… vlaky

Vlaky nejsou jen dopravní prostředky, jako třeba auta. Mají zvláštní kouzlo (pokud ovšem někam nutně nepotřebujete a vlak nemá hodinu zpoždění) a jsou vlastně spíše součástí krajiny. Tedy aspoň koleje určitě.

Z pohledu fotografa je veliká škoda, že už běžně nejezdí parní lokomotivy – byly prostě krásné. A to si bezesporu myslí mnoho lidí; stačí se zajít podívat na nějakou historickou jízdu…

Fotografovat můžeme buď z vlaku, nebo také vlaky samotné. Obojí je zajímavé. Na fotografování z vlaku – aby výsledek k něčemu vypadal – je třeba se řádně připravit a také mít štěstí. Příjemná souhra obojího mě potkala během cesty vlakem do Litvy. Ovšem napřed ta příprava: je dobré mít s sebou aparát, který umožňuje manuální volbu expozičních hodnot, nebo má alespoň expoziční režimy. Dále je lépe fotografovat objektivy s menší ohniskovou vzdáleností, neboť mají při nastavení na určité clonové číslo větší hloubku ostrosti než teleobjektivy. Při fotografování z vlaku je mnohem víc než jinde důležité všímat si všech nežádoucích objektů – protože se vagón pohybuje, je třeba se dívat trochu vpřed, aby hlavním motivem snímku nebyl třeba sloup nebo trafostanice. Z právě uvedeného plyne, že kinofilmová zrcadlovka je to pravé “ořechové”. Do ní je dobré vložit spíše citlivější film, abychom měli možnost volit krátké časy a přitom bylo zároveň možné nastavit také větší clonu. Konečně je také nutné mít jízdenku, abychom vůbec mohli někam jet. S počasím se snad spolehneme na štěstí. Dost teorie!

Jeli jsme přes Polsko. Nuda k ukousání – rovina, kolem trati neskutečný (bohužel však skutečný!) svinčík a tahle “vybydlená” krajina se táhla stovky kilometrů. Město jedno jako druhé, vesnice třetí jako čtvrtá. A tak dále. Jídlo jsme postupně skoro všechno snědli, knížky přečetli a zbývalo jediné – snažit se něco vyfotografovat. Vlak jel z Varšavy až do Šeštokai (to už je v Litvě), kde se musí přestoupit do jiného vlaku, jelikož Litva má jiný rozchod kolejí. Byl docela hezký, i když poněkud chladný jarní den, modrá obloha a kolem (kromě toho zmíněného svinčíku) také občas čerstvá přírodní zeleň. Vlak měl několik částí a ty byly různě připojovány a odpojovány, až jsme se na jedné stanici – tuším, že se jmenovala Bialystok – ocitli na samém konci vlaku, aniž bychom však museli měnit místo; zbytek vlaku zkrátka odpojili.

Už mnohokrát jsem viděl různé snímky fotografované z konce vlaku, ale dosud nikdy se mi nepodařilo nic podobného, protože dveře bývají vždy zamčené a fotografovat skrz špinavé sklo je holá zbytečnost. Laxní polští posunovači ovšem asi nemohli najít klíč (a taky jim to asi bylo jedno), takže dveře zůstaly odemčené, jen skrz držadla byl prostrčen bílý – na tomto místě zcela směšný – provázek uvázaný na kličku… Zaradoval jsem se a běžel pro Olympus. Sedl jsem si na zem a fotografoval. Je třeba nastavit maximální možnou clonu, aby čas byl co nejdelší – to je ostatně známá poučka pro snímky s rozmazanými pohybujícími se objekty. Myslím, že snímek se povedl. A dokonce mi ani nevynadal polský průvodčí, jen mi vlídně pokynul a pravil, abych ten provázek zase vrátil na místo. Napadá mě teď sice poněkud scestná, ale přesto pro fotografy zajímavá myšlenka – co kdyby byl u průvodčích všech vlaků k dispozici klíč, který by si fotograf bažící po snímku ubíhajících rozmazaných kolejí mohl vypůjčit?

A vůbec – fotografujme vlaky, protože ty staré a krásné stroje postupně budou ustupovat rychlejším, lepším atd., ale to kouzlo mašinek, které jezdily třeba 40 let a k nimž vlastně člověk musí mít úctu (ačkoli je to věc), bude mizet. Motorák, který je na snímku, potkáme dnes už jen výjimečně, a to pouze v případech, kdy novější stroje stávkují a není nic jiného k dispozici. Jak příznačné…! Pokrok je vlastně cynický. Ať tedy to kouzlo starých vlaků zůstane alespoň na fotografiích. Nové vlaky se sice hodí spíše tam, kde je třeba ukázat právě ten pokrok; jsou nepoeticky chladné a – a aspoň pro mě – nepřátelské, ale jednou i dnes moderní lokomotiva bude veteránem. Fotografujme vlaky.

Snímky byly zhotoveny zrcadlovkami Olympus IS-100 s objektivem 28 – 110 mm f/4.5 – 5.6 na materiál Agfa Vista 400 a kamerou Olympus OM 2000 s objektivem S-Zuiko 35 – 70 mm f/3.5 – 4.8 na materiál Kodak ProFoto 400 a Agfa Optima II 200.