Karlštejnsko a lomy Ameriky

Trochu jiný pohled na hrad Karlštejn a blízkou soustavu lomů. Odložte přirozenou člověčí lenost a běžte se projít smíšenými lesy s vápencovými lomy. Buďte opatrní při dešti, i když právě mokrá skála a svěží zeleň po bouřce ukáže tu pravou krásu popisovaných míst.

Kde:	jihozápadně od Prahy, autem cca 25 km
Kdy:	kdykoliv, nedoporučuji za přílišného mokra a deště
Trvání:	pěšárna s focením na jeden celý den, pěkný rodinný výlet
Co sebou:	všechno, jsou tam místa pro širokoúhlý objektiv i pro dlouhé tele

Na začátek trochu historie (bez Karlštejna)

V popisované oblasti ve skutečnosti není jen pár všeobecně populárních a dále uváděných lomů (Malá a Velká Amerika, Mexiko), lesy skrývají celý soubor menších či větších lomů. Některé jsou zcela nepřístupné, do jiných se lze s určitým rizikem dostat. Všechny vznikly při hledání kvalitnějšího kamene, podle výsledku pak byly buď rozšiřovány nebo uzavřeny. Část byla v průběhu času zasypána odpadem, část ponechána svému osudu a působení přírodních živlů. Téměř všechny jsou vzájemně propojeny podzemními štolami. Ty se staly po ukončení těžby, díky velkému množství „oken“ ústících do kolmých stěn lomů, důležitým zimovištěm netopýrů.

Historicky zahájil v oblasti Mořiny těžbu v roce 1891 p. Gottfried Bächer založením vápenky Mořina. Rok předtím dostal jako první povolení na kutací práce v oblasti dnešního Českého krasu. Zpočátku probíhala těžba ručním způsobem prostým rozebíráním kamene podkopaného a sesutého vápence. S technickou revolucí a stále se zvyšující spotřebou vápence v hutnictví a stavebnictví bylo v letech 1906–9 zavedeno pneumatické vrtání, které výrazně zvýšilo objem těžby. S dalším rozvojem techniky se přešlo na důlní železnici, později u největších těžních ložisek byly štoly rozšířeny pro průjezd nákladních automobilů. Tunely této velikosti jsou u vjezdu do Velké Ameriky a spojují Velkou Ameriku s Mexikem. Lomy mají i svá temná léta, v padesátých letech zde byli zaměstnáváni političtí vězni. Pracovní tábory byly časem zrušeny, těžba samotná ve velké většině lomů skončila k roku 1963. Poté byly prostory sporadicky využívány hlavně filmaři (Limonádový Joe, detektivky, …).

Stát, snad pro bývalou existenci pracovních táborů, se snažil bránit přístupu lidí do oblasti lomů, přestože většina návštěv neměla s politikou nic společného. Po roce 1989 trvalo určitý čas, než začli být turisté tolerováni. Bohužel, poměrně bezpečné sestupné trasy do Velké Ameriky vápenka zcela nelogicky nechala odstřelit pro znemožnění přístupu na dno lomu. Tahle až trapná pštrosí politika skončila během posledních let. Celou oblastí je konečně vedena oficiální žlutá turistická značka (v mapách zatím není), vzniklo několik vyhlídkových teras nad Velkou Amerikou. A také už nastal čas přiznat se k hrůzám, které zde probíhaly. Nad vyhlídkou lomu Mexiko byl instalován památník na počest politických vězňů. Na rozdíl od jiných „uměleckých“ děl je jednoduchý a výstižný. Na každého působí jinak, avšak prostý kamenný monument nad obrovskou jámou vyvolává snad v každém z nás mrazení v zádech.

Lomy jsou samy o sobě, spolu se soustavou skrytých důlních chodeb rozmístěných v několika podzemních patrech, málo známou technickou zajímavostí a památkou zároveň. Vytváření průzkumných štol, které byly při nalezení odpovídajícího ložiska vápence přebudovávány na dopravní, je totiž unikátní. Rovněž tak použití centrální sběrné štoly dlouhé několik kilometrů. Jsme v krasové oblasti, chodby narazily na řadu jeskyň. Bohužel zatím nikdo nenašel a snad ani nehledal způsob, jak podzemí lomů zpřístupnit veřejnosti. Dnes se těží pouze v lomu ležícím přímo v areálu vápenky, je stále uvažováno o rozšíření těžby do dalších lokalit. Tolik jen pár slov k historii lomů.

Výlet začíná

Výřez mapy zahrnující popisovanou oblast s naznačenými důležitými body cesty

Když se řekne Karlštejn, většina z nás si představí příjezd pod hrad, výšlap od parkoviště nahoru, prohlídku hradu a zpět. Doplním-li slovo Amerika, pak příjezd autem k lomu Velká Amerika, pohled dolů či vycházku kolem a domů. Jenže tohle je jen zlomeček toho, co lze vidět a také fotografovat v dané oblasti. Chce to jen omezit přirozenou člověčí lenost, vzít si slušnější boty a vyrazit.

