Aarhus, Grenaa, šílená party, Legoland, nemoc a cesta domů

Pravda, ten nadpis není z nejkratších ani z nejstručnějších. Nicméně shrnuje ve zkratce druhou polovinu trvání naší dánské expedice.

Vzpomínám na časovou posloupnost jednotlivých příhod, aby mi zase někdo (že, Radko??) nepřišel vyčinit, že to nebo ono bylo jiný den, než jsem napsal (já si totiž nevedu deníček, víme?). Jde to, ale dře to, ještě že mám po ruce fotky s daty…

Čtvrtek 26. října 2000. Po prohlídce Randers, kde bylo sice zima, ale dokonce se i ukázalo sluníčko (a nepršelo!!!), jsme vyrazili směrem na Aarhus, což je po Kodani druhé největší dánské město. Naším navigačním vozem byla už dobře známá klubová dodávka Mitsubishi, tudíž jsme nebloudili a ani páni šoféři nemohli jet schválně pomalu, jako jistý den, kdy jsme měli dorazit na čas do klubu. Pravda, tento malý a otravný naschvál se jim vrátil v podobě parafráze písničky “Bejvávalo”, kde místo “dobře” celý autobus zpíval “rychle”. Leč ironie je pro některé lidi pusté plýtvání energií…

Dorazili jsme do Aarhusu a začalo pršet. “To vás pánbůh trestá, že se nemodlíte”, slyšel jsem v duchu jistou starou paní, která takto v jednom z příběhů Ivo Jahelky okomentovala situaci, kdy syn přišel rodině představit nevěstu. První, co jsme v Aarhusu hledali, byl záchod. Byl jsem ve výhodě, protože to město už tak trochu znám. Ale vypekli mě, podlí Skandinávci! V McDonaldu měli záchod za peníze (!!!) a já neměl ani jedinou minci! Ale člověk se učí – a tak jsem vyhledal kýžené zařízení na parkovišti. Nás několik šťastlivců se pak rázem stalo opět kulturními bytostmi. Asi po půlhodince jsme se opět sešli u autobusu na parkovišti u divadla. Zde nám Martin oznámil, že se na společnou večeři sejdeme na jistém místě, které všichni mohli bez potíží najít, a že do té doby je rozchod. Všichni vyrazili do obchodu, kde bylo veškeré zboží za 10,-DKK (a můj nový zámek na kolo je fakt dost dobrej!!!). Ještě zbývalo říci Hugovi a Albertovi (páni šoféři, pamatujete?), že na večeři s námi sice jít mohou, ale že si ji zaplatí. Nadávali, ale potichu. Slyšel jsem je jenom já. Ale – jak se říká – každý svého štěstí strůjcem. Měli nás odvézt na tu farmu.

Večeře na stejném místě jako loni – v pizzerii s čistokrevným Italem a skvělým jídlem. Platil se paušál a člověk mohl sníst kolik chtěl. Projedl jsem asi tři paušály a bylo mi výtečně, a to nejen proto, že večeři zaplatili Dánové – to jídlo bylo prostě báječné. Vyrazil jsem se Zdeňkem a Martinou do centra, abych vyfotil nějakou tu noční fotku. Ano, povedlo se. Pomalu jsme se docourali na parkoviště a tam nás zastihli Petr a Radka. Jestli jim půjčím stativ. No jo. Byla to docela legrace, vidět, jak pobíhají po parkovišti a hledají, odkud divadlo vypadá nejlíp. Neřeknu! Smál jsem se, protože přesně takhle komicky jsem tam před chvílí pobíhal já. Pak jsme vyrazili zpět do našich milých dřevěných domků. Cestu jsme si krátili tím, že jsme si – před očividně hladovými a hodně vzteklými řidiči – vyprávěli, kolik jsme čeho snědli. Zasloužili si to. Hlavně Hugo byl ten typ, který něž by utratil i jen malou část svých diet, bude radši o hladu a ostatním závidět. Když jsme dorazili “domů”, začali pánové konzumovat cosi podivného z konzervy a zajídali to notně už okoralým českým chlebem (nesmí se přece utratit vůbec nic, ne?). Jen tak, pro sebe jsem si zanotoval, že “řidič, ten tvrdý chleba má” a bylo mi fajn.

