Určitě každého, kdo někdy fotografoval, napadlo, proč se někdy fotografie tak liší od vzhledu scény. Fotografujeme krajinu, která nám připadá velmi zajímavá, a fotografie je prostě nudná. Čím to, když expozice byla v pořádku?
Příčinou jsou zpravidla rozdíly mezi lidským okem a fotografickým objektivem, které si – pro jejich zdánlivou nedůležitost – často ani neuvědomujeme. Z nich pak vyplývají kompoziční chyby, které mají na kvalitu snímku přímo fatální vliv. Následující informace by měly pomoci všem fotografům si tyto změny uvědomit a propříště se vyvarovat chyb z nich plynoucích.
| 1. | Zorný úhel, v němž vidí oko ostře, je velmi malý. Kromě toho se smyslové informace oka zpracovávají v mozku, takže na vědomí bereme jen to, co nás v danou chvíli zajímá. Naproti tomu objektiv zobrazuje ostře v celém svém zorném úhlu (pokud zde pomineme různé vady zobrazení). Dále je třeba si uvědomit, že oko a mozek jsou jeden celek a někdy člověk vidí hlavně to, co vidět chce (dává podvědomě přednost určitým detailům). Naopak objektiv zobrazuje všechny předměty stejným způsobem. |
| 2. | Fotografický materiál “umí” zachytit i děje trvající jen zlomky sekundy; okem snímaný obraz zanikne v našem vědomí zhruba za 1/50 sekundy, kdežto film tento obraz může zachytit natrvalo. Při dostatečně dlouhém expozičním čase je film schopen zachytit obraz i při osvětlení, které je pod prahovou hodnotou lidského oka. Lidské oko navíc reaguje na světelné záření s vlnovou délkou mezi 400 až 70 nm – fotografický film registruje i záření mimo toto relativně úzké rozmezí vlnových délek. |
| 3. | Oko vidí ostře pouze na vzdálenosti větší než 20 cm, kdežto objektivy (případně vybavené předsádkami či mezikroužky) mohou snímat předměty ve vzdálenosti mnohem menší (vzniká tak makro- nebo i mikrofotografie). Na fotografickém obrazu jsou všechny předměty zobrazeny ve velikostech přesně odpovídajících jejich vzdálenosti a obrazovému úhlu objektivu. |
| 4. | Očima (pokud máme v pořádku zrak) vidíme prostorově. Objektiv naproti tomu pořizuje pouze dvourozměrný záznam skutečnosti. Iluzi trojrozměrnosti fotografii dává teprve vhodné osvětlení, expozice a kompozice. |
| 5. | Fotografický materiál se neumí přizpůsobit ostrým kontrastům a rozdílům jasů tak dobře jako lidské oko. Dalším rozdílem je to, že oko “přeostřuje” natolik rychle, že se zdá, že vidíme všechno stejně ostře, na rozdíl od objektivu, který zobrazuje ostře jen předměty v té vzdálenosti, na níž je zaostřen, a všechno ostatní zobrazuje neostře. (Tento jev lze do jisté míry ovlivnit zacloněním i vlastní světelností objektivu). |
| 6. | Oko je mnohem méně citlivé na malé změny barvy světla, které naopak film (teď je samozřejmě řeč pouze o materiálu barevném) zaznamenává velmi přesně – proto jsou snímky pořízené při umělém osvětlení na barevný film pro denní světlo žluté, přestože se našim očím zdá, že je žárovkové světlo stejné jako světlo denní. |
Fotografie je dvojrozměrný záznam části reality, která obklopovala fotografa v okamžiku expozice. Abychom nahradili chybějící části, musíme volit zejména správný výřez, aby na snímku nebylo nic zbytečného nebo naopak nechyběly věci podstatné. Proto je před stisknutím spouště dobré vyzkoušet různá stanoviště a zvolit nejlepší úhel záběru. Podobně důležitým prvkem při pořízení snímku je využití světla a také různých ohniskových vzdáleností použitých objektivů. Dobrou fotografii lze pořídit i poměrně levným přístrojem, pokud se nám podaří omezit se na věci podstatné a zcela (nebo alespoň maximálně) potlačit věci nadbytečné.
Zpracováno s použitím knihy “Nová škola fotografie” (autoři Theo Kisselbach & Hans Windisch). Vydalo nakladatelství SNTL v roce 1979.