Kam pojedete? Cíl cesty zůstává stejný. Autem z Prahy přes Ořech, dále obec Mořinu směrem na Karlštejn. V polích za Mořinou se silnice poprvé dotkne lesa, vlevo je malá plocha na zaparkování auta v trojúhelníku polních cest, doprava jde kolmo od silnice podél lesa červená značka. Pokud využijete vlak, tak pojedete ze Smíchova do stanice Karlštejn a pak je na každém, jak na popisovanou cestu bude chtít navázat.

Výhled na hrad z konce hřebenu mezi stromy

Výchozím místem je křížení silnice s polní cestou a lesem, po cestě vede červená značka, v mapě bod s číslem 1. Odsud budete kousek pokračovat po silnici dál směrem na Karlštejn, než doprava odbočí lesní cesta se závorou, po které se vydáte. Je na ní jediné rozcestí, podržíte-li se opět vpravo a hřebenu kopce, nelze zabloudit. Údolím po pravé ruce jinak vede ona zmíněná červená značka, při dostatku času doporučuji jeho projití. Najdete v něm souvislý porost bylin nad uschlými listy, listnatý les prokládaný břízami, řadu protierozních kamenných stěn přehrazujících potok. Ale vraťme se raději zpátky na naši cestu. Pěknou lesní cestou po hřebeni kopců dojdete až na jeho konec, z kterého je vidět průhledy mezi stromy vlastní hrad i údolí pod ním. Při trošce hledání uvidíte hrad v desítkách různých, větvemi orámovaných pohledů. Pokud máte chuť vylézt na strom, udělejte to. Obzor se tím výrazně rozšíří, akorát se stativem to asi nepůjde.

Až se dostatečně vynadíváte, vydáte se cestičkou z kopce doleva dolů, trošku nelogicky směrem od hradu. Pokud budete mít štěstí a držet se té správné pěšinky (je jich tam víc, ale nevadí), vyjdete u křížku v lukách mezi skupinou osamocených vzrostlých smrků (mapa, bod č.2). Seskupení stromů uprostřed luk je tak nápadným bodem, že je nelze přehlédnout. Ze stráně protějšího kopce se otevírá onen kýčový (hlavně při západu slunce) a zároveň nejfotografovanější pohled na hrad, známý z většiny plakátů a pohlednic. Za zimních večerů, při lehce namrzlé louce, se tady dají nalézt zástupy čekajících fotografů, při západech slunce v létě rovněž. Tohle místo, pokud sem člověk přijde brzy ráno nebo k večeru a má to štěstí, že zůstane sám, oplývá zvláštním kouzlem. Běžný turista sem už nechodí, většinou to taky nezná a průvodci v honbě za ziskem sem výpravy nevodí (naštěstí).

Pohled od křížku se smrky	Ze stráně nad smrky, objektiv 300 mm

Dále můžete pokračovat přímo na hrad a spojit vycházku s jeho návštěvou. Při stávajícím stavu rekonstrukce, s instalovanými bodovkami v tmavých místnostech svítícími přímo do očí, prohlídku ani moc nedoporučuji, snad se to časem zlepší. Odbočuji, ale tak amatérskou práci na tak prestižním místě jsem ještě neviděl. Pokud vypustíte prohlídku, hradby za návštěvu zcela určitě stojí. Z různých míst se otevírají nádherné pohledy do krajiny a ani pohled zpátky na seskupení hradních věží není k zahození. Že je to naše nejnavštěvovanější a nejfotografovanější památka? No a co, je krásná.

Skrytá nádhera Malé Ameriky v okolních lesích

Hrad opustíte hlavní branou a hned za ní sejdete doleva z kopce dolů po červené, přes spodní část Karlštejna a pak lesem až k Dubu sedmi bratří. U něj jsou dvě možnosti. První – zamířit po lesní cestě rovnou do protějšího kopce a hledat Malou Ameriku přímo, tuhle variantu doporučuji jen pro znalé. Poprvé ji takto najít není jednoduché. Druhá, delší cesta, vede po žluté turistické značce. Ta dnes postupně obchází všechny zmiňované lomy a nemůžete na ní zabloudit. Dovede vás přímo na hranu lomu s výhledem na protější stěny s vystupujícími okny štol.

K té žluté značce, přinesla sebou jeden pro mě těžko stravitelný civilizační aspekt. V prázdninových dnech sem občas zamíří celé turistické výpravy, někdy i pár desítek lidí vedených průvodcem. A tak místa dříve skrytá jsou díky turistickému značení najednou frekventovaná a začínají pro přílišné zatížení lidmi a bohužel i odpadky ztrácet svoji krásu a klid.

