V Praze právě probíhají, kromě jiných, dvě výstavy fotografií, které spolu zdánlivě nemají nic společného.
Ta první – Tajemství života je výstavou švédského fotografa Lennarta Nilssona a můžete ji vidět v Křížové chodbě Staroměstské radnice. Druhou najdete na horním konci Václavského náměstí, je od Jana Šibíka a jmenuje se Podejte ruce dětem ze Sierra Leone – název více než symbolický, protože právě ruce jsou to, co těmto dětem většinou chybí – byly jim násilně odňaty snad v rámci kratochvíle lidských zrůd, které se nezastavili před ničím. Druhá jmenovaná je zároveň spojena s humanitární sbírkou na pomoc hlavně dětem, které byly postiženy tamní občanskou válkou.
Navštívili jsme obě výstavy v jeden den, nejprve jsme zašli na Staroměstské náměstí. Výstava Tajemství života obsahuje zcela unikátní fotografie plodu v těle matky od jeho početí až po šťastné narození, jednotlivých orgánů v lidském těle, struktur chemických látek, ale i virů, bakterií nebo rakovinou napadlých buněk. Fotografie jsou opravdu úchvatné, něco takového jsem ještě nikdy předtím neviděl – technická dokonalost, barevnost i nepřeberné množství i těch nejmenších detailů mi braly dech. Zvlášť když jsem přemýšlel o tom, jak mohl něco takového vyfotit – detail spermie, která právě proniká do vajíčka (a to i z pohledu ZEVNITŘ), detail právě vznikajícího lidského oka, které je opodál vidět opět z pohledu zevnitř (vůbec první fotografie, která byla pořízena tak, jak to vidí naše oko – zpoza duhovky, takže je obraz vzhůru nohama, ještě než je obraz převrácen v mozku), apod.
Nosným tématem je tajemství života, které je zobrazeno od úplného prvopočátku – tvorby vajíčka a spermie, přes pohlavní styk, oplodnění a další vývoj v těle matky – od prvních minut, kdy se vajíčko dělí, přes embryo, plod, až po úspěšný porod nového člověka. Fotografie jsou naprosto čisté a technicky perfektní – vidět jsou naprosto všechny možné detaily. Osvětlení fotografie plodu v 5. nebo 6. měsíci je tak precizní, že je nasvícena jen jeho ruka, kterou si strká k puse a část nosu – ostatní je více či méně ve stínu. Nedá se to dost dobře popsat slovy, ale tato fotografie na mě působila dojmem aktu ještě nenarozeného dítěte s použitím dvou až tří bodových reflektorů – někdo to nedokáže takto vyfotit s veškerou technikou na zemi a pan Nilsson to dokáže i uvnitř matčina těla.
Jako fotografa mě naprosto fascinovala technická dokonalost jeho fotografií. Pro jejich pořízení používá speciální vybavení, které si často i sám navrhuje, používá elektronové mikroskopy, endoskop široký jen 2 mm, speciální objektivy a světelné trubice, apod. Moje žena to naopak viděla z pozice matky – určitě jako většina těhotných maminek jsem viděla své ještě nenarozené miminko na monitoru ultrazvuku, ale přiznejme si, že jsem toho moc z té černobílé “mazanice” nepoznala. Už tenkrát jsem hledala v různých knížkách, jak asi vypadá miminko zrovna v tom daném týdnu těhotenství. A teď, když jsem viděla podrobné barevné fotografie zvětšené na velký formát, tak to byl nepředstavitelný rozdíl. Člověk získá úplně jiný vztah k tomu ještě nenarozenému človíčkovi, když před sebou vidí (nejen si to představuje po přečtení v knize), že už osmitýdenní zárodek má nejen ručičky, nožičky, oči, funguje mu srdce, mozek, že už dokáže vnímat, vše co matka dělá.
Nilsson spolupracuje s řadou světových vědců a lékařů, mimo jiné také s českými odborníky z Ústavu péče o matku a dítě v Praze (zejména s Prof. MUDr. Janem Jiráskem, DrSc. a Prof. MUDr. Antonínem Zwingerem, DrSC.), jejichž videoprogramy a fotografie tuto výstavu doprovází. V 70. letech se některé jeho fotografie také objevily na speciálních nosičích v sondách Voyager I a II, které NASA vyslala k planetám Saturn a Uran.
Výstava je otevřena denně od 10 do 18 hodin a trvá do 31.3.2000. Vstupné pro dospělého činí 40 Kč (studenti za polovic).
Jako druhou jsme navštívili výstavu Jana Šibíka v horní části Václavského náměstí Podejte ruce dětem ze Sierra Leone. Šli jsme na tuto výstavu, i když už jsme viděli jeho fotografie v Reflexu, dokonce jsem byl i na besedě, kde se promítaly a pan Šibík k nim vyprávěl jejich příběhy. I přesto to byl opět silný zážitek – vidět ty fotografie ve velkém formátu, všechny vedle sebe. Vnímali jsme to o to silněji, že jsme tam šli s vlastním rok a půl starým synkem, u něhož se bojím o mnohem malichernější věci (aby nespadl, když se učí chodit, apod.). Na jeho fotografiích jsou zachyceny děti i dospělí, kteří v nesmyslné válce přišli o jednu nebo obě ruce nebo o nohu, většinou zcela zbytečně, jen pro sadistické uspokojení rebelů. Jsou na nich zobrazeny jen následky těchto zvěrstev a člověk si při pohledu na ně může jen domýšlet, jak to muselo být hrozné při vlastním zmrzačování. Někde z pozadí je slyšet křik a nářek dětí i dospělých, zoufalství a strach. V popředí se ale ukazuje i výhled do budoucna, smíření se se svým osudem a možná i radost z toho, že zůstali naživu – hrají nějakou hru na šachovnici, kde kameny posunují pouhými pahýly, berou si krabičku cigaret – už s protézami místo rukou, děvčátka jsou svátečně oblečena – i když s berlí místo jedné nohy. A jako zázrak také vypadá shledání otce nebo matky se svým dítětem, které se jich drží za ruku – tedy za to, co z ní zbylo.
Společným rysem obou výstav je technická dokonalost vystavených fotografií a skutečnost, že člověk to, co tyto fotografie zobrazují, nejspíš nikdy na vlastní oči neuvidí. Zajímavý je i jejich kontrast, pokud se absolvují hned po sobě – na jedné straně zázrak zrození dítěte, na straně druhé jeho nesmyslné masakrování.
Tuto výstavu můžeme vidět hlavně díky velkému úsilí autora fotografií překonat boj s českými úřady – osobně ho za to obdivuju, protože znám tento často marný boj trochu z jiné strany (z boje na jiném úřadě). Proto mě vždycky zamrazí, když slyším, že vznikne nový úřad s honosným názvem se spoustou nových a ještě státnějších úředníků.
Výstava je spojena s humanitární sbírkou, která má sloužit hlavně pro děti, které touto válkou byly postiženy nejvíce. Vstup je zdarma, otevřeno je denně od 8 do 20 hodin a výstava končí 24.3.2000. Další informace o této výstavě najdete na domovské stránce Jana Šibíka.
Obě dvě výstavy rozhodně stojí za shlédnutí. Vřele doporučujeme!
