Resumé aneb Co komu koupit (a proč)

V posledním dílu našeho seriálu o jednotlivých druzích fotografických přístrojů se už nebudeme zabývat technickými specifikacemi a detaily; cílem bude jakési zestručňující zhodnocení toho, k čemu celý seriál neustále směřoval – pokusíme se totiž “vybrat” vhodný přístroj pro toho kterého zákazníka, budoucího (či snad již jsoucího) fotografa.

1. Kompakty na kinofilm

Tato kategorie přístrojů tvoří vlastně jakýsi základ nabídky a je určena v naprosté většině začátečníkům či svátečním fotografům. Kompakt si kupují lidé, kteří nechtějí měřit expozici, zaostřovat, měnit objektivy či jiné příslušenství atd. Nejjednodušší kompakty – které se mohou často vyskytnout i jako bezplatný bonus např. u prášku na praní – by se snad mezi opravdové přístroje neměly počítat. Jsou vhodné vlastně spíš jako hračka. V dobrých světelných podmínkách se však i jim může (náhodou) povést ucházející snímek (nebudeme-li za chybu považovat malou ostrost a vinětaci…). Kompakty střední třídy mohou v nepříliš náročných podmínkách pracovat spolehlivě a vyrobit působivé a kvalitní snímky, např. z dovolené nebo z oslavy bratrových narozenin. Nejvyšší třída kompaktů nabízí mnohé výhody – proměnlivou ohniskovou vzdálenost, redukci červených očí, kreativní režimy apod. Tyto přístroje jsou vhodné pro ty, kteří fotografují relativně často, ale nepouštějí se do makra či nočních snímků, a bohatě jim stačí funkce, které nabízí přístroj sám o sobě. Ke kompaktům totiž v podstatě neexistuje příslušenství (výjimkou jsou pouze brašny, nečetná podvodní pouzdra a občas i dálková spoušť či kapesní stativ). Kompakt se také hodí jako “fotografický zápisník” tomu, kdo fotografuje na střední nebo velký formát a potřebuje si určitou scénu, místo či situaci “poznamenat”. Komu stačí fotografovat snímky do rodinného alba, nic lepšího než kompakt určitě nepotřebuje.

2. Dálkoměrné kinofilmové přístroje

Tato nepříliš rozšířená kategorie přístrojů se hodí hlavně pro fotografy, kteří rádi nastavují všechno ručně, fotografují většinou spíše nepohyblivé předměty a každému snímku dopřejí dostatek času. Dnes není nabídka těchto přístrojů nijak velká, v podstatě se výrobou dálkoměrných přístrojů na kinofilm systematicky zabývá pouze firma Leitz (přístroje nesou značku Leica). Výhodou takových přístrojů je malá hmotnost, tichý chod (nemají zrcátko) a velká spolehlivost; nevýhodou naopak problematická výměna objektivů (zpravidla pak dálkoměr funguje špatně a musí se přenastavit). Kdo by si chtěl dálkoměr vyzkoušet a zároveň nechce investovat desetitisíce do přístroje Leica, může zkusit poměrně kvalitní sovětský (dnes ukrajinský) FED, kterých je v bazaru hodně a lze si dobře vybrat.

3. Zrcadlovky na kinofilm

Dnes asi nejrozšířenější typová skupina přístrojů, a to jak mezi vyspělejšími amatéry, tak i mezi profesionály. Zrcadlovky nabízejí nejširší možné příslušenství, možnost výměny objektivů (někdy i hledáčku či matnice). Moderní autofokusové zrcadlovky bývají kromě manuálního režimu vybaveny i plnou či částečnou automatikou, takže představují přímo ideální volbu pro rodiny, kde např. otec fotografuje hodně a děti či manželka občas chtějí vyfotografovat momentku. Naproti tomu čistě manuální zrcadlovky, které se díky velkému rozvoji automatiky všeho druhu dostaly do menšiny, nabízejí – kromě výše uvedených výhod týkajících se příslušenství – také dobrý pocit těm, kteří si chtějí všechno sami “naštelovat”. Nabídka zrcadlovek od nejlevnějších po superdrahé kusy zahrnuje stovky typů, přičemž poměr ceny a výkonu je – zvláště při různých mimořádných prodejních akcích – opravdu výhodný.

4. Přístroje na střední formát

Střední formát nabízí vysokou kvalitu obrazu, a přitom rozměry přístroje oproti kinofilmové zrcadlovce nijak extrémně nenarostou. Střední formát není žádná začátečnická kategorie – myslím, že k tomuto obrazovému rozměru tíhnou lidé, kteří dlouho (a dobře) fotografovali na kinofilm a chtějí ještě zvýšit technickou kvalitu svých prací, proto se rozhodnou investovat do středoformátové kamery. Střední formát totiž opravdu je značná investice – “levnější” přístroje stojí desítky tisíc korun a ty nejdražší přijdou “chudáka” fotografa na více než sto tisíc. Dálkoměrné přístroje používají zpravidla formát 6×9 cm a jsou víceméně předurčeny pro snímky krajiny či architektury, každopádně se nehodí na žádné akční snímky. Zrcadlovky zachovávají veškeré výhody, které mají jejich kinofilmové “kolegyně”; nyní už i do středního formátu proniká autofokus (Pentax, Mamiya) a automatika. Střední formát je vlastně svět sám pro sebe a přijme jen ty, kteří mají dostatek zkušeností (a peněz).

