V dnešním díle našeho putování zastavíme krátce také u jezera Titicaca…
Puno
Puno je výchozí místo pro návštěvu plovoucích “rákosových” ostrovů Uros na jezeře Titicaca a ruin Sillustani. Do Puna se dá z Cuzca dojet autobusem za 8 hodin. Autobusy odjíždí ráno, v poledne a večer. Po ránu si necháváme na Bolivijském zastupitelství udělat víza za 20 USD na osobu. Mezi tím nám odjely všechny výpravy na rákosové ostrovy a nám nezbývá, než si připlatit. Dvouhodinová projížďka po jezeře Titicaca s návštěvou ostrovů nás tak vyšla na 25 S/os, normálně se platí 15.
Na plovoucích ostrovech se má údajně žít původním životem, ale plechové střechy a stánky se suvenýry svědčí o něčem jiném. Je to obrovská komerční záležitost a podle toho to tady vypadá. Lodě z totory, což je ten “rákos”, jsou ale docela zajímavé. To množství turistů a komercionalizace působí depresivně, ale když už je člověk tady, tak to stojí za shlédnutí.
Odpoledne jedeme s organizovanou výpravou za 13,5 S/os. na ruiny Sillustani, které jsou vzdáleny 45 minut jízdy z Puna. Ruiny jsou pozůstatky pohřebních věží z dob kultury Colla a později Inků. Pohřební věže pro vyvolené jsou až 15 m vysoké a část věže je i pod zemí. Večer zkoušíme místní specialitu, pečené cuy, což je morče. Dobře kořeněné, vynikající jemné masíčko, mohu doporučit.
Copacabana a Isla del Sol
Copacabana je městečko na pobřeží jezera Titicaca, již na Bolivijské straně. Z Puna se do něj dá dostat snadno autobusem za 4 hodiny, včetně odbavení na hranicích. Na hranicích musíme vyplnit několik formulářů se všemi možnými údaji, ostatně jako na všech hranicích v Jižní Americe. Na náměstí je zajímavá katedrála postavená v maurském stylu. Před katedrálou probíhá neméně zajímavá akce – žehnání mikrobusů a aut. Auta jsou nejdříve ozdobena pestrobarevnými ozdobami a květinami, pak přijde farář a svěcenou vodou, kterou lze koupit v PET lahvích u stánkařů, autu i posádce požehná. Za ním jde místní “guru”, který auto očadí nějakým kadidlem a zaříkává, kdyby snad Kristus něco nezvládl. Pak ještě řidič oběhne auto a postříká ho šampusem nebo pivem, podle stavu své peněženky. Stojí tady řada aut a je to práce na celé odpoledne. Večer ještě sledujeme západ slunce nad jezerem Titicaca ze svatého kopečku tyčícího se nad městem.
Ráno si prohlížíme Incké památky v okolí města, ale je to velké zklamání, protože kromě jména jsme toho s Inkama moc společného nenašli. Vyrážíme na ostrov slunce – Isla del Sol. Protože se nám nechce s cestovkou, jdeme pěšky a pak autobusem směrem na poloostrov do vesnice Yampupata. Před ní jsme se dohodli s domorodcem na odvozu veslicí na ostrov. Veslování na zatížené loďce houpající se na vlnách je dosti namáhavé a cesta trvá přes 2 hodiny. Na ostrově jsme navečer, vylézáme na hřebínek a sledujeme západ slunce.
Po ránu sbíráme pár zkamenělin, kterých je tady spousta a pak pokračujeme v přechodu ostrova. Je tady několik inckých památek, ale s tím, co jsme viděli v Peru, se nedají srovnávat. Jediná zajímavější stavba je labyrint – palác, kde žil první Inka, který se vynořil z vln jezera. Při přechodu ostrova jsou pěkné výhledy na jezero a pohoří Cordillera Real se zasněženými vrcholky vysokými přes 6000 metrů. Odpoledne se vracíme lodí zpět do Copacabany. Dozvídáme se, že na zítra je vyhlášena stávka autodopravců, takže máme 20 minut na to, abychom doběhli do hotelu, přebalili věci a stihli odjezd posledního autobusu do La Pazu.
La Paz a Huayna Potosí
První den zůstáváme v La Pazu, neboť je stávka dopravců proti zdražení benzinu a téměř nic nejezdí. Mužská část výpravy se ověšena fotoaparáty přidala k demonstrantům a blízce se seznámila se slzným plynem. Bakin se v čele demonstrace vydal na pochod městem a pak s pomocí novinářského průkazu lovil další snímky, zbytek výpravy dal přednost bezpečnější prohlídce města.
Další den jedeme já, Káťa a Pavel na prohlídku Tihuanaca. Tyto ruiny jsou zajímavé úžasnou kamenickou prací – z kamene vytesanými obličeji v paláci Semisubterraneo a více než třímetrovými sochami Ponse a Fraile a Sluneční bránou v nejvýznamnějším chrámu Kalasasaya. I ruiny dalších paláců jsou zajímavé, hlavně ornamenty vytesané do kamenů a způsob spojování obrovských kamenných bloků. Mnoho zajímavých exponátů a nádob je i v místním muzeu.
Bakin a Martina zatím zajistili na další dny půjčení lana, maček a cepínů potřebných pro výstup na Huaynu Potosí v klubu Andino a na ráno také odvoz teréňákem, neboť s dopravou pod tuto horu k laguně Zongo je problém. První den jsme vystoupili po suti a ledovci do 5,5 tisíce m.n.m., postavili stany a kolem nich hradbu ze sněhu. Počasí se rychle mění a z prudkého slunce přechází ve sněho-ledovou vánici.
Vstáváme brzy a ještě za tmy před pátou hodinou vyrážíme řádně nabalení v desetistupňovém mrazu. Stoupáme ve světle baterky prvním obtížnějším místem, asi 45 stupňovým svahem s malými trhlinami. Na jeho konci se nám otvírá nádherný pohled na východ slunce i na svítící El Alto, předměstí La Pazu. Následuje mírnější úsek kolem trhlin a pak závěrečný výstup na vrchol více než 200 výškových metrů po zmrzlém příkrém svahu o sklonu 45 – 50 stupňů. Na vrcholu Huayny Potosí ve výšce 6088 m.n.m. jsme byli kolem 9 hodiny a rozhled byl nádherný. Dolů jsme se při sestupu po rozměklém sněhu za prudkého slunce jistili s pomocí lana a cepínů, také přes trhliny v dalším úseku jsme šli na laně.
Ještě týž den sestupujeme a odjíždíme do La Pazu. Následuje odpočinkový den v La Pazu a v blízkém údolí Vale de la Luna, kde zajímavé světlé zemní věžičky kontrastují se zelenými kaktusy a červenými skálami v pozadí. Neděli 29.4. trávíme v autobusech – přejíždíme z Bolívie přes Chile do Peru. Nejprve jsou nádherné výhledy na kaňony, pak na vicuně (druh lamy) a sopky v NP Lauca, následuje trochu depresivní kamenitá poušť, kterou v serpentinách klesáme z více než 4000 na nulu do Aricy mezi palmy a podél pobřeží Pacifiku do Tacny v Peru. Pokračujeme dál a v noci přijíždíme do Arequipy.
Použitá technika: Pentax K 1000, Pentax MZ-5N, Pentax SMC A 50/1,7, Pentax SMC FA 28-70/4, Pentax SMC A 70-210/4, materiály Kodak Supra 100 a 400