Pohled na Malou Ameriku z druhé strany, protější strání lze sejít až dolů k vodě

Malá Amerika je pro mě osobně nejkrásnějším z popisovaných lomů, mimo jiné i svou donedávna utajenou polohou uprostřed vzrostlého lesa (mapa, bod číslo 3). Stojí za to si udělat čas a obejít ji dokola, postupně se budou otevírat stále nové a zajímavější pohledy. Je možné sestoupit až dolů k vodě, pozor však na deštivé počasí. Po dešti se skála i bahno stávají zatraceně kluzkými a jednou, když jsem za sucha slezl dolů a pak sprchlo, nemohl jsem se vyškrábat zpátky. Pohled na vodu je překrásný a povětšinou za slunečného dne nefotitelný. Pravá strana lomu totiž leží v hlubokém, téměř černém stínu, levá odráží sluneční paprsky až bolí oči. Po vynadívání se můžete pokračovat po žluté směrem k prostřednímu lomu se jménem Mexiko. Cesta vychází z lesa mezi pole, kolem malého zalesněného vršku (skrývá další malý lom, používaný vápenkou jako smetiště a odkaliště) a hranou pole až k plotu vápenky. Podle ročního období, které zvolíte k výletu, budou pole kolem vás vystrkovat zelené hroty jara, ukazovat červené skvrny vlčích máků nebo jen čekat na milosrdné přikrytí strniště sněhem. A protože jste v údolí, nebudou výhled na obzoru rušit řádné stopy civilizace.

I prostý pohled do polí může mít svou krásu

Podél plotu dojdete k silnici a pak se cesta opět ponoří do lesa. Můžete se jí držet až na vyhlídku nebo po cca 100 metrech chůze po vrstevnici nad sebou uvidíte v lese průsek. Nahoře v kopci vyrůstá z nízké kamenné zídky listnatý strom. Pokud se vydáte přímo k němu, po kousku nepříjemné cesty se octnete na boční hraně Mexika (mapa, bod číslo 4). Odtud pak lze dojít až na značenou vyhlídku, nad ní je již z dálky vidět zmíněný památník věnovaný politickým vězňům (mapa, bod číslo 5). Lom jako takový se úplně nedá obejít a možná není až tak fotogenický, ale to závisí na subjektivním pohledu každého z nás. Jste-li na vyhlídce, za zády máte Velkou Ameriku, stačí jen přelézt nasypané kopce štěrku a díváte se přímo do ní. Z této strany vede dolů ne příliš bezpečný “sešup”, navíc se podle počasí a s postupující erozí každou chvíli mění. Je na každém, jestli bude chtít slézt až dolů nebo raději absolvuje okružní cestu po jeho obvodu. Osobně jsem zastáncem takového lezení jen s jištěním lanem. Svahy z kamenné suti nepatří z pohledu stability k těm ideálním terénům a hodně lidí v těchto místech zbytečně riskuje. Svah totiž nekončí ve vodě, ale pár desítek metrů nad ní kamenným prahem.

Památník politickým vězňům nad vyhlídkou lomu Mexiko

Při obcházení lomu lze nalézt nejen řadu různých barevných pohledů na lom samotný, ale také spoustu jednoduchých a zajímavých námětů. Třeba jen rezavé sloupky s provléknutým, stejně zbarveným lanem, spoustu trnkových keřů, různobarevné plochy kamenné stěny. Dostanete se až na druhou stranu lomu, kde v posledním roce vyrostlo několik vyhlídkových míst. Je to snad první počin ve prospěch návštěvníků a kupodivu v tom správném místě. Z vyhlídek není jen celkový pohled na lom, někdy lze odsud spatřit holuby létající na úrovni hrany lomu osvětlené sluncem na pozadí temného severního svahu. Kdo má rychlý autofokus a dobrý objektiv kolem 300 mm, může se o ně pokusit.

Zcela klasický, až obligátní pohled na Velkou Ameriku. Vyhlídky jsou na protější straně lomu.

Přímo pod vyhlídkami je proražený skrz skálu tunel, bohužel jeho vstupní portál na druhé straně cesty je téměř trvale uzavřen ocelovými vraty. Je potřeba velké dávky štěstí, samotnému se mi to stalo jen jednou, abyste narazili na otevřený přístup. Průchod obrovským tunelem, projížděla tady nákladní auta, je zážitkem sám o sobě. Následné potulování se lomem s vysokými skalními stěnami nad hlavou přináší nezapomenutelné pocity.

A teď už jen zbývá uzavřít okruh a vrátit se na výchozí místo cesty. Půjdete polní cestou po značce do spodní části vesnice Mořina, cestou uvidíte po pravé straně zajímavý souběh vlakové trati s polní cestou. Zbylou část cesty je nutné absolvovat po silnici.

Popis výletu určitě není vyčerpávající, každý si tu může najít něco nového, nepoznaného. Daná místa lze navštívit v jakémkoliv ročním období. Nádherný je podzim, okolní lesy jsou smíšené a hýří barvami, k zahození není ani jarní období s první zelení. Pokud se trefíte do prvních mrazíků, atmosféra krajiny bude zase úplně jiná, zrovna tak za podzimních mlh. A to už je opravdu vše.