Dny u moře příjemně a naneštěstí ovšem také velmi rychle utíkaly. Kromě koupání, jídla, pití, karet, povídání, kytary a jiných veskrze příjemných věcí se také stihl konat volejbalový turnaj. Jak už je totiž zvykem v našem klubu ŠOK, probíhá po celou dobu každé akce jakási skupinová soutěž. Hlavním důvodem konání skupinových soutěží je to, aby se lidé z různých tříd (a někdy také hosté mimo školu) líp poznali.
Takže taková skupina se vytvoří například tak, že v ní musejí být alespoň 2 druháci, jeden čtvrťák, minimálně jeden kluk apod., podle toho, jaká je sestava dané akce. Každá skupina si vymyslela název; tentokrát bylo skupin 5 a názvy mluví za vše: Žraloci, Den závislosti, Samotáři, Koumáci a konečně také Bylo nás 7 po 7 dní. Poslední jmenovaná skupina se také stala vítězem volejbalového klání, které jsem pro jistotu sledoval z dostatečné vzdálenosti (asi 400 metrů), aby někoho náhodou nenapadlo, že bych měl hrát. Kromě volejbalu jsme měli se Zdeňkou vymyšlené různé jiné “špeky”, třeba zeměpisné otázky o Chorvatsku, výtvarnou soutěž a také věc s názvem Veselá matematika, na níž bych ovšem sám – jsa spíše humanitního zaměření – tvrdě a velmi smutně ztroskotal. Skupiny měly denní úkoly odevzdat vždy do večera (později, po zjištění, v kolik že se chodí spát, byla lhůta prodloužena do půlnoci).
Zkuste si schválně jeden úkol z Veselé matematiky: Na oslavě otcových narozenin se sešlo několik členů rodiny – otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra, bratranec, sestřenice, synovec, neteř, strýc, teta. Jaký byl nejmenší počet přítomných, když víme, že se v této rodině neuzavřel žádný příbuzenský sňatek? (Správné řešení je 4: bratr a sestra, každý s jedním vlastním dítětem. Bez nápovědy bych na to asi přicházel dost dlouho. Úkolů bylo 10…).
Někdy v úterý se naše technická průvodkyně vytasila s návrhem, že bychom se při cestě domů mohli zastavit v rezervaci Plitvická jezera a za velmi snížené vstupné 30,-Kn (1 kuna je 5 Kč) se podívat, kde se točily legendární filmy o Vinnetouovi. Většina byla pro, někteří tam jít nechtěli, a tak museli strávit asi 4 hodiny na parkovišti u autobusu. Jak tuto dobu trávili, nevím. Šel jsem na jezera. Ještě malou odbočku: možná jsem hlupák, ale opravdu nemůžu pochopit, proč s námi byla technická průvodkyně, když na místě byl delegát. Dotyčná průvodkyně jménem Magda se měla ve své funkci velmi dobře: hned na začátku cesty v Praze pravila, že v Zatonu bude k dispozici “pouze v případě třetí světové války” a vše máme vyřizovat přes delegáta. V kempu jsme ji viděli skutečně pouze náhodou, měla prostě prázdniny. Jen dvakrát šla za námi záměrně – jednou s návrhem cesty na Plitvická jezera a podruhé, když Lukáš omylem (bodejť že ne schválně!) rozbil v apartmánu zrcadlo (a musel ho zaplatit).
