také možnost ovlivňování obrazu snímaného prostředí, ať již ve snaze o
zachování přirozené perspektivy nebo naopak o její záměrné zkreslení.
Dále pak nabízí i možnost libovolného umístění roviny zaostření.
Kamery se nejprve zkompletují (kardan) a připraví do
základní polohy, která vychází ze zaostření na nekonečno pro jednotlivá právě
používaná ohniska. Zaostřování provádíme mikrometrickým posuvem po kolejnicích/kardanu.
Postupně si probereme jednotlivé případy techniky snímaní.
Restituce sbíhajících se linií
Pro zachování rovnoběžnosti linií při snímání směrem vzhůru,
dolů nebo do boku, musíme respektovat rovnoběžnost roviny citlivého materiálu
a hlavních linií předlohy.
Postup práce může být individuální. Jeden z možných je
nejprve hrubě zaostřit na rovinu hlavního motivu, potom posunem objektivové
standarty, zakomponujeme motiv do zorného pole a následně přesně doostříme. Kde možnosti kamery nestačí, provedeme počáteční kompozici nasměrováním celé kamery a poté vyrovnáme nakloněním matnici a standartu do paralelní polohy – čímž dosáhneme požadované
restituce, viz obr. 1.
|
| obr. 1 |
U krajních případů musíme počítat s dostatečnou rezervou u objektivu. Zde je tedy potřeba namísto standardního objektivu použít širokoúhlý, pro větší formát.
Pro přesné vyrovnání motivu a kontrolu linií slouží matnice s metrickou sítí čar. U starých přístrojů, kde síť chybí, je možné si ji z matované strany narýsovat tenkým lihovým fixem. Postačí dvě svislé a dvě vodorovné čáry plus křížek ve středu matnice.
Fotografie „za roh“
S posunem objektivu mimo osu souvisí i fotografování zrcadlících předmětů s vyloučením
záznamu fotografického přístroje. Dále pak též fotografie objektu nalézajícího
se za nežádoucí překážkou – viz obr. 2.
Postupujeme zde stejným způsobem jako při restituci linií.
|
| obr. 2 |
Ovlivňování hloubky ostrosti podle Scheinpflugova pravidla
Naklánění hlavních rovin (matnice, objektiv) umožňuje
ovlivňování hloubky ostrosti, konkrétně měnění sklonu roviny ostrosti. Jak je zřejmé
z obr. 3, můžeme tak proostřit celý snímaný obraz, zejména u krajiny,
anebo vybrat hlavní motiv a záměrným posazením mimo rovinu ostrosti potlačit
okolí (na obr. 3 vyobrazení dole).
Při naklánění matnice vzniká perspektivní zkreslení popředí,
které se protahuje směrem ke kameře. Při naklánění objektivu je perspektiva
zachována. Pro potřebu co nejvyšší hloubky ostrosti samozřejmě objektiv ještě i
dostatečně zacloníme.
|
| obr. 3 |
Makrofotografie
Dvojitý nebo trojitý výtah objektivu dovoluje snímat předlohu v měřítku 1:1 a více, podle ohniska objektivu. Při zaostřování se tu setkáváme s dvěma problémy. U poměru zvětšení kolem 1:1 a více již musíme zaostřit posunem celého přístroje vzhledem k předloze. V tomto případě jsou vhodnější kardanové konstrukce, u kterých zaostřujeme posunem zadní standarty s matnicí. Druhým problémem je rapidně ubývající hloubka ostrosti. Ve vhodných situacích zde
proto využijeme opět Scheinpflugova pravidla.
Prodlužováním výtahu dochází ke změně účinného otvoru objektivu. Prodlužovací faktor expozice je uveden v následující tabulce:
| Délka výtahu | Prodlužovací faktor |
| 1.5 f | 2.3 x |
| 2.0 f | 4 x |
| 2.5 f | 6.4 x |
| 3.0 f | 10 x |
| 3.5 f | 13 x |
| 4.0 f | 18 x |
| 4.5 f | 22 x |
| 5.0 f | 28 x |
| 5.5 f | 36 x |
| 6.0 f | 40 x |
Jelikož každý přesně neodhadne vzdálenost objektivu vůči základnímu výtahu a rovněž okamžitě nepropočítá převod na správnou clonu, je užitečné zhotovit si šablonu na které máme vyznačen výtah 1.5x, 2x, 3x, 4x atd. pro jednotlivá ohniska a rovnou násobící faktor pro expozici. Šablonu pak můžeme přikládat ke kardanové tyči nebo podlážce kamery a podle polohy objektivu odečítat prodloužení expozice.
