Domy, kostely, mosty a mnoho dalších lidských staveb bývají velmi častým námětem snímků mnoha amatérských i profesionálních fotografů.
Architektura je totiž velmi podstatnou složkou krajiny, dnes snad ještě víc než kdykoli dříve. Že se tímto námětem čas od času zabývá opravdu snad každý, kdo vlastní jakýkoli fotoaparát, je vidět při prohlídce víceméně každého rodinného alba, stačí se podívat na turisty kdekoli na světě (ti fotí zpravidla hlavně architekturu, nepočítám-li křečovitě se usmívající skupinky…).
Technika & materiály
V zásadě platí o technickém vybavení i materiálech totéž, co o výbavě pro krajinářskou fotografii. Používají se v převážné většině objektivy kratších ohniskových vzdáleností (pro kinofilm cca 20-35 mm), abychom získali co největší zorný úhel (laicky řečeno, aby se na snímek “ten barák vešel celej…!“) – nemusíme pak složitě ustupovat příliš daleko od objektu, nemluvě o častých případech, kdy ustupovat prostě není kam… Základní objektivy (50 mm) nepoužíváme příliš často, ale i s nimi lze pořídit kvalitní a zajímavé snímky architektury. Objektivy delších ohnisek (teleobjektivy) se hodí v případě, že nechceme zachytit celou stavbu, ale jen její zvláštní či charakteristický detail a nemůžeme se k němu dostatečně přiblížit (sochy, nástěnné malby apod.).
Při fotografování staveb se dříve či později setkáme s nežádoucím efektem sbíhajících se svislých os, který je důsledkem perspektivy: co je vzdálenější, to se jeví jako menší. Lze si pomoci dvěma způsoby – tzv. restitucí, nebo použitím speciálního objektivu označeného SHIFT nebo PC (Perspective Control). Restituce je náprava sbíhajících se svislic při zvětšování snímku a PC-objektivy toto umožňují už při fotografování na film. Podrobnější informace o tomto problému naleznete v seriálu o černobílé fotografii, části nazvané “Nestandartní zvětšovací tehniky”.) Pokud to náš čas nebo trpělivost dovolují, je lépe používat stativ. Blesk zpravidla nepotřebujeme (jedinou výjimkou je osvětlování interiérů).
Interiér kostela v Lánech; Praktica B 100, objektiv Prakticar 28 mm f/2.8 |
Architektura nemá žádné zvláštní požadavky na druh fotografického materiálu – můžeme snímat “z ruky” nebo ze stativu, v závislosti na světelných podmínkách. Platí zde jen obecné pravidlo, že chceme-li menší zrnitost, použijeme málo citlivý film, ale musíme počítat s delšími časy a použít tedy stativ, pokud chceme fotografovat z ruky a mít jistotu, že budeme moci dostatečně clonit, použijeme film citlivější a musíme se smířit s větším zrnem. Samozřejmě lze používat černobílý i barevný materiál, negativní i inverzní – zde záleží výhradně na tvůrčím záměru autora, jiné omezení neexistuje.
Mezi snímky architektury patří i fotografie interiérů – tam je potřeba myslet na to, že pokud je interiér osvětlen výhradně nebo převážně umělým světlem, je třeba použít buď film pro umělé světlo, nebo alespoň nasadit na objektiv dostatečně silný modrý konverzní filtr, který rozdíl barevných teplot vyrovná. (Snímky z uměle osvětlených interiérů budou na filmu pro denní světlo nepřirozeně žluté.) Není asi třeba poznamenávat, že na filmu se nevyplatí šetřit – levné a neznačkové filmy většinou deformují barevné spektrum a snímky pak vypadají prostě divně.
