Letecká fotografie

Většina z nás asi už někdy podlehla pokušení při nějaké cestě letadlem či vyhlídkovém letu a zkusila pořídit nějaký ten snímek. Tento článek vám nabízí několik tipů, které se mohou v podobných situacích hodit.

Na začátek jedna poznámka: Fotografování z dopravních letadel při různých cestách je sice samozřejmě také možné, ale vzhledem k tomu, že nemáte vliv téměř na nic – trasou letu počínaje a polohou okénka u vašeho sedadla konče, je to jako sázka do loterie. Prostě to musíte zkusit a uvidíte. Jediné, na co lze dopravní letadlo opravdu doporučit je fotografování mraků. Z vrchní strany případně ze stejné výšky vypadají úplně jinak než ze země a dopravní letadlo je vlastně jediný rozumně dostupný prostředek, jak se do těchto výšek dostat. Já se budu věnovat spíše fotografování objektů na zemi z níže letících sportovních a malých dopravních letadel.

Při letecké fotografiie jsou hlavními prvky, se kterými je nutno počítat:

• Typ použitého letadla
• Způsob letu a fotografování
• Použitý fotopřístroj, objektiv, film

Letadlo

V podstatě jediným důležitým parametrem je konfigurace letadla, tj. umístění křídel.
Obecně nejvhodnější jsou letadla s dolnoplošným uspořádáním. Důvodem je, že u této konfigurace máte z kabiny vcelku nerušený výhled na celou jednu polosféru (horní). Nejčastějším představitelem této kategorie na českých letištích jsou česká letadla Zlín všech možných typů od Z206 z padesátých let po nové Z142. Z ultralehkých letadel je možno zmínit také tuzemský TL-96 STAR.

Letadla s hornoplošným uspořádáním, jejichž nejtypičtějšími představiteli jsou Cessny 152 a 172 nejsou dle mého názoru pro běžné fotografování příliš vhodné. V profesionální praxi se sice používají poměrně hodně, ale v těchto případech jsou zpravidla vybaveny podvěsnými pouzdry se speciálními velkoformátovými kamerami. Při fotografování z kabiny přijdete velmi brzy na to, že v libovolném směru něco překáží. Nahoře křídlo, dole podvozek a vzpěry křídla.

Další kategorií letadel jsou letadla s kabinou umístěnou před náběžnou hranou křídla. Toto uspořádání je typické zejména pro větroně (např. i motorizovaný L-13SW Vivat) a některá UL letadla (v tomto případě většinou poháněná tlačnou vrtulí). Toto uspořádání je také velmi vhodné a výhled dolů je ještě lepší než z dolnoplošníku, protože nevyžaduje tak velký náklon.

Důležité je i provedení kabiny toho kterého letadla. Modernější stroje typu Z 142 či větroně L13 mají kabinu zhotovenou z jednoho či dvou kusů plexiskla, kdežto starší Zlíny (řada 2×6 až 5×6) mají kabinu skládající se z většího množství menších kusů. Žebrování krytu kabiny v druhém případě může negativně ovlivnit výsledné fotografie. Na druhé straně u těchto letounů je možno kabinu odsunout vzad a letět s otevřenou kabinou. U novějších letadel je kryt odklopný a pokud byste ho nezavřeli, přišli byste o něj pravděpodobně ještě na dráze hned po rozjetí

Použité fotovybavení

Fotoaparát

Pro profesionální snímkování se používají téměř výhradně velkoformátové kamery. Samozřejmě je možné použít v podstatě libovolný kinofilmový či středoformátový přístroj. Středoformátové přístroje jsou samozřejmě lepší, protože umožňují zachytit více detailů. To samozřejmě usnadňuje zhotovení výřezů a zvětšenin z výsledných snímků, což je u kinofilmu podstatně obtížnější.

Autofokus je naprosto zbytečný a pokud ho máte, vypněte ho. I s těmi nejdelšími objektivy se ostří na nekonečno, nehledě k tomu, že některé autofokusy mají problém se zaostřováním přes sklo kabiny.

Motorové převíjení je užitečné, ale máte-li tak jako já, manuální zrcadlovku a s přídavným motorovým pohonem, radši pohon sundejte, úspora hmotnosti bohatě vyváží ztrátu automatického převíjení.

Měření expozice není kritické, protože povrch země při pohledu z výšky není příliš kontrastní. Je tedy možno použít standardní matricové měření, případně měření se zvýhodněným středem. Pozor je třeba dávat jen na snímky, do nichž zasahuje obloha.

Hmotnost je poměrně důležitá. Jednoznačně preferujte co nejlehčí vybavení. Při letu dochází velmi často k přetížení a hmotnost sestavy, kterou držíte v ruce se tak násobí. Přetížení 2g je naprosto normální při běžné nepříliš utažené zatáčce a v tomto případě je hmotnost přístroje dvojnásobná. A samozřejmě je nutno připočítat hmotnost vlastní ruky. Je si třeba uvědomit, že přetížení není konstantní, takže se hmotnost přístroje průběžně mění a udržet fotografovaný objekt v hledáčku dá vcelku práci. Samozřejmě že při běžném vyhlídkovém letu se pilot snaží o co nejpohodlnější let a přetížení je malé.

Objektiv

Výběr objektivu záleží na tom, co chcete fotografovat. Asi nejvhodnější je použít zoom, protože výměna objektivů za letu je sice možná, ale je to ztráta času a navíc zbytečné problémy s uložením objektivů v letadle. Lepší jsou zoomy s ovládáním otočným prstencem, než zoomy vysouvané tahem. Ty je při přetížení a vibracích někdy poměrně těžké udržet v požadovaném nastavení, zatímco zoomy ovládané otočným prstencem dané nastavení drží spolehlivě.