Ovlivňování perspektivy
Chceme-li záměrně zvýraznit nebo potlačit určitou perspektivu, činíme tak již zmíněným nakláněním matnice, kde máme možnost rovnou kontrolovat vliv sklonu na průmět. Při snaze o větší zvýraznění pracujeme s celým přístrojem a využijeme možností pohybu všech potřebných částí. Příklad je na obr. 4.
|
| obr. 4 (podle knihy Linhof Praxis / Grossbildtechnik Verlag, Mnichov) |
Vzhledem k poměrně nízké světelnosti velkoformátové optiky (většinou 5,6 a méně a jen u několika objektivů 4,0 nebo 4,5) je vhodné používat při ostření na matnici lupu. Pokud máme ještě „světlo v zádech“, přijde vhod jeptiška. Při snímání kolmo vzhůru, reprodukční
práci a při snímcích nízko u země (např. makro rostlin) oceníme zrcadlový úhlový
hledáček, který se po odklopení nebo sejmutí světlíku nasazuje na matnici.
Pro
odstranění parazitního světla vnikajícího do objektivu využijeme nejlépe kompendia.
Samotný systém měchových přístrojů značně eliminuje nežádoucí odrazy světla uvnitř kamery, a tak nás výsledné záběry překvapí svojí brilancí.
Až na některé kamery umožňující práci z ruky pracujeme výhradně ze stativu. Vzhledem k robustnosti přístrojů jsou na místě opravdu stabilní a kvalitní stativy.
4. Koupě použité techniky
Na závěr připojím pár rad nebo doporučení pro nákup použité techniky.
Při koupi z druhé ruky je na místě určitá opatrnost. V první řadě chci zdůraznit, že výslednou fotografii (po technické stránce) dělá OBJEKTIV a rovina citlivého materiálu.
Proto nepotřebujeme nejnovější kameru, ale postačí i ta 50 let stará, která je ještě i dnes dostatečně dokonalá. Nejčastěji se v našich bazarech objevují kamery Linhof, které jsou skutečně technicky dostatečně dokonalé i po tolika letech. Objektivy z této doby však uspokojí jen v některých případech.
Obecně platí, že pro vysoké nároky na obraz, zejména barevný, je nejlépe osadit kameru objektivy posledních dvou generací, tj. cca od osmdesátých let výše. Výborné objektivy jsou zhruba od druhé poloviny šedesátých let. Tady už s mírnými rezervami v barvě a u některých i v rozích formátu. Starší generace objektivů let padesátých je už dosti nevyvážená. U objektivů předválečných volíme nejlépe Zeissovy Tessary, případně Goertzovy
Dagory.
Zvláštním případem jsou objektivy reprodukční. Poznáme je podle nízké světelnosti (většinou f 1:9). Ty jsou korigovány pro blízké vzdálenosti s optimem 1:1 a pro ostatní snímání jsou méně vhodné.
Všechnu optiku zvlášť pečlivě prohlížíme a věnujeme pozornost případným známkám dodatečných zásahů do justace. Neodborně rozebírané systémy mohou i přes svojí původní kvalitu značně ztratit na výkonnosti.
Drtivá většina starší optiky je zasazena do závěrek Compur, které jsou i po 70 letech většinou v naprostém pořádku. Pokud se závěrka zpomaluje (nejčastěji v delších časech), stačí ji obvykle nechat vyčistit a máme zase na několik (desítek) let po starostech.
U kazet prohlížíme, je-li založený materiál v rovině, jejich světlotěsnost a celistvost sametek. Ta se zjistí nejlépe tak, že vložíme do kazety namísto citlivého materiálu pás bílého papíru nebo fólie a několikrát po sobě vytáhneme a zastrčíme šoupě. Zůstane-li papír čistý, je vše v pořádku. Jsou-li na něm chloupky, sametky pelichají. U rolkazet navíc
kontrolujeme převíjení, nepřekrývají-li se snímky, počítadlo a zámek. Taktéž
snadné vysunování šoupěte.
Kamera musí mít všechny pohyblivé části bezpečně upevnitelné, musí zaručovat naprostou rovnoběžnost standarty s matnicí a shodu roviny matnice se založeným citlivým materiálem. Všechny funkce mají být snadno a bez násilí proveditelné.
Nejnáchylnější k poškození bývají měchy. Tady nevadí nějaká trhlinka, ta se dá jednoduše podlepit. Závažnou závadou je měch zpuchřelý nebo děravý jak ementál – v takovém případě raději kameru nekupujeme. Nové měchy nejsou k mání a tam, kde je výrobce nabízí,
jsou astronomicky drahé. Pokud ovšem ovládáme vlastnoruční výrobu, je vše
vyřešeno.
Závěrem přeji všem, kdož se rozhodnou pro velký formát, dobrou volbu a radost z výsledků. I ta nejlevnější kamera z třicátých let vás odmění půvabnými negativy, pro bezzrnné zvětšeniny se širokou škálou polotónů.
Příště se budeme věnovat zpracování velkoformátových materiálů a jejich převedení na výslednou fotografii.
