Nekonečné zelené pláně, roztroušená hospodářská stavení, pasoucí se dobytek, poházené balíky slámy, kukuřičné a bramborové lány, zemědělci obhospodařující pole na malých traktůrcích, krajinný reliéf ne nepodobný Českomoravské vysočině, pastviny přikryté hustými tmavými mraky – tak je namalován obraz východního Hokkaida. Tato výspa japonského archipelagu nepatří k turisticky nejnavštěvovanějším, naši pozornost během cesty po Hokkaidu však upoutala mnoha přírodními zajímavostmi a zejména přítomností původních severojaponských obyvatel, Ainuů.
|
| NP Širetoko |
Naše putování směřuje až na samý “konec světa”; tak se totiž z jazyka Ainuů přeloží “širetoko”. Národní park tohoto jména je formován malým poloostrovem vybíhajícím do Ochotského moře, s hřebenem vulkanických hor a vysokých útesů, přes které se do mořských vln řítí bezpočet dravých vodopádů. A na samém vrcholu, často schovaná v oblacích, dřímá jedna z nejneobvyklejších sopek světa, stále aktivní Io-san. Při výbuchu ze sebe totiž chrlí jenom čistou síru; během poslední erupce v roce 1936 takto “vylila” asi 15 tisíc tun za noc.
|
| Stařec a moře |
První noc bivakujeme u studeného Ochotského moře, na pobřeží lemovaném charakteristickými rybářskými domky. Při jejich výstavbě si s estetikou jistě hlavu nikdo nelámal a zásadním požadavkem byla funkčnost. Mnoho lidí tu není, pouze jeden starší japonský pár nám večer ke stanu přináší banány, a beze slova odchází. Nejvíce pozornosti a naexponovaných snímků bezkonkurenčně získává šedivý, až na zem shrbený stařík s brýlemi jak popelníky, který si ze svého dřevěného domečku na pobřeží vynesl tři lavory prádla, valchu s mýdlem a monotónními pohyby drhnul svoje bezbarvé svršky. Po chvíli stáhl kalhoty, udělal dva kroky stranou, vykonal svou potřebu, vrátil se k valše a pokračoval v práci. Takto nějak bych si představoval život v té nejprostší podobě, ovšem nikdy bych nečekal, že se s ním na vlastní oči setkám v Japonsku, na konci 20. století.
|
| Prodavač vajec vařených na Sírové hoře |
|
| Fumarola na Sírové hoře |
Poněkud známějším a podstatně rozlehlejším než Širetoko, je národní park Akan. Hned za jeho vstupní bránou návštěvníky vítá “Sírová hora”, nepřehlédnutelná pro hustý bílý dým, který z ní stoupá a upoutává pozornost do vzdálenosti desítek kilometrů. Pro kolemjdoucí je zpřístupněno malé údolíčko, zaříznuté mezi dvěma kopci, z něhož je na několika místech neutuchající geotermální silou hnán kouř, doprovázený varovným syčením a typickým sirným zápachem. Jednotlivé fumaroly, obaleny kanárkově žlutými nánosy nádherných krystalických struktur, tak vytvářejí po celé hoře „funící kopečky“.
Při chůzi mezi nimi cítíme, jak se nám zahřívají chodidla, bez ohledu na kvalitu a izolační schopnosti podrážek. Je ale poměrně nepříjemné a nebezpečné se pohybovat v přílišné blízkosti sirného dýmu. Vítr je tady nevyzpytatelný, a pokud na vás nasměruje kouř štiplavé síry, nenadechnete se do té doby, než zase změní směr. Hned pod horou kvete zajímavý druh byznysu. Vynalézaví Japonci zde vaří vejce tím způsobem, že je v bedýnce položí na jeden z horkých sirných průduchů a za pár desítek minut je prodávají turistům s ujištěním, že vejce vařená na Sírové hoře vyléčí všechny jejich neduhy.
