Komplikace nastaly už tak trochu tím, že se maminka vypravila přibližně ve stejnou dobu na dovolenou a na mě bylo, abych se vrátila dřív, protože naše domácí zvířátko je opravdu domácí a nemůže být samo delší dobu doma bez lidského servisu.
Jak jsem dlouhosáhle dumala o tom, kterak to vyvést aby “se vlk nažral (teda vlastně kočka) a koza (teda vlastně zase kočka) zůstala celá”, prošvihla jsem příležitost přihlásit se na dílnu Paula Winternitze a musela jsem vybírat z toho, co zbylo.
Nakonec jsem si řekla, že je to třeba znamení abych se nevázala na dílny ve
studiu a zkusila konečně něco pod širým nebem, tedy od dokumentu, třeba Evgenye Mochoreva.
A jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala. K tomu jsem si zamluvila též
ubytování v hotelu Garni a s přesvědčením, že žádné další zvraty již nenastanou
jsem si šla vyměnit peníze a koupit lístek na vlak do Popradu.
Pátek
Cestu “tam” jsem sdílela se svým starým známým z Belgie, se kterým se vždy
potkáme na různých fotodílnách, protože si pokaždé, nezávislé na sobě,
vybereme stejného lektora. On ale jel na Winternitze, neboť se přihlásil včas…
Do Popradu jsme dorazili na čas, ale přeci jenom už byla pokročilá denní doba,
lépe řečeno večerní. Známého z vlaku, potažmo devizového cizince, v hotelu
Garni ubytovali bez mrknutí oka a mě vysvětlili, že mě na seznamu nemají (jak
jsem později zjistila, můj handicap tkvěl tom, že jsem byla z východního bloku
ale Garni v tom byl zcela nevinně).
Vyrazila jsem tedy z Garni směr Dom fotografie, protože tam mi prý vysvětlí,
kde bydlím. Měla jsem co dělat, abych to se všemi krámy na focení, co jsem měla
na sobě navěšené, stihla. Měli tam v 8 večer zavírat.
Cestu do náhradní ubytovny (Vagonar) mi vysvětlovaly dvě slečny z DF a
nemohly se zpočátku dohodnout kudy se tam chodí. Nakonec mi to nějak vysvětlily
a já vyrazila.
U fontánky před DF jsem “sebrala” s sebou Vladyse, jinak kamaráda z fotofóra,
který dorazil na fotoškolu z Ostravy a už tam hodnou chvíli na mě čekal na
lavičce. Sice jsme se nikdy předtím neviděli ale šílenci s fotobrašnou se
vzájemně rekogniskují všude.
Vladys mi pomohl nejen se stativem, ale vydržel i anabázi při hledání mé
ubikace až do zdárného konce, za což mu patří můj dík.
Sice jsme Vagonar našli hned napoprvé, ale paní ve vrátnici (recepce by bylo
tu prostoru příliš vznosné slovo) se tvářila, že žádné ubytování pro fotografy
neposkytují. Zjevně byla zaměstnána pojídáním švestek a my ji vyrušili.
Po té, co jsme odešli a obešli všechny možné objekty v okolí (a vynechali
jen kasárna), jsme vylučovací metodou opět došli k závěru, že jediné možné
místo k ubytování bylo to úplně první, t.j. s nepříliš vstřícnou vrátnou.
Mezitím se setmělo a připozdilo, takže urgence v DF by byly zbytečné – už by
tam stejně nikdo nebyl.
Navštívili jsme tedy první vrátnici ještě jednou. Paní se už švestek od
posledně asi trochu nasytila, ale evidentně se jí ani teď nechtělo nad čímkoliv
přiliš bádat, neb si čas od času potřebovala vyndat z pusy pecku. Zkoušela
jsem nejrůznějšími dotazy dojít k tomu, že bych přeci jenom mohla na jejich
ubytovnu patřit.
Zabrala až otázka, zda tam nemá nějaký seznam. Vytáhla seznam, mrkla na něj a
suverénně prohlásila, že já na něm nejsem. Tou dobou jsem se již nacházela v
její prosklenné kukani a maličko se ji dívala pod ruce. Musela jsem ji
opravit, že se na tom seznamu vidím. Pak už šlo všechno docela hladce. Jen
jsem jí ještě musela ubezpečit, že Vladys mi opravdu jen nese zavazadla a
opravdu nebude se mnou bydlet.
Byla jsem zachráněna od nocování pod mostem! Pohled to pokoje mě sice moc
optimismu do žil nenalil ale vzhledem k tomu, že jsme s Vladysem ještě téhož
večera vyrazili na tah nočním Popradem, nemusela jsem se na ten neutěšený
pokoj příliš dlouho dívat.
Sobota
Druhý den ráno jsem se šla do DF zaregistrovat. Slečna, která měla službu
na přepážce se zeptala, na které dílně jsem. Odpověděla jsem, že u Evgena
Mochoreva. Slečna mě vyvedla z omylu a řekla: “Ahaaa, u Robo Kočana?!”.
Odvětila jsem asi dost zmateně a podrážděně ve smyslu: “Cože? Jak to? Hlásila
jsem se k Mochorevovi!” A slečna mi s milým úsměvem odvětila, že Mochorev
nedorazil. (Později jsem v kuloárech doslechla, že hlavní problém byl v tom, že
sic měl ekvivalent 400$ na letenku ale nesměnili mu je na dolary, za které by
mu někdo onu letenku prodal.)
Na oficiálním otevření dílen, ten den večer, nám sdělili, že náš lektor
(Robo) dorazí později, až další den dopoledne.
Další den… Neděle
Robo Kočan dorazil a hned nám bez balamutění sdělil, že dokumentární fotku
nedělal, nedělá a ani nehodlá dělat, protože je zvyklý si vystačit sám.
Že ho požádali v DF aby to vzal za Mochoreva, takže se snažil uspořádat si svoje
záležitosti tak, aby se nám mohl věnovat, ačkoliv se mu to nijak zvlášť nehodí.
Ten den jsme akorát vyrazili po okolí a poseděli chvíli v příjemné vesničce
kousek od Popradu (i tam byli ubytovaní lidé z dílen, od nas např. Veronika a
Hanka), kde nás Robo později nechal svému osudu, poradil nám co kde
v okolí najdeme a šel si zařizovat něco pro sebe, protože s funkcí lektora
dopředu nepočítal.
Nafotili jsme něco z cikánské osady v Matějovciach.