Pokud musíte fotografovat přes sklo kabiny, doporučuji:

• toto sklo před letem pořádně vyčistit
• použít polarizační filtr.

Nedělejte si iluze, že polarizační filtr odstraní všechny odlesky. Nebudete mít pravděpodobně čas filtr před každým snímkem přesně nastavit, navíc stačí lehké vychýlení letadla a odlesky se změní. Rozhodně je to ale lepší než nic. Navíc polarizační filtr částečně odstraňuje lehký opar (resp. odraz slunečních paprsků na něm) a zlepšuje tak kvalitu snímku. Odlesky na kabině lze trochu zmírnit tím, že si vezmete tmavé oblečení. Zejména bílé rukávy se dokážou na kabině silně odrážet a zničit i jinak pěkné snímky. Počítejte ovšem s pořádnou koupelí ve vlastním potu.

Film

Co se týče filmu, není situace jednoduchá. Logika říká použít film s co nejjemnějším zrnem, aby bylo možno zachytit co nejvíce detailů. Na druhou stranu letadlo není stativ a chcete-li zabránit pohybové neostrosti, počítejte s tím, že s objektivem 300mm udržíte z ruky čas 1/1000, možná 1/750 (pokud ho na přístroji máte). Takže zapomeňte na Velvii i Ektachrome 64 a sáhněte raději po Kodaku Ektapress 400 (nyní nahrazen filmem K. Supra 400) nebo ještě raději po filmu o citlivosti 800 ASA. Při jasném počasí, menších ohniskových vzdálenostech a světelnějších objektivech můžete zkusit i film o citlivosti 100 ASA, ale je to bez záruky.

Kdy fotografovat

Ideální počasí je samozřejmě jasná obloha, případně s řídkou vysokou oblačností.
Nejvhodnější denní doba je okolo poledne, protože stíny vrhané sluncem jsou krátké a nebudou na snímcích tolik rušit. Naopak nejnevhodnější doba (pokud samozřejmě nemáte speciální umělecký záměr) je ráno, protože i v létě bývá nad zemí lehký opar, který podstatně snižuje viditelnost. Tento opar zpravidla není vidět u země a ve výškách do 50 metrů, ale ze 300 metrů je země vidět skoro jako přes orosené sklo. Navečer je možno pořídit zajímavé záběry v měkkém světle zapadajícího slunce, zejména v mírně zvlněném terénu. Při takových letech je však třeba dbát na včasný návrat na letiště. VFR lety v noci jsou sice za určitých podmínek realizovatelné, ale já osobně necítím velkou potřebu to zkoušet.

Vlastní let

Zásadně nelétejte sami, a to i v případě, že máte příslušnou kvalifikaci. Vždy s sebou vezměte někoho, kdo vám letadlo “podrží” v potřebné pozici tak, abyste se mohli plně věnovat fotografování.

Výška letu závisí na použitém objektivu a záměru fotografa. Nejpůsobivější jsou samozřejmě snímky kolmo k zemi, z větších výšek s vysokým rozlišením.

Pokud nejste extrémně bohatí, budete pravděpodobně chtít drahý letový čas využít co nejefektivněji. I pro kratší lety v dobře známém okolí je tedy vhodné udělat si alespoň stručnou navigační přípravu – vyznačit si na mapě objekty a oblasti, které chcete fotografovat, přibližnou trasu s otočnými body a podobně. Nesmíte zapomínat na základní letecké předpisy (řízené oblasti, zakázané oblasti, předepsané minimální výšky letu). Tento plán samozřejmě konzultujte se svým pilotem, čímž značně eliminujete nutnost dlouhého dohadování se za letu.

Chcete-li fotografovat menší plochu, (například pevnost v Josefově), doporučuji tento postup:
Přiletíte nad příslušný objekt. Potom pilot uvede letadlo do zatáčky s vysokým náklonem (klidně i 90 stupňů, u UL letadel je maximální povolený náklon 60 stupňů). Směr zatáčky je samozřejmě nutno volit tak, aby fotograf seděl na vnitřní straně, blíže k fotografovanému objektu (u letadel se sedadly za sebou je to pochopitelně jedno). Poloměr zatáčky by měl být zvolen tak, aby osa objektivu fotopřístroje byla poněkud “zvednutá” oproti rovině křídla letadla.

V podstatě je možno říci, že čím kratší objektiv, tím blíže musíte být k fotografovanému objektu a tím větší musí být i náklon letadla v zatáčce. Máte-li na to žaludek, letadlo a schopného a ochotného pilota, prostě otočte letadlo na záda a je vystaráno.

Tento postup je samozřejmě možný pouze u letadel s dolnoplošným uspořádáním. U hornoplošníků byste si v popsané zatáčce zakryli fotografovaný přístroj křídlem. Máte-li tedy hornoplošník, je nejvhodnější fotografovat v přímém letu s přístrojem natočeným směrem vzad, tak aby v záběru nebyly ani vzpěry ani podvozek. Za tímtéž účelem je vhodné použít trochu delší objektiv.

Pro fotografování větších oblastí platí v podstatě totéž, jen je potřeba vystoupat do větší výšky. V tomto případě je hornoplošník lepší, protože nevyžaduje žádné speciální obraty a dá se bez problémů fotografovat z přímého letu.

A nakonec jeden tip: zmiňoval jsem se o přetížení. Máte-li vhodné letadlo a zkušeného pilota, nechte si ukázat pravý opak přetížení – stav beztíže. Situace, kdy vám těžký fotopřístroj volně plave v kabině a kdy necítíte hmotnost vlastní hlavy na krku je sice napoprvé dosti podivná, ale rozhodně to stojí za to vyzkoušet.