V nedaleké vesničce Kawayu procházíme mezi řezbářskými domky místních starousedlíků a poprvé se setkáváme s lidmi Ainu, původními obyvateli severního Japonska. Neunikáme pozornosti osadníků a s některými se dáváme do řeči. Když jim říkáme, že jsme z Čech, je na nich zřejmé, že nemají potuchy o čem mluvíme. “Evropa?” – tak to už možná někde slyšeli.
Všichni se nám snaží něco prodat, dcerky řezbáře na nás věší ručně vyrobené čelenky, náušnice, náramky a další ozdoby spojené s kulturou Ainuů, malý hošík nám ukazuje, jak se hraje na jejich typický hudební nástroj “mukuri”. Řezbář ze sousedního domku nás zve na kávu a nalévá ji do nádherných, ručně vyřezávaných dřevěných hrníčků. „Nejsem pravý Ainu,“ přiznává, „mám v sobě už hodně japonské krve“. Tak jako většina ostatních v okolí, i on se živí vyřezáváním a prodejem různých dřevěných sošek a ozdob. Ptám se, jak dlouho mu trvá vyřezat sošku sovy, kterou prodává za 2000 jenů. “Tak půl dne.” A ten velký medvěd za dva miliony jenů? “Tři roky.” Ceny se to zdají být vysoké, ale po přepočtu zůstávají měsíční výdělky Ainuů daleko za průměrným japonským platem.
|
| Jezero Mašů-ko |
Další cesta směřuje k pověstnému jezeru Mašů-ko, údajně nejhlubšímu sopečnému jezeru světa. Protože je po většinu roku pokryto tajuplnou mlhou, a to i ve dnech největšího slunečního žáru, přezdívá se mu “tajemné” nebo “ďábelské”. Jezero je obklopeno strmými, až 300 metrů vysokými útesy a není k němu žádný přítok ani odtok. Mašu-ko bývalo dlouhá léta považováno za nádrž s nejčistší vodou na světě; poté, co sem byli vysazeni duhoví pstruzi se voda trochu zkalila, ale viditelnost se stále udává úžasných 36 metrů. Z blízké vyhlídky je prý vidět tak jednou až dvakrát do měsíce. Máme štěstí, při naší návštěvě je silně zamračeno, ale vidíme až na druhý břeh.
Serpentinami populární “Akan Transverse” přejíždíme pohoří až k jezeru Akan. Jezero nejenže dalo celému parku název, ale stalo se i útočištěm Ainuů. V nedávné době se obnovilo hnutí za znovuzrození kultury Ainuů, iniciované především mladými příslušníky této rasy a více či méně plnokrevní Ainuové se začali koncentrovat ve vesnicích zvaných “kotan”. Z nich ta největší, Akan-kotan, je lokalizovaná právě zde, na břehu jezera. Komunita čítající asi tři desítky domácností s více než 200 příslušníky Ainuů je dnes laděna především turisticky, ale pro našince určitě poutavě.
Dvě řady řezbářských domků tvoří malé náměstí, shora uzavřené obrovskou dřevěnou sochou sovy, boha Ainuů. Před prahy barevných domečků sedí, oblečeni do tradičních kostýmů, bližší či vzdálenější potomci hokkaidských praobyvatel a vyřezávají ze dřeva nejrůznější zvířátka, trpaslíky nebo sošky svých bohů. Někteří o sobě tvrdí, že jsou čistokrevní Ainuové, ale je otázka, kolik “čisté” krve v nich opravdu koluje.
