Středa 28. března
Dnes si do kanceláře beru svoje fotovybavení s tím, že si chci udělat pár obrázků. Když o polední přestávce fotím Bessou panorama města skrze okna kanceláře, překvapí mě Jenny dotazem, zdali bych si nechtěl něco vyfotografovat ze střechy našeho mrakodrapu. Samozřejmě neváhám ani chvíli. Jeden telefonát správci budovy a je to zařízeno – odpoledne si pro mě přijde strážný, který mě doprovodí. Vyjíždíme výtahem do 24. patra, pak ještě dvě patra po schodech a konečně stojíme na střeše našeho mrakodrapu.
Je sice ještě poměrně brzo, ale panorama hor okolo města je vidět poměrně slušně. Normálním a širokoúhlým objektivem zabírám celé panorama a pak ještě zkouším teleobjektivem dostat do jednoho záběru mrakodrapy v Las Condes spolu s horami – nepříliš úspěšně, jak později zjišťuji na vyvolaných diapozitivech. Můj doprovod se mezitím znuděně opírá o zábradlí – mimochodem, zábradlí je jen na jedné ze čtyř stran střechy :-), protože mu nikdo neřekl, co v mém pojetí znamená “udělat si pár obrázků”.
 |
| Panoramatický pohled na Santiago, vlevo mrakodrapy v Las Condes. Panorama bylo vytvořeno “slepením” dvou snímků, pořízených 50 mm objektivem. Vysoká budova v popředí je budova místního telecomu; na jejím vrcholu je umístěna otočná web kamera. Obraz snímaný touto kamerou lze nalézt na zde. |
Čtvrtek 29. března
Pomalu začínám plánovat víkend. Do Buenos Aires odlétám až v pondělí ráno, takže mám volnou celou sobotu i neděli. Jeden den je jasný – pobřeží Pacifiku, Valparaiso a Vina del Mare. Druhý den bych se rád vypravil někam do hor. Během polední přestávky si kupuji několik map a uvažuji kam se vypravit. Na mapě mě udivuje velké množství železničních tratí, ale jen do chvíle, než zjistím, že tlustou černobílou čárou se zde neoznačují železnice, ale nezpevněné cesty. Rozhoduji se přejet Andy až do Argentiny. Do Mendozy je to jen slabých 150 km. Několik kolegů mě ale varuje, že nejsem v Evropě s výbornou dálniční sítí a že cesta do Mendozy může trvat i šest hodin. Slevuji tedy ze svého požadavku a říkám si, že mi bude stačit prostě přejet hranice a dojet kam zvládnu.
Zbývá sehnat auto. Naše firma má smlouvu s National Rent a Car v místním Sheratonu. Vzhledem k tomu, že si chci cestou vyzkoušet jízdu po oněch nezpevněných cestách, chci auto s pohonem všech čtyř kol. Jenny volá do Nationalu a zjišťuje, že takové auto tam nemají. Pokud bych chtěl luxusní Mercedes, není problém, ale off-road prostě není. Zkoušíme ještě další půjčovny a na čtvrtý pokus se to daří – v Alamu mají Suzuki Vitaru s klimatizací za přijatelných 50 dolarů na den (za tolik se v Praze na letišti nedá půjčit ani Felicie v nejhorší výbavě). Domlouváme se, že si auto vyzvednu v pátek odpoledne.
Večer trávím sám v hotelu – televizní program je sice lepší než třeba v Itálii (kde i lepší hotely ignorují existenci jiných jazyků než italštiny), ale i tak dávám přednost DVD (opět Clancy – Clear and Presend Danger).
Pátek 30. března
Během dne postupně dokončuji práci a pomáhám lidem s různými drobnostmi, které zdejší IT manager není s to zařídit. Odpoledne trávíme s Hakanem nad reporty a pokoušíme se vysvětlit divné rozdíly v různých verzích. Nakonec jsme všichni spokojeni. Loučím se s kolegy (s některými ne nadlouho, protože příští týden se uvidíme v Buenos Aires) a taxíkem odjíždím do půjčovny vyzvednout si auto tak, abych mohl v sobotu ráno vyrazit. Taxíkář neumí anglicky ani německy, papírek s adresou mu také nic neříká. Naštěstí jeho dispečer anglicky mluví, takže po chvíli je jasné kam se jede.
V půjčovně je poměrně živo i když už je po sedmé hodině večerní. Personál ani nenapadne vyžadovat po mně mezinárodní řidičský průkaz (který pochopitelně nemám). Objevuje se ale jiný problém – na smlouvě je malými písmeny napsáno, že pojištění auta se nevztahuje na cestu do Argentiny. Ptám se na to a zjišťuji, že dodatečné pojištění stojí dvě stě dolarů, čili dvakrát tolik, kolik mě bude stát pronájem auta na celý víkend. Navíc k přejezdu hranic je třeba notářsky ověřený souhlas půjčovny. Samozřejmě, že v tuto dobu už žádného notáře neseženeme. Budu tedy muset svoje plány změnit. Asi po půl hodině konečně fasuji klíčky a nasedám do auta. Je to jedna ze starších variant Vitary, vyráběná ještě před příchodem současné módní vlny off-roadů. Tedy plnohodnotný terénní vůz s uzávěrem diferenciálu a redukovanou převodovkou, ne jeden z moderních “off-roadů”, které jsou do této kategorie řazeny jen podle vzhledu.
Cesta do hotelu je poměrně snadná. Hodně si tu potrpí na jednosměrky – naštěstí jsou všechny vyznačeny na malé mapce, kterou jsem si vzal na recepci. Na každém rohu je cedule s názvem ulice, takže ztratit se je vcelku obtížné. Provoz není nijak hustý – v porovnání s Prahou nebo téměř každodenními zácpami mezi Amsterdamem a Utrechtem je to opravdu “piece of cake”. Hotel má vlastní podzemní garáž, nechávám auto v ní a vracím se do svého pokoje. Na recepci si ještě objednám něco k jídlu a začínám plánovat zítřejší výlet.
Nakonec se rozhoduji projet oblast na jihovýchod od Santiaga – podle mapy je tam několik řek, přehrad, pěkných vyhlídek apod. Zanáším si nejdůležitější body do GPS přijímače, jen tak pro jistotu. Ještě překontrolovat fotovýbavu. Rozkládám kompletní obsah batohu na podlahu pokoje, kontroluji baterie a čistím objektivy a filtry. Do toho vpadá nechápavě se tvářící číšník s objednanou večeří. Po asi deseti minutách jsem s večeří hotov a můžu pokračovat. Fotopřístroje putují zpět do batohu, z ledničky vyndávám zásobu filmů na zítřek. Do příruční tašky dávám GPS přijímač, mapy, doklady a peníze. Psiona nechávám být – mám v něm sice skvělou navigační aplikaci, ale jaksi jsem si zapomněl sehnat příslušné mapy. Nastavuji budík na telefonu na 6:00 a okolo deváté hodiny jdu konečně spát.
Snímky byly zhotoveny fotoapáráty Nikon F3 + AF Nikkor 50mm f/1.8 na film Fuji Super HG 1600 a Voigtländer Bessa L + Voitländer uw Heliar 15mm f/4.5 na film Kodak Elitechrome 400.