|
| Západ slunce v Zatonu |
Byl jsem také fotografovat západ Slunce. Velký sluneční kotouč postupně rudnul a nořil se do vody. Byla to taková katarze – dívat se do Slunce a nějak v duchu se s ním na celou noc rozloučit, abych mu ráno zase mohl říct spolu s písničkou Jaromíra Nohavici: “Ahoj slunko, tobě to dneska sekne…“. Na molu, odkud bylo na západ nejlíp vidět, jsem se potkal se Šimonem, Luckou a Martinou. Šimon – aby si zkrátil čekání na západ – chtěl Martinu hodit (v šatech) do vody. Držel ji nad vodou a Martina se dovolávala pomoci u “pana profesora” (“Ať mě pustí!“), což byla její osudová chyba. Řekl jsem Šimonovi: “Okamžitě ji pusť!” a on hned pochopil, kam mířím – pustil ji a Martina vyzkoušela koupel v šatech… (Šimon je hodnej kluk a poslouchá pana profesora, dokonce na slovo!) Tuhle příhodu uvádím proto, aby to pořád nebyla taková těžká romantika…
Poslední večer jsme si dali “pohádku na dobrou noc” a šli spát. Ráno jsme po snídani zabalili, odchytli pokojské, aby od nás převzaly apartmány, naposledy se šli podívat na moře, naložili Karosu a vyjeli. Chorvatsko ve dne pořád vypadá, jako by válka skončila minulý týden – snad každý dům má nějaké šrámy od střel, některé mají třeba metrovou díru skrz, mnoho domů je úplně opuštěných. Čas od času lze ještě zahlédnout ceduli, která varuje případné chodce, že prostor může být zaminován. No, asi bych šel jinudy… Působí to – hlavně pak v kontrastu s nádhernou přírodou – dosti tristně. Chvíli jsme jeli podél pobřeží a pak začali stoupat do hor po oné silnici, na které jsme cestou do Zatonu projížděli deštěm a mlhou – úzká klikatá silnička, vpravo sráz a snad každých sto metrů dole pod ním ohořelý vrak auta, jinak jen kameny a sem tam rozstřílený dům. Velkolepá scéna. Slabší povahy si v nejhorších serpentinách, kde byla jen zcela výjimečně svodidla, zakrývaly oči, otrlejší osoby v poklidu svačily. Svačina mi chutnala.
|
| Plánek Plitvických jezer na vstupence |
|
| Jezero Kozjak |
Park Plitvická jezera je přibližně na půli cesty mezi Zadarem a Záhřebem, v kopcovitém (ale na rozdíl od pobřeží již hustě zalesněném) kraji. Jde o soustavu jezer, která jsou navzájem spojena vodopády. Nejvyšší z nich je vysoký 72 metrů. Od roku 1979 patří celý park mezi přírodní památky UNESCO a – podle toho, co jsem viděl – si to vážně zaslouží. Vstupné jsem měl coby pan profesor zdarma, dostal jsem papír s razítkem a mohl jsem vejít. Dali jsme rozchod. Naše spojenectví s Evou a Katkou však trvalo i zde, jelikož Eva – podle svých vlastních slov – zcela postrádá orientační smysl, který naopak mně z jakýchsi neznámých důvodů zavede vždycky tam, kam je třeba. Cesta lodí přes největší jezero, které se jmenuje Kozjak, byla v ceně lístku, stejně jako jízda vláčkem, který nás potom odvezl z konce parku zpátky k hlavní bráně.
Voda byla neskutečně čistá a kýčovitě tyrkysová. Už vím, proč se do bazénů sype modrá skalice – ale stejně je to jen napodobenina a na originál to zdaleka nestačí! Ve vodě tolik ryb, že by se daly lovit rovnou do kbelíku, což se samozřejmě nesmí (a navíc jsem neměl ten kbelík, že…). Chodili jsme kolem jezer, fotili a dívali se na tu nádheru. Škoda, že jsme neměli víc času, protože tzv. Horní jezera jsme vůbec neviděli.
|
| Velký vodopád |
Šli jsme k Velkému vodopádu, pod nímž byla díky studené vodě děsná zima a zase jsme se fotili – každý každého s každým, takže jsme si hodnou chvíli podávali dokola tři fotoaparáty. Byl čas jít zpět. Cestou jsem ještě prodal Ivaně film Konica Centuria 100 (jo, film dojde, když se to nejmíň hodí) a pak jsme se vydali po příkře stoupající cestičce na konečnou vláčku. Na jednom odpočívadle si naše trojice přímo pietně otevřela plechovkový Braník (můj) a s pohledem upřeným dolů na tyrkysovou vodu se jednak loučila s Chorvatskem i Plitvickými jezery a jednak se duševně připravovala na noc strávenou v autobuse. V duchu jsem doufal, že nebude fungovat video, a pokud fungovat bude, tak že snad nebude žádné sci-fi.