Druhý den ráno jsme vyrazili do města Grenaa, do obřího akvária, kde jsme už byli loni. Prošli jsme podvodními skleněnými tunely a podívali se na žraloky, murény, rejnoky a jinou havěť. Skla byla úplně čistá, dalo se docela dobře fotit (letos jsem s sebou měl i polarizační filtr). Pak jsme se všichni – bez ohledu na věk – zapojili do hrátek s obřím bublifukem a jinými dětskými atrakcemi. Šel jsem ven mnohem dřív, než bylo kvůli srazu nutné, abych si v klidu prošel a prohlédl jachtařský přístav. Pak jsme odjeli do centra (na to, že jsem tam byl teprve podruhé, jsem byl kupodivu schopen docela spolehlivě navigovat pány šoféry, kteří se vyznají sice všude, ale šipka “Centret” jim kupodivu nic neříká.

Nakoupili jsme potraviny a spěchali domů, abychom se naobědvali, než přijede dánská skupina. Ne že bychom jim nechtěli dát oběd, ale kapacita chatiček byla vypočítána tak přesně pro nás. Odpoledne jsme společně vyplňovali formulář, který se má předložit jako zhodnocení projektu. Pak Dánové odjeli, abychom se s nimi večer opět setkali a jeli s nimi do Grenaa na nějakou “Halloween Party”. Protože jsme poslední noc měli strávit v klubu v Orum, museli jsme si vzít nějaké věci a zabalit si na zítřejší cestu domů. Proč jsme měli být celou noc jinde než jsme bydleli? Ano, páni řidiči chtěli klid a nechali se slyšet, že pokud je někdo vzbudí, pojedeme domů třeba dva dny. Kdo by to riskoval?

Někteří Češi se převlékli do masek, což byla chyba našich hostitelů, protože tam pak na nás koukali jak na exoty. Kromě nás tam byli v maskách celkem asi 3 lidi. Klub byl ve sklepě nějaké školy a byla to docela obyčejná diskotéka, ovšem věkový průměr přítomných byl asi 14,5 roku. A to prosím započítávám i sebe (a nebyl jsem tam zdaleka nejstarší…). Neměli pivo a na bleděmodrou limonádu jsem vážně chuť neměl. Hrálo něco, co ostatním asi znělo jako hudba. Mně se to nelíbilo, tak jsem si jako protest nasadil čepici Santa Clause a plyšové sobí parohy. V momentě se přiřítila jakási dívka, vyfotila mě a zase zmizela. Připadal jsem si jak na Marsu. Na diskotéce jsem už byl (dvakrát a stačilo), ale tohle byla vážně síla. Řidiči pro nás měli přijet v jedenáct a když jsem poznamenal “Klid, už jen 2 a tři čtvrtě hodiny!”, všichni Češi na doslech se zoufale smáli a Dánové si mysleli, že říkám vtipy. Martinovi jsme pak řekli, že podobné akce můžeme propříště z programu klidně vypustit. Bylo toho na mě moc, a tak jsem se spolu s několika podobně smýšlejícími lidmi vydal na noční procházku. Samozřejmě – začalo pršet.

Po toužebně očekávaném příjezdu našeho busu (na jaké různé lidi se můžete v různých situacích těšit, uvědomil jsem si…) jsme se vydali do Orum. Nikdo nešel spát hned, ale postupně se všichni odebrali na kutě. Jen Zdeněk hrál kulečník sám se sebou a děsně mi lezl na nervy. Ale spát jsem stejně nemohl. Bylo mi pěkně zle, hlásila se chřipka jako řemen. Čaj nepomáhal, prášky taky ne. A navíc nefungovala SMS brána Paegasu a nešly posílat zprávy a já to slíbil. Ráno, kterého jsem se – navzdory horečce a bušícím kulečníkovým koulím – kupodivu dožil, jsme šli poslední peníze utratit do místního kšeftu. Koupil jsem si vodu na cestu, jogurt a kilový kyblík marmelády, který ještě mám. Ta marmeláda je zvláštní tím, že na ní mám chuť zásadně v noci.

Pak konečně přijeli naši řidiči, kteří se snad poprvé usmívali. Asi se radovali, že to utrpení s námi brzy skončí. Hugo se přestal usmívat, když ho Martin vyhodil z klubu ven, protože tam se nesmí kouřit. Pak už to byl zase ten známý naštvaný Hugo. Všechno bylo tedy v pořádku. V Bonnerup Strand jsme naložili saky paky a vyrazili směrem domů. Bylo mi na umření a to nejhorší mě teprve čekalo.

