Kdo je zaměřen na pěší nebo cykloturistiku a současně je fotografem, neměl by si nechat ujít tenhle neuvěřitelně proměnlivý francouzský ostrov. Nabízí obrovskou škálu zcela rozdílných prostředí – vyschlé polohorské oblasti, bílé písečné pláže, dvoutisícové hory, oblázkové pláže, oranžové skály, město na útesech, a mnoho dalších.
Při vhodně zvolené trase pak můžete jeden den fotografovat skály vystupující z mořské písečné pláže, druhý kaskády potoka pod dvoutisícovým vrcholem a další třeba obrovské černé borovice osamoceně stojící na úbočí hor.
Korsika žije z turistického ruchu a na vstřícném přístupu obyvatel i řidičů je to znát. Znát je ovšem i hrdost na francouzský jazyk a tak ani v turistických centrech, včetně informačních míst, se nesetkáte s žádným jiným. Většinu hotelů a restaurací nevyjímaje, takže je třeba se připravit na domluvu pomocí pantomimi, pokud jazykem nevládnete. Byli jsme tím velmi nepříjemně překvapeni, byla to však první a zároveň i poslední nepříjemnost.
Vzhledem ke středomořské oblasti je podnebí velmi teplé, pokud ale budete spát v horských kempech ve výškách kolem 1200 a více metrů, noční teploty kolem 5°C s pořádně ledovým větrem nebudou výjimkou. Nám se předvedla celá škála počasí, včetně mlh a děšťů, nenechte se oklamat tím, že někteří sem jedou údajně jen s plavkami a spacákem, neriskoval bych to. A to mluvím o červenci!
Zvláštností Korsiky jsou místní komunikace, s výjimkou malé nížiny pod horami v oblasti u Bastie tady snad nenajdete rovnou a širokou silnici. Vše je buď do kopce nebo naopak, 15 km výjezd s převýšením 1000 metrů bez jediného rovného úseku je místním standardem, následný 20 km sjezd rovněž. Navíc cesty přes jednotlivé horské hřebeny jsou díky náročnosti na údržbu spíše nepoužívané (a taky občas neudržované) a auta raději najedou trojnásobek vzdálenosti nížinou. Pro turistu na kole to má obrovskou výhodu, je v horách sám, nerušen a může si všechno vychutnat.
Nekladu si za cíl poskytnout vyčerpávající popis, jen pár postřehů z cest. Většinu fotografií jsem fotil sám, několik fotografií je z digitálního fotoaparátu OLYMPUS ing. Jana Kábrta (Corte, Anglais, Trajekt, Borovice na skále), kterému děkuji za jejich poskytnutí.
Cesta
Asi nejobvyklejší je cestovat přes Rakousko do italského přístavu Livorno na trajekt. Kdo má chuť, může se cestou zastavit v Pisse. Soubor tří staveb jsme viděli za východu slunce, je to nádherné místo, zvláště při nepřítomnosti turistů. Oficiálně sice bylo náměstí v tomto čase uzavřeno, ale hlídkující policista nás nijak neomezoval, jen hlídal nedotknutelnost místního trávníku. Překvapením je soubor táhel, skrytý za věží, který udržuje stabilní polohu a na většině turistických prospektů není samozřejmě zobrazen.
Vraťme se však do Livorna. Přístav je sice naprosto klasický, ovšem pro suchozemce zvyklého jen na parníky na Vltavě jsou přijíždějící lodě gigantické. Zrovna tak plocha zaplněného parkoviště. Kupodivu všechna auta a autobusy se nějakým způsobem vešla a po čtyřech hodinách slunění na horní palubě vjíždíme na francouzské území. Po krátké cestě končíme v kempu u městečka Corte s dominující starou pevností.
První výlet – kaňonem Restonica
Corte má pěkné historické centrum, ale hlavně u něj začíná kaňon Restonica. Trasa celým kaňonem vede jednolitě do kopce, celkem 15 km s převýšením 1000 metrů. Krásných pohledů, fotografických zátiší a pokroucených osamocených kmenů na skalách je tu spousta. Silnice končí u salaší Bergerie de Grotelle ve výšce 1360 m. Dále lze již jen pěšky, kolem vysokých borovic míříme do sedla k jezeru Lac di Melo ve výšce cca 1760 m.
Tady začíná opravdu vysokohorské prostředí se vším všudy – prudkými změnami počasí, ledovým větrem. Jenže je tu neuvěřitelně zeleno a kvete spousta květin. Pokud se chcete podívat na hřebeny hor, je potřeba vyrazit brzy ráno. Na druhou stranu, cesta zpět je jeden dlouhý a rychlý sjezd, takže není nutné si pro ni zachovat zbytky sil.
 
Druhý výlet – Přes kaňon Scala di santa Regina do Porta
Po ránu jedeme z Corte mírným kopečkem 8 km do sedla v 654 m, následuje nádherný sjezd 10 km ke kaňonu Scala di santa Regina s řekou Golo (na 21 km kaňonu překonává výšku 555 m). Cesta je široká tak akorát na jedno auto a po pár stech metrech je rozšíření, kam musí při setkání dvou aut jedno zacouvat. Přímo ze silnice jsou místy vidět nádherné panoramatické průhledy mezi horami.
S fotografováním jsem měl smůlu, celý den byla obstojná vichřice a mimo skal se hýbalo úplně všechno. I když za tu nádhernou cestu to stálo. Za kaňonem je odpočinková pauza v místě se dvěma kamennými mosty najednou, kolem jsou dráty a kovové konstrukce a nejen já řeším, jak je dostat ze záběru. Ve finále (stojím skoro po pás v ledové vodě a přítelkyně jen čeká, kdy tam spadnu i s foťákem) jsem spokojený, jen na kamenech za mostem je vidět pár koupajících se lidí.
Pak následuje výšlap do nejvyššího sedla dovolené Col de Verghio ve výšce 1477 m. Těsně pod sedlem se otevírá nádherné panorama hor (nemám široký objektiv, bohužel ani panoramatický fotoaparát – tady by to stálo za to) a my ani nemůžeme uvěřit, že takovou štreku máme v nohách. V sedle panuje vysokohorské počasí, zima, vítr a mraky.
Následně sjíždíme nekonečných 40 km s prsty přimrzajícími k brzdám přes vesničku Evisa dalším nádherným kaňonem Spelunca k moři do městečka Porto. Má hodně fotogenickou oblázkovou pláž a hlavně – je tu zase teplo. Pláž dělí na dvě části oranžová skála se starým majákem na vrcholu. Pokud ho navštívíte při západu slunce, z jedné strany uvidíte sluneční kotouč nořící se do moře, na druhé město ponořující se do temnoty.
Další den se tmavé mraky honí oblohou, občas jimi pronikne slunce a mořské vlny se tříští o pobřeží. Dalo by se exponovat několik filmů a každý snímek by byl jiný. Oblázková pláž se připomíná celou noc s každou vlnou, tisíce kamínků přenášených sem a tam hučí a ozývá se hlubokým hlasem i v kempu dva kilometry vzdáleném.
Jsme líní a máme volný den, nechce se nám zpět do kaňonu říčky Spelunci, později toho budu litovat. Už jen klasický oblouk kamenného mostu a městečko posazené vysoko v úbočí za pár snímků a trochu protažené svaly stály.
