Cukrák – kdo z Pražáků by neznal tento pomyslný začátek Brd. Nejen, že je to první výrazný kopec
jihozápadně za Prahou, ale pyšní se 190 metrů vysokým vysílačem. Nejsem zastáncem technických staveb
v přírodě, ale na rovinu vám řeknu, že si to už nějak bez něj nedovedu představit.
Kdysi tady vedla pouhá stezka houštinou. Bylo určitě velkým dobrodružstvím a bylo třeba velké
odvahy k cestě po této pěšině v dobách dávných, kdy v místních pralesích řádila ještě divá zvěř
a různí lapkové. Později se tato pěšina začala rozšiřovat a přizpůsobovat koňským potahům, které
vozily obchodníky se zbožím z jihu do Prahy. Vozila se tudy sůl, zlato, látky a jiné potřebné zboží,
putovali tudy vojska i průvody věřících. Je tomu tak do dnes, jen parametry cesty se trochu změnily
a dnes zde najdeme čtyřproudou silnici pro motorová vozidla. Parametry se změnily, ale stále musíte
mít odvahu po této cestě jet, stejně jako v dobách minulých. Divá zvěř tu již sice není (až na vyjímky),
ale nahradili ji stejně diví řidiči. Na parkovištích a odstavných plochách v okolních lesích se i
dnes najdou náruživí lapkové, takže pozor, pokud sem pojedete autem. 🙂
Jak jsem již napsal, Cukrák je známý pojem a proto dnes začneme na druhém konci – u vrchu Kamene,
který je méně známý a dokonce na něj nevede žádná turistická značka. Jak se sem dopravíte, nechám
čistě na vás. Mohu vám doporučit buď auto a ponechat ho na Jílovišti nebo příměstskou hromadnou
dopravu, která vás zaveze taktéž na Jíloviště a nebo již naším známým vláčkem ze Smíchova zajet do
Všenor, ale odtud to budete mít pěkně do kopce. No, ale koneckonců kvůli tomu jezdíme na hory, že? 🙂
Já jsem zvolil jako výchozí bod Jíloviště a na pomoc jsem si vzal podrobnou mapu pro orientační běh
v měřítku 1:15000. Není sice nejčerstvější, ale při troše inteligence je to perfektní pomůcka
pokud by měl někdo zájem, tak pár kousků doma ještě mám, takže za známku mohu poslat). Zvládl
jsem to i já, takže to nic hrozného není.
Kámen je nejvyšším bodem zbraslavských lesů a jeho hluboký sráz ke Všenorskému potoku tvořil někdejší
hranici klášterního a později panského majetku. Kdysi tento kopec nazývali lidé Merštajn, což ve
volném překladu znamená “Mořský kámen”. Tento název mohl vzniknout, jak uvádí pan Čáka v Toulání
po Brdech, v 16. století, kdy patřily Horní a Dolní Mokropsy šlechtici Jakubovi Menšíkovi z
Menštejna a ten také vlastnil část tohoto vrchu a Menštejn se mohl zkomolit na Merštajn. Nechci
se v žádném případě pouštět do polemik o vzniku původního názvu vrchu Kámen, ale až jej navštívíte
uvidíte sami. Pod vrstvou listí vaše nohy narazí na moře kamenů, které vám budou ztěžovat chůzi a
tak mě napadá, jestli ten název nemohl vzniknout prostě proto, že tu je moře kamenů, či chcete-li kamenné moře. Ale nechme teorie a vydejme se na cestu.
Od hotelu Cinema jsem se vydal po silnici směřující do Všenor a po pár metrech jsem narazil na
modrou turistickou značku, po které jsem šel až k neznačené cestě vedoucí na úbočí Kamene.
Modrá začne klesat vpravo dolů do Všenor, ale neztrácejme potřebnou výšku a vydejme se po neznačené
cestě rovně, trochu do kopce a po 200 metrech už uvidíte po levé ruce hřebínek vedoucí k vrcholu
Kamene. Byl jsem tady počátkem listopadu v prvním mrazivém, ale prosluněném ránu a je to nádhera.
Holé koruny bukového porostu propouštějí první nesmělé paprsky skoro již zimního slunce a ty
nádherně rozsvítí ještě čerstvě zelený mech na pařezech a kamenech, ojíněné spadané listí a v
neposlední řadě světlešedé bukové kmeny.
Tohle si moje dušička fotografa nemůže nechat ujít a tak se různě plazím a fotím, aby mi tahle
atmosféra neunikla, ale po shlédnutí fotek musím konstatovat, že žádná fotka nemůže tu atmosféru
mrazivého, slunečného a neuvěřitelně tichého rána zachytit.