5. Velkoformátové přístroje

Další vzestup po pomyslném žebříčku. Velkoformátové kamery jsou neskladné, nepohotové, ale na oplátku za tyto své nevýhody nabízejí excelentní, ba přímo absolutní obrazovou kvalitu. Tyto přístroje se používají hlavně v ateliérech, určitou výjimkou jsou snímky architektury či krajiny – např. pro velmi kvalitní tisk (luxusní kalendáře, plakáty, reklama apod.). Jedná se vlastně o výhradně profesionální kategorii, těžko si někdo koupí aparát za několik set tisíc a bude fotografovat jednou za uherský rok… Jejich životnost je velmi dlouhá, protože se vyrábějí ručně a po jednotlivých kusech.

7. Speciální přístroje

Přístroje s přízviskem “speciální” jsou vlastně doplňkem přístrojů “normálních” a jsou určeny pro ty případy, kde běžný (i velmi kvalitní přístroj) nemůže dosáhnout srovnatelných výsledků. Panoramatické přístroje nabízejí možnost vytvářet působivé krajinářské snímky, ale je dobré vlastnit ještě nějaký “normální” aparát, protože kouzlo panoramatických snímků je hlavně v jejich výjimečnosti, která – pokud máme všechny snímky panoramatické – rychle zaniká. Přístroje pro okamžitou fotografii se hodí ve dvou případech: pokud potřebujeme průkazové fotografie a nebo pokud chceme otestovat, jak vypadá aranžovaná scéna na ateliérovém stole (pak teprve fotografujeme středo- či velkoformátovou kamerou). Pro běžnou rodinnou fotografii se lépe hodí kinofilmový kompakt, a to nejen proto, že jeho provoz je několikanásobně levnější. Podvodní či vodotěsné přístroje naleznou uplatnění u těch, kteří se rádi (a často, protože jsou drahé) potápějí v moři, kde stojí za to něco fotografovat, protože snímat dno Vltavy jednak nemá cenu a jednak to – vzhledem k “čistotě” vody ani nejde.

8. Digitální přístroje

Dostali jsme se k nejnovější kategorii přístrojů, která má dnes tu smůlu i výhodu, že jde kromě jiného také o módní hit. Viděl jsem lidi, kteří digitální přístroj pouze nosili s sebou, aby všichni viděli, jak jsou “IN”. Ale jde v zásadě o životaschopný systém, který svou rychlostí vyhovuje hlavně tam, kde není čas čekat na vyvolání snímků a jejich zpracování. Nejvíce se v současnosti uplatňují v rukou reportérů – moderní reportér nečeká, až mu vyvolají filmy, ale rovnou ze svého hotelového pokoje je po internetu pošle do redakce, která je může rovnou zařadit do tisku… Další poměrně dobré využití nalézá digitální fotografie u odhadců nemovitostí apod., protože snímky není třeba archivovat ve fyzické podobě, stačí soubory v počítači. Pro běžné amatérské využití je však digitální fotografie pořád ještě neúnosně drahá (a potřebujeme kromě přístroje samotného i relativně dobrý počítač + kvalitní tiskárnu) a kinofilm nabízí stále ještě větší obrazovou kvalitu (hlavně lepší rozlišení).

9. APS

APS-systém (Advanced Photo System) představuje kromě středního formátu další možnost, kam přejít po letech kinofilmové fotografie. APS totiž nabízí přímo při expozici (lépe řečeno ještě před ní) zvolit jeden ze tří nabízených formátů, navolit počet kopií -… vlastně můžete na magnetickou stopu, která je na okraji filmu, nahrát informace pro minilab). Pro tento systém se vyrábějí kompakty i zrcadlovky, není nijak přemrštěně drahý a nabízí skutečnou kreativitu, kterou vám nezkazí ani minilab s masovou produkcí snímků, protože o tom, jak a co bude vyvolávací stroj dělat, rozhoduje jen a pouze fotograf, tady Vy.

10. Co teď?!

Před nákupem přístroje je nutné si dobře rozmyslet, co a nakolik kvalitně chci fotografovat. Nemá cenu nijak přehnaně šetřit – na přístroji s nevýměnným objektivem prostě objektiv nevyměníte, i kdybyste to chtěli provést třeba hned následující den po zakoupení aparátu. Že nepotřebujete manuální režim? A co když vás to začne bavit třeba za rok a už bude pozdě? Fotografický přístroj se nekupuje jako ponožky, je třeba si koupi opravdu rozmyslet. Je lépe se zeptat v několika obchodech, porovnávat prospekty, hodnotit a pak teprve kupovat, nejlépe za pomoci někoho, kdo o fotoaparátech něco ví. Nikomu nic neuteče a že platí heslo dvakrát (možná i třikrát!) měř a jednou řež, na to můžete vzít jed. Lidí zklamaných tím, že si koupili nevhodný přístroj (který pro jiného může být vynikající), chodí po světě dost a dost. Hodně zdaru!