Svítilo sluníčko, ovšem jen do chvíle, kdy jsme se přiblížili k městu Billund, kde je kromě největší továrny na LEGO také známý zábavní park Legoland. Prve jsem napsal “než jsme se přiblížili”, ale to není moc přesné. Napřed jsme totiž zabloudili – a rovnou asi 30 kilometrů, abychom to neodflákli. To si Hugo, který Alberta nechával řídit jen zcela výjimečně, zase jednou chválil sám sebe, a to tak důkladně, že přehlédl směrovku. Já ji viděl. Ostatní spali. Takže jsme k branám Legolandu dospěli asi hodinu před setměním, navíc otravně pršelo, no prostě hnus, velebnosti. Chřipka se činila. Asi půl hodiny po vstupu do parku se mi udělalo natolik zle, že jsem si sedl do jednoho z místních pohostinství, dal si kafe a seděl nad ním skoro celé 2 hodiny. Aspoň tam bylo teplo. pak konečně nastal čas srazu a následného odjezdu. Bylo tak odporné počasí, že všichni přišli nachlup přesně. Jeli jsme. Rozdal jsem papíry na takovou naší klubovou hru zvanou “Baterie”. Ale vlastně to není tak docela hra – každý má svůj papír a všichni ostatní mu tam napíšou něco milého a hezkého, aby si to mohl přečíst, až mu bude zle a bude si chtít dobít baterky. Neprodleně jsem začal číst a hned mi bylo líp. Poslední zastávka v Dánském království byla u jakési pumpy, kde jsme utratili poslední drobné.

Na německých hranicích jsme nestavěli, jelikož tam byla jediná budka a navíc opuštěná. Oči jsem měl přilepené na ukazateli množství paliva, protože jsme už 50 kilometrů jeli na rezervu a oranžové hladové oko zlověstně svítilo. Tehdy se Hugo naposledy vyznamenal – Albert mu říkal, že Shell koupil firmu DEA a že tudíž i u těchto pump berou ShellCard (kreditka na naftu platná všude). Tak se Hugo pohádal, vynadal Albertovi, noci, nám i pánubohu, načež jsme přijeli k pumpě DEA a natankovali na tu jejich kartu. Albert přišel a pravil, že se Hugovi nemáme smát, že s ním jinak už doopravdy nevydržíme. Monika mi pak nabídla jakousi švýcarskou homeopatickou mast – natřel jsem si krk a čelo a najednou … zázrak! Udělalo se mi dobře! Tak nevím, jestli to bylo tím lékem nebo nějakou autosugescí, ale asi obojím. Když jsme konečně našli pumpu Shell a natankovali plnou, usnul jsem, ale i ve spánku jsem si připadal jako uhynulá zvěř. Dobře mi dělaly jen ty dobité baterky, dárky a fakt, že se blížím k těm, kteří mi v Dánsku chyběli. A možná vědomí, že to zase jednou dobře dopadlo.

Domů jsme navzdory Hugovým výhrůžkám přijeli docela brzo, už asi v 8 ráno jsme byli na Cínovci. Hned kus pod ním nás vítaly promrzlé a podle mě naprosto odpudivé sociální pracovnice v Dubí. No jo, byli jsme doma. Začalo pro změnu pršet. Ale už mi to bylo jedno. V Praze jsme byli asi v půl jedenácté. Rozloučili jsme se a slíbili si, že určitě zas pojedeme. Šli jsme domů, já a moje nemoc, která se mě držela následující dva týdny opravdu pevně. Ale i to patří k cestování. Teď je prosinec a už bych zas někam jel.

P.S.: Hugo není Hugo a Albert není Albert. Kromě tohoto detailu jsou veškeré podobnosti zcela záměrné.

Snímky byly pořízeny zrcadlovkami MINOLTA Dynax 300si s objektivem Minolta AF Zoom 35-70 mm f/3,5-4,5 a OLYMPUS OM 2000 s objektivy Zuiko 50 mm f/1,5, 35-70 mm f/3,5-4,8 a Vivitar 70-150 mm f/3,8 na materiály Kodak ProFoto 400 a Agfa HDC Plus 200. Fotografie zpracovány technologií Agfa DIMAX.