V krámě na parkovišti jsem za poslední peníze koupil 2 plechovky piva Karlovačka (pivovar z města Karlovac požívá v Chorvatsku velkou důvěru, asi jako u nás Prazdroj nebo Budvar) a černé tričko s medvědem a nápisem “Nacionalni park Plitvička jezera“, které mám – snad z důvodu lepší inspirace a větší stylovosti? – náhodou právě na sobě. Vyrazili jsme, pomalu se začalo stmívat, přicházela “žravá”, takže jsme poctivě likvidovali zásoby proviantu a s posledním denním světlem se dívali ven. Kdesi na poli hořelo asi 20 ohňů a všichni se mě (šmarjá, proč zrovna mě?!) ptali, co to je a proč to tam je (jak to mám asi vědět?). Padla tma a video nefungovalo. Aleluja, nebude sci-fi! (Nefunkčnost videa – jsa v jakémsi divném rozpoložení způsobeném faktem návratu – jsem málem pojal jako důkaz boží existence, ale naštěstí jsem se včas vzpamatoval.
Nikomu se nechtělo domů. Nevěděli jsme nic moc o tom, jak to v Praze dopadlo. Studentům se nechtělo v pondělí do školy studovat, mně a Zdeňce se nechtělo v pondělí jít do školy učit. Leč museli jsme si, řečeno slovy klasika (momentálně nevím jakého…) uvědomit, že krok času jest neúprosný. Při zastávce u pumpy kdesi u Záhřebu nás přišel přivítat pes, který chodil jen po třech nohou. Někteří ho chtěli vzít s sebou. Někteří ho s sebou nechtěli. Některým (třeba mně) to bylo jedno. Na chorvatské celnici na nás jenom mávli, ale když jsme přijeli ke slovinské úřadovně v Gruškovje, museli jsme všichni s pasem vystoupit ven a důležitě se tvářící celník každému jednotlivě dal razítko do pasu. Asi byl naštvaný, že má noční službu, tak si chtěl náladu spravit tím, že občas někoho zbuzeruje. Vůbec je to divný hraniční přechod – obě celnice jsou od sebe nepochopitelně daleko, asi 5 km – důkaz nad důkazy, že Slovinsko s Chorvatskem a naopak spolu zrovna dvakrát nekamarádí. Na rakouské hranici jsme vystupovat nemuseli.
Na dálničním odpočívadle Graz – Süd byla tma (kdo by to řekl, v noci…) a festová zima. Po kuřácko-záchodové pauze jsme jeli dál. Řidič Jirka měl horečku a prý zápal plic a Honza jel snad celou dobu sám. Co měl taky dělat? Rakousko jsem prospal, ony totiž jejich dálnice jsou – na rozdíl od těch našich – bez děr. Tradiční zastávka ve free-shopu na české hranici všechny definitivně uvedla do nepříjemné reality, že je pomalu říjen a že teplo asi už nebude. Jediné, co nás mohlo hřát, byly ceny v obchodě a kafe zdarma tamtéž (kteréžto jsem si ovšem nedal). A pak už nás čekalo jen několik českých silnic plných děr, podle nichž by člověk i se zavřenýma očima poznal, že je zpátky doma. Definitivně poslední zastávku jsme udělali ve Znojmě, protože Jirka musel na pohotovost, aby mu dali aspoň nějaké prášky. Znojmo se mi nelíbilo a Jirka taky nevypadal nejlíp. Bylo půl čtvrté ráno. To jsou ty konce…
V sobotu 30.9.2000 jsme v 7 ráno dorazili ke škole. Praha a stejně tak i škola se zdály být v pořádku, což se nedalo říci snad ani o jediném účastníkovi zájezdu. Přes jadranské opálení prosvítala zeleň únavy a tmavé podoční kruhy. Přesto jsme si mohli se Zdeňkou konečně oddechnout, protože zájezd proběhl zcela bez nehody, což nebývá zrovna stoprocentně platné pravidlo. Nastalo všeobecné loučení. Řekli jsme si AHOJ, sbohem a šáteček a šli jsme domů spát. Nechtělo se mi. Pohádky na dobrou noc mi budou chybět. Ach jo.
Snímky byly pořízeny automatickou zrcadlovkou Minolta Dynax 300si s objektivem Minolta AF Zoom 35 – 70 mm f/3,5-4,5 na materiál Fuji Superia 200.