Typy snímků & kompozice
Paříž, Notre-Dame; Praktica L 2, objektiv Pentacon auto 50 mm f/1.8 |
Fotografie architektury je možno dělit do několika skupin. První skupinu tvoří typické turistické snímky typu “jak to tam vypadá” – na nich je zobrazena celá stavba charakteristická pro dané místo (např. Hradčany pro Prahu). Žádné zvláštnosti na těchto snímcích zpravidla nenajdeme, jsou to zkrátka takové “berličky” pro lepší fungování naší paměti. Při těchto příležitostech má fotograf-cestovatel jednu obrovskou nevýhodu: nemůže se spolehnout na počasí, takže mnohdy se mu typický architektonický motiv podaří zachytit v dešti nebo v jiné, ne zrovna žádoucí podobě; na ono místo se také nemusí už víckrát podívat, tudíž se musí smířit s jakýmkoli počasím.
Český Krumlov; Olympus OM 2000, objektiv Zuiko 35-70 f/3.5-4.8 |
Druhou skupinu tvoří snímky, které hledají nějaký netradiční pohled na místo pro fotografa nové, nebo – častěji – naopak notoricky známé. Tyto snímky jsou vedeny snahou uvidět stavbu tak, jak ji ještě nikdo neviděl (nebo alespoň nefotografoval). Můžeme pak využít nějakého netypického motivu – např. průhled oknem či skrz větve, odraz ve skle či vodě, netradiční úhel pohledu či něčím podnětné zpracování hotové fotografie apod. Lze samozřejmě využívat různé světelné nálady či efekty, pracovat s filtry nebo fotografovat v dešti či mlze. Fotografie architektury se tak do jisté míry mění ve fotografii výtvarnou, která má kromě obrazové informace přinést navíc i nějaký estetický zážitek.
Ornament; Olympus OM 2000, objektiv Zuiko 50 mm f/1.8 |
Třetím typem snímků staveb jsou ty, které zobrazují nějaký zajímavý či typický detail. Přede dvěma lety jsem si právě prostřednictvím fotoaparátu uvědomil, jak zajímavé mohou být takové detaily, jakými jsou chrliče na střeše chrámu Notre-Dame (od té doby si jich všímám všude). Tento druh snímků se sice blíží zátiší, ale výchozím motivem je architektura, takže do tohoto žánru rozhodně patří. Nejrůznější maličkosti, jako např. tvary zábradlí či ozdobných mříží, sošky, malby nebo třeba tvar dveřní kliky mohou mezi snímky architektury vnést ono důležité povědomí, že celek je složen z detailů a že bychom si jich měli všímat.
Malá Strana; Praktica B 100, objektiv Prakticar 35 mm f/2.8 |
Na pomezí žánrů architektury a krajiny jsou celkové pohledy na města či jiná sídla, hrady apod.; jsou to vlastně pohlednice. Zcela podvědomě vyhledáváme tyto motivy při pěkném počasí, popř. při počasí pro dané místo poněkud netypickém – zasněžené malostranské střechy už jsou po mnoho let víceméně výjimkou, kterou rozhodně nevídáme často… U pohlednicových snímků je důležité, aby byla co nejlepší viditelnost a stavby nevrhaly příliš ostré stíny – tudíž není zrovna vhodné fotografovat v červnovém poledni…
Závěrem
Pro výpočet expozičních hodnot platí opět totéž, co pro krajinářskou fotografii – měli bychom volit co největší clonové číslo, abychom dosáhli maximální hloubky ostrosti. Pouze při snímání detailů je možné (a vlastně i žádoucí), aby hloubka ostrosti byla naopak malá a pozadí resp. popředí neostré. Architektura je kromě momentek právě tím žánrem, kde se mohou uplatnit jak zrcadlovky, tak i kompakty (je to dobře patrné u turistů); nechcete-li fotografovat detaily a být tím nuceni měnit ohnisko objektivu, bude kompakt zcela dostačujícím přístrojem pro občasné fotografování na dovolené (“tak tohle je náš hotel a tohle pohled z okna, tady je Pavlík na pláži a …“).
Architektura je vděčným námětem, který má – na rozdíl třeba od makrofotografie – schopnost zachytit proměny staveb a jednotlivé okamžiky plynoucího času, které se jak známo nevracejí. Proto je potřeba fotografovat stavby; při prohlížení jejich fotografií si uvědomíme, jak rychle běží čas našich životů.