V Akan-kotan se také stáváme svědky tradičních tanců a netradičních pokrmů Ainuů. Zatímco tance byly vládou vyhlášeny jako “nedotknutelný kulturní majetek”, gurmánské umění bylo poněkud zmraženo. V obchůdcích se sice dodnes nabízejí typická jídla, ovšem to nejbizarnější z nich, syrové medvědí maso, takzvané medvědí sašimi dnes již není možné legálně ochutnat. Japonská vláda přípravu tohoto pokrmu po několika smrtelných případech zakázala kvůli nebezpečí trichomoniázy.
|
|
|
Ainuové jsou “aborigines” – původní obyvatelé Hokkaida a severního Honšú. Rasově jsou zcela odlišní od Japonců a dodnes se vedou dohady, odkud vlastně přišli. V porovnání s Japonci mají světlejší pokožku, hluboce posazené, šedé nebo modré oči, široké obočí a celkově hustší ochlupení, pročež je Japonci dříve nazývali “chlupatí lidé”. Někteří antropologové je dokonce zařazují mezi neasiaty. Z Honšú byli ale postupně vytlačeni a izolováni na Hokkaidu, Sachalinu a Kurilských ostrovech, kde byli odkázáni k vymření. Zbytky Ainuů se postupně asimilovaly do japonské společnosti.
Ainuové vyznávají animistické náboženství, kde nejuctívanějšími bohy jsou duchové zvířat, především pak sovy, medvěda a mořské želvy. Tato zvířata slouží také jako nejčastější motivy dnešních potomků Ainuů při jejich dřevořezbářské práci.
Jejich nejznámějším festivalem je neblaze proslulý “Iomante”, zasvěcený duchu medvěda. Ještě v nedávné minulosti během Iomante kojily ženy medvědí mládě svým mateřským mlékem přímo z prsu. Medvědi byli při festivalu rituálně zabiti, jejich maso snědeno a vyčištěná a slavnostně nazdobená lebka se stávala předmětem dalších náboženských obřadů.
|
| Tradiční obydlí Ainuů |
K typickému oblečení Ainuů patří suknice z jilmových vláken nebo bavlny, zdobené spirálovitými a mřížovanými výšivkami. Stejné vzory měly na zápěstích a kolem rtů vytetovány dívky, které se takto označovaly jako zralé pro manželství. Dnes už žije podobně tetovaných žen jen hrstka, protože japonská vláda takovou výzdobu zakázala. O ženách Ainuů se říká, že jsou velmi krásné, s dokonalými proporcemi; jejich zdánlivá ošklivost však pramenila ze dvou náboženských zvyklostí. Ainuové se totiž jen velmi zřídka myli, aby své tělo zbytečně “neobnažovali a nevystavovali nebezpečí”. Druhým důvodem bylo již zmíněné nadměrné tetování.
Ainuové bydleli v doškových chýších, s krbem uprostřed a stále otevřeným “božím oknem” směrovaným na východ tak, aby bohové mohli vstupovat do stavení. Měli svůj vlastní jazyk, ale nikdy neměli vlastní písmo; veškerá historie a legendy se tedy zachovaly pouze v ústní podobě, často ve formě říkanek. Ty byly v první polovině dvacátého století přepsány etnology do voskových válců, kterým dnes už bohužel, až na pár výjimek, nikdo nerozumí.
Osud Ainuů není nepodobný osudu severoamerických Indiánů. Dlouholetá diskriminace, zákaz používání vlastní řeči ve školách a ve veřejném životě, zrušení mnoha tradic a zvyků, snaha o jejich začlenění do japonské společnosti – to vše za vydatné podpory japonské vlády – přispělo k ochromení kultury, snížení populace na necelé dvě desítky tisíc, zapomenutí vlastního jazyka a k životu na pokraji společnosti. Ačkoli z právního hlediska se situace v posledních letech zlepšila, prakticky patří Ainuové stale mezi nejodstrčenější a nejchudší minority v Japonsku.
