Focení hvězdné oblohy dlouhou expozicí pomocí pointované kamery

V prvním díle tohoto seriálu jsem napsal tuto větu: “Vždy jsem obdivoval barevné fotografie v knihách a časopisech a toužil po tom nějakou takovou někdy udělat. Fotky z knih ovšem vyžadují drahou optiku, pohon …. no prostě nic pro amatéra”. Tak za tím bych si stál i nyní, ale stejně mi to nedalo a pokusil jsem se udělat fotku alespoň trochu podobnou. Prostě takovou, aby hvězdy nebyly čárky, ale body a aby na fotce bylo i něco více než hvězdy.

Začal jsem zjišťovat jak na to a stále jsem narážel na problém v podobě dlouhé expozice pohybující se řádově v minutách a na rotaci zemskou, kterou, jak jsem zjistil nelze zastavit a lze to opravdu řešit jen a jen pohybem kamery proti tomuto zemskému otáčení. Veškeré přístroje a montáže, které jsem viděl v obchodech či na hvězdárnách byly neúnosně drahé.

Až jednoho dne jsem náhodou narazil na internetu na tuto stránku a nestačil jsem se divit, co je možné dokázat pomocí několika “fošen”, “pantů” a “šroubů”. Když jsem uviděl uveřejněné fotky, tak jsem neváhal a okamžitě o víkendu zalezl do dílny a začal jsem kutit. Angličtina není mojí silnou stránkou a šikovnosti jsem taky moc nepobral, ale věřte, že podle vytištěného návodu a schémátek se mi podařilo onu pohyblivou plošinu udělat. Celou tuto konstrukci jsem upevnil na stabilní, dřevěný geodetický stativ a pro upevnění fotoaparátu jsem použil starou hlavu ze stativu a už se těšil na první jasnou noc.

Hned při první příležitosti jsem vše naložil do auta a vyrazil za město, nehledě na mrazivou únorovou noc. Na svém oblíbeném místě jsem vše sestavil a plošinu co nejpřesněji nasměroval na Polárku. Namontoval jsem Prakticu, ve které jsem měl tentokráte film o citlivosti 800 ASA a jen tak na zkoušku jsem ji namířil na Orion a bez exponování jsem začal otáčet šroubem, který zajišťuje pohyb desky s fotoaparátem. Po pěti minutách byl Orion na svém místě v hledáčku a tak jsem přistoupil k prvním pokusům. Na foťáku jsem nastavil program “B”, našrouboval drátěnou spoušť, clonu otevřel na plno (f/1,8), zmáčknul jsem drátěnou spoušť, zaaretoval, opatrně jsem ji “zavěsil” a začal otáčet šroubem. Pěkně pomalu a co nejplynuleji, jednou otáčkou za minutu. Po pěti minutách jsem usoudil, že to bude stačit a odaretoval spoušť. Rychle jsem kouknul do hledáčku a Orion tam byl stále. Toho večera jsem udělal ještě dva pokusy a druhý den jsem letěl do minilabu a celý nervózní jsem čekal na výsledky. No a tady jsou.

Seskupení Jupiter, Saturn, Plejády, Hyády – 16.2.2001 – 21:50, obj. 50mm, clona f/1,8, exp. 3 minuty. Foto s popisem	Orion – 16.2.2001 – 21:40, obj. 50mm, clona f/1,8, exp. 5 minuty. Foto s popisem	Kasiopea – 16.2.2001 – 21:40, obj. 50mm, clona 1,8 , exp. 10 minut. Foto s popisem

K fotografiím z knih, či plakátů to má hodně daleko, ale zase se mi to nezdá být úplně nejhorší. Jak je patné z obrázků hodně záleží na pravidelnosti a plynulosti otáčení “pohonem”. Zatímco Orion je poměrně slušně upointován, tak kratší expozice u Plejád je lehce “ujetá” a hvězdy se již zobrazují jako krátké čárky a u posledního snímku je již vidět značná nepřesnost v pointaci. Tady se již projevila nepřesnost v ustavení montáže a hlavně nepřesnost v pohonu a možná i třas, již skoro omrzlé ruky.

První pokusy mě neodradily, spíše nadchly a tak jsem za pár dní vyrazil do mrazivé noci opět, ale to už jsem šel za svým prvním “plánovaným” úlovkem. Kamarád, astronom mě upozornil na kometu C/1999 T1 McNaught – Hartley, která se ve druhé polovině února vyskytovala v Herkulu a měla cca osmou magnitudu, takže by se měla dát najít i menším přístrojem, ale hlavně vyfotit. Znamenalo to vstávat ve dvě ráno a vykopat se z vyhřátého bydla, ale co by člověk neudělal pro svého koníčka :-).

A tak jsem 25.2.2001 vyrazil hned po půlnoci a snažil jsem se kometu najít pomocí triedru 10 x 50, ale to se mému netrénovanému oku nepodařilo. Takže jsem šel fotit a doufal jsem, že na citlivé emulzi něco zůstane. Nejprve jsem udělal první snímek se 135 mm objektivem, který jsem se snažil vycentrovat pod hvězdu pi Her, v jejíž blízkosti se měla kometa nacházet. To že má Praktica tmavý hledáček jsem věděl, ale že je to tak špatné jsem netušil, ale nakonec se zaměření docela povedlo. I přes zkušenosti s delší expozicí jsem to risknul a exponoval jsem celých 10 minut. Snažil jsem se točit pohonem po celou dobu rovnoměrně a doufal, že to vyjde. Potom jsem ještě udělal jeden záběr se základní padesátkou na celého Herkula se zamýšlenou expozicí 5 minut, ale foťák po třech a půl minutách vypověděl službu, sklopil zrcátko a odmítal dále v mraze fungovat. Takže jsem vše sbalil a odešel domů s nadějí, že tam něco bude. A opravdu bylo.

Kometa C/1999 T1 Mc Naught – Hartley – 25.02.2001 – 02:40, obj. 135 mm, clona f/2,8 , exp. 10 minut. Foto s popisem	Herkules – 25.02.2001 – 03:00, obj. 50 mm, clona f/1,8 , exp. 3,5 minuty. Foto s popisem	Výřez ze záběru 135 mm objektivem- sken z negativu laskavě zhotovila firma PALADIX.

Hvězdiček spousta :-). S pomocí programu Albiero jsem se snažil vše identifikovat a v dané lokalitě najít nějakou tu hvězdičku či skvrnku navíc, která tam prostě nepatřila. Identifikoval jsem spoustu hvězd až do desáté hvězdné velikosti, ale nějak jsem z toho nebyl moc moudrý a tak jsem vše poslal zkušenému pozorovateli Martinu Gembecovi, který mě vlastně do všeho navrtal a ten během několika málo okamžiků poslal zpět fotografii i s označenou kometou. Martine děkuji, ještě se mám hodně co učit :-).

Závěrem bych chtěl říci, že s touto montáží za pár babek jdou udělat, na amatérské poměry, velice slušné snímky, které zaujmou i lidi mimo obor a vám fotografům a astronomům amatérům určitě udělají radost. Pokud máte možnost někde kutit, tak určitě neváhejte a pusťte se do výroby a vyzkoušejte si udělat vlastní pěkné záběry noční oblohy. Už pomalu přemýšlím o pevnější konstrukci, která by unesla i malý dalekohled s fotoaparátem. Dneska vám na závěr ani nepopřeji dobré světlo, ale spíše krásnou tmu a bezměsíčnou noc.