Vlastní vrchol z turistického hlediska nic moc. Žádné výhledy ani významná skaliska, proto sem
asi ani nevede turistická značka. A je to dobře. Kdo sem zabloudí, může si v klidu vychutnat
svou osamělost v nádherném koutu Brd. Vrchol je poset kameny všech velikostí, a různě rozprostřenými
prohlubněmi, prostě nádherná divočina. A to jste teprve na počátku svého putování. Z vrcholu se
vydejte na severozápad a najdete další dva stejně pěkné vrcholky Kamene. Z posledního vrcholku je
možné v tento čas, kdy jsou stromy bez listí, zahlédnout Černolické skály a obec Černolice.
Až se toho všeho nabažíte, seběhněte dolů z kopce na sever. Projděte kolem krmelce a před sebou
uvidíte další dva vrcholky s nepatrným sedýlkem. Nechal jsem se zlákat a zašel jsem na ně. No konec
konců, když už tu člověk je, tak si to přece nenechá ujít. Z levého vrcholu (západního) je trochu
výhled na Všenory a Berounku, ale zase nic moc. Spíše jsem se opět soustředil na krásnou atmosféru
mrazivého rána, které kouzlilo krásné obrazce na listech a pronikající slunce mlhou se též nenechávalo
zahanbovat.
Vracím se zpět na cestu, po které jsem přišel, a po ní zpět na modrou a dále na rozcestí s červenou
a po té směřuji směrem k Humenské. Abych ale na Humenskou dorazil, musím brzy červenou opustit a
odbočit vlevo na pěšinky a po nich stále po vrstevnici a pak dolů z kopce až k chatové osadě. Po
cestě, když vyjdete z lesa a křižujete zelenou nezapomeňte na pohled směrem k Cukráku. Je to docela
zajímavý pohled a dostanete představu co vás ještě čeká. 🙂 Nééééé, nebojte není to tak hrozné,
celou tuhle cestu se mnou šel můj šestiletý syn Mates a zvládnul to na jedničku.
Chatovou osadu projdete a za ní odbočíte vlevo na sever a jste na vrchu Humenská. Ten není ani tak
zajímavý, jako jsou zajímavé jeho příkré severozápadní srázy k řece Berounce. Na nedlouhém hřebeni
najdete hned tři vyhlídky na Berounku a její okolí. Poslední, východní výhled slouží jako startovací
plocha pro rogala a paraglajdy. Teda řeknu vám, že tady bych asi nestartoval a to mám pár hodin letu
za sebou, ale musí to být paráda vznášet se nad Berounkou a pěkně si tu krásu vychutnávat z ptačí
perspektivy. Po pravé straně mezi stromy můžete zahlédnou Modřany, Komořany a další sídliště na jižním
okraji Prahy.
No a už se můžeme vydat směrem k Cukráku. Já jsem si to namířil přímo na východ a jal jsem se překonávat
hluboké údolí. Trochu se člověk sveze po prodloužených zádech a je dole, trochu vystoupá a je na cestě.
Po ní oběhnete kopec a asi po 600 metrech narazíte na výraznou cestu, která vás dovede až k vysílači.
Modré značky, kterou potkáte, si nevšímejte a jděte rovnou za nosem až se zastavíte přímo před 190 metrů
vysokým vysílačem. Je to zajímavý pohled na tohoto obra od jeho základny.
A už jsme na konci našeho dnešního putování. Čeká nás už jen cesta zpět do Jíloviště, kolem autoservisu Opel.
Pokud jste si nechali auto někde u hotelu Cinema čeká vás ještě cesta kousek po červené. A nezapomeňte se
otočit, ať si ještě jednou vychutnáte pohled na vysílač Cukrák.
Na focení to tady bude nejlepší od podzimu do jara, kdy na stromech není listí, výhledy na Berounku nejsou
zarostlé a Slunce může v klidu prostoupit až k vám a rozsvítí světle šedé kmeny buků. Na jaře k tomu všemu
přibude ještě svěží zelená barva právě rašících listů, takže vaše barevné materiály si přijdou opravdu na
své. Z vybavení se dnes budou spíše hodit širší skla a výbava na makro, i když teleobjektivem si můžete
pomoct k zajímavému detailu, takže vám nezbude nic jiného než zase vláčet všechno.
A ještě jednu radu na konec. Na Kameni jste v místech, kde se mnoho turistů nepohybuje a proto buďte ve střehu,
jelikož se můžete ocitnout tváří v tvář s vysokou či divočákem. Mně se moje nepřipravenost nevyplatila a na
setkání s jelenem budu jenom vzpomínat. Při focení kamenů a mechu jsem uslyšel dusot a deset metrů za
zády mi přeběhl nádherný kus. Na foťáku jsem měl širokáč, ale hlavně moje překvapení bylo takové, že
jsem foťák nezvedl ani k oku. 🙁