Druhou vyhledávanou „atrakcí“ jezera Akan jsou takzvaná marimo – vzácné, sametově zelené koule tvořené propletenci řas algae. Marimo poprvé objevili právě Ainuové a nazvali je “To Karipu” – “jezerní koule”. Jejich legenda praví, že jsou to slzy panny Setony, která se nešťastně zamilovala do Manibeho, lovce z nedůstojného kmene, a jejich lásce nebylo přáno. Zoufalý Manibe posléze ještě zabil Setonina snoubence a tak jí zbyly jenom oči pro pláč. Botanicky patří marimo do třídy Cladrophorales, druh Chlorophyta, a pro jeho vědecký význam bylo v roce 1921 uznáno jako národní přírodní poklad. Dorůst do velikosti ping-pongových míčků jim trvá zhruba 80 let, velikosti volejbalového balónu dosáhnou asi za 500 let. Velká marimo se později rozpadnou na několik řasových chomáčků a každý z nich začíná formovat novou kouli. Marimo se vzácně vyskytuje i ve Švýcarsku, na Sibiři a v severní Americe, ale ta z jezera Akan jsou považována za nejkrásnější pro jejich velikost a dokonale souměrný tvar.
|
| Krajinný reliéf východního Hokkaida |
Nepříznivé počasí Akanu nás vyhání na jihovýchod Hokkaida, do národního parku Kuširo Šicugen. Tato část ostrova je vyhlášená svými rozlehlými močály na sever od města Kuširo. Je to poslední národní park, který byl v Japonsku vyhlášen. Stalo se tak v roce 1987 poté, co zde byli objeveni příslušníci některých vzácných druhů fauny a flóry. Národní park Kuširo skrývá poslední rozsáhlé mokřiny v Japonsku, ostatní podobné lokality byly bohužel zničeny necitlivými zásahy člověka.
Slovo “kuširo” má opět původ v řeči Ainuů a znamená “místo, kde se scházejí lidé”. Z oblastní fauny si největší pozornosti bezpochyby zasluhují japonští jeřábi, kteří se do těchto končin stahují každou zimu ze Sibiře. Japonský jeřáb (Grus japonensis), největší mezi jeřáby, patří mezi ohrožené živočichy a byl japonskou vládou vyhlášen jako “speciální přírodní monument”. Tyto sněhobílé krasavce s černě lemovanými křídly a jasně červenou “korunkou” Ainuové nazývali “Sarorun Kamui – bohové močálů”.
|
| Jeřáb v rezervaci NP Kuširo |
V dřívějších dobách byl lov jeřábů vyhrazen pouze pro šlechtu, která jej příležitostně chytala pomocí specielně cvičených sokolů. Svým způsobem tak byl jeřáb chráněn před vyhubením. Ještě před sto lety byli jeřábi rozšířeni až k Tokiu. Po revoluci Meidži v roce 1868 však bylo rolníkům povoleno střílet jeřáby na svých pozemcích, což přispělo, stejně jako rekultivace mokřin – jeřábího biotopu, k drastické redukci v počtu těchto ptáků. Teprve v těžkých mrazech roku 1952, kdy přišlo posledních 25 kusů jeřábů k hospodářským stavením najít snadno dostupnou potravu, se lidé zamysleli nad jejich osudem a začali ptáky každou zimu uměle přikrmovat. Od té doby se jejich počet zvýšil na zhruba 600 kusů. V tomtéž roce byl jeřáb “povýšen” na symbol Japonska a dnes jej můžeme vidět na křídlech letadel japonských leteckých společností, stejně jako na populární tisícjenové bankovce. Ve vesnici Tančo-no-Sato a v nedalekém parku Curu je několik kusů těchto ušlechtilých ptáků chováno v zajetí.
Těžko dnes předvídat, jakým směrem a v jakém počtu se budou ubírat stopy vousatých Ainuů a božských jeřábů. Zbývá snad jen doufat, že pro ně jednou nebude muset panna Setona ronit další marimo do jezera Akan.
Fotografie byly pořízeny fotoaparáty Nikon F601 a FM2n, objektivy Nikkor 20/2.8, 50/1.4 a 105/2.8 Micro, na filmy Fuji Velvia a Kodak E100S
