Makrofotografie

Makrofotografie patří mezi velice oblíbené žánry, protože umožňuje nevšední pohled na jinak zcela všední věci.

Úvodem je třeba tento žánr nějak definovat. Makrofotografie zahrnuje všechny snímky, které zobrazují více podrobností, než je schopno rozeznat lidské oko ze vzdálenosti 25 – 30 cm od snímaného objektu. Zároveň lze také tvrdit, že makro je způsob snímání objektu, kdy výsledné měřítko je v intervalu 1:2 (poloviční velikost než je skutečná) až 9:1 (devítinásobné zvětšení); větší zvětšení (od 10:1 výše) už řadíme do oblasti mikrofotografie.

Makrofotografie není určena výhradně profesionálům, nicméně je třeba si uvědomit, že výsledná kvalita fotografií je téměř přímo úměrná kvalitě používaného vybavení. Cenová úměra však není nevyhnutelnou nepříjemností – i s relativně levným vybavením – pokud budeme znát jeho přednosti a nedostatky – můžeme pořizovat kvalitní makrofotografie. Pro makro je zcela nevhodné používat jakékoli kompakty; ačkoli třeba mají na těle či v návodu nápis makro, buďte si vědomi toho, že pravou makrofotografii s nimi stejně nepořídíte a že jde zpravidla spíše o prodejní trik výrobců než o seriózní informaci. Pro volbu vhodného stanoviště či výřezu je navíc zcela nezbytné dívat se přes objektiv, což u kompaktu z pochopitelných důvodů nelze. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že pro makrofotografii je zrcadlovka s výměnnými objektivy holou nezbytností. Tím však požadavky na vybavení zdaleka nekončí, ještě se musíme vybavit speciálními “makropomůckami”.

Nejlevnější cestu k makrofotografii představují předsádkové čočky, které se upevňují do závitu či bajonetu pro filtr na přední přírubě objektivu. S předsádkovou čočkou se nedá zaostřit na nekonečno, ale zkrátí se nejdelší možná zaostřovací vzdálenost a předsádka funguje jako lupa. Zpravidla se parametry předsádek označují v dioptriích (např. +5 D), někdy je tato informace doplněna také o ohniskovou vzdálenost (ta označuje nejdelší možnou vzdálenost, na níž lze zaostřit). Při nákupu předsádkových čoček se rozhodně vyplatí vsadit na kvalitní značku (B+W nebo Hoya), popř. na klasické fotoznačky, jakými jsou např. firmy Pentax či Minolta. Čočky jsou zpravidla tvořeny jen jedním elementem a při mohutnosti do +5D optické vady nijak vážně nenarušují výslednou kvalitu. Vyrábějí se i jednoelementové předsádky +10D, ovšem pro vážnou a kvalitní práci čočky s mohutností nad +5D v podstatě nelze kvůli silné chromatické vadě a dalšímu zkreslení použít a je třeba sáhnout po apochromatických čočkách tvořených více elementy (nabízí je Hoya). Výhodou předsádkových čoček je to, že nesnižují světelnost objektivu jako mezikroužky, nezpomalují či nevyřazují autofokus, jejich předostí je i malý rozměr a snadná dostupnost. Navíc je to pro zrcadlovky bez možnosti výměny objektivu (např. Olympus řady IS) jediná možná cesta k makru.

Další, dnes již klasickou pomůckou pro makrofotografii jsou mezikroužky. Dodávají se zpravidla jako třídílná sada (3 kusy různé tloušťky) a umožňují (při použití objektivu 50mm a celé sady najednou) dosažení měřítka až 1,4:1. Mezikroužky nemají žádné optické členy, vkládají se mezi tělo a objektiv a slouží k prodloužení vzdálenosti optické soustavy od roviny filmu. Nevýhodou mezikroužků je snížení světelnosti objektivu, a to znamená mnohdy až čtyřnásobně delší expozici, při níž se může např. zachvět tráva a snímek je zkažený. Tento nedostatek lze částečně kompenzovat použitím makroblesku. Musíme také počítat s tím, že při použití základního objektivu se znásobí jeho vady, zejména pak vada chromatická. Mezikroužky jsou zpravidla vyráběny jinými firmami než fotoaparáty a objektivy; nejznámějším výrobcem mezikroužků je firma Kenko, která dodává zařízení kompatibilní s výrobky všech významných výrobců přístrojů. Jistou modifikací mezikroužků představuje tzv. makroměch, jenž funguje zcela stejně jako mezikroužky, jen s tím rozdílem, že můžeme plynule regulovat vzdálenost objektivu od těla a tím tedy i výsledné zvětšení.

Předposlední možností pro pořizování makrosnímků je makro telekonvertor. Toto zařízení je v podstatě mezikroužek doplněný kvalitním optickým členem, který zdvojnásobuje ohniskovou vzdálenost objektivu, s nímž je kombinován. Navíc je výhodou to, že lze celou soustavu bez úpravy zaostřovat od nekonečna do makroměřítka 1:1, což je u mezikroužků vyloučeno. Výrobcem této nepříliš známé pomůcky je japonská firma Kenko.

Vrcholné kvality v makrofotografii lze dosáhnout pomocí speciálních makroobjektivů, které vyrábí řada výrobců (např. Minolta, Nikon či Canon). Makroobjektiv je speciálně konstruován tak, aby měl nejlepší rozlišení při snímcích zblízka; naprostá většina makroobjektivů však může být zaostřena i na nekonečno (výjimkou jsou speciální objektivy, které lze zaostřit jen na blízko a které poskytují superkvalitní obraz ve velkém zvětšení). V makroobjektivech jsou tzv. plovoucí optické členy, které se při zaostřování pohybují samostatně a jinak než zbytek optické soustavy, čímž je dosaženo toho, že zaostřování pomocí vzdalování a přibližování celé soustavy vzhledem k rovině filmu je omezeno na nejmenší možnou míru; proto mají makroobjektivy tak kvalitní zobrazení právě při snímcích zblízka. Navíc mají makroobjektivy možnost clonit až na hodnotu větší, než f/22 (např. f/32, f/45, f/52, f/55), což je důležité pro větší hloubku ostrosti. Nákup makroobjektivu se ovšem vyplatí jen v případě vážného zájmu o makro, protože tato optická zařízení rozhodně nejsou levná.

V makrofotografii je možno využívat přirozeného osvětlení nebo osvětlení umělého. Přirozené osvětlení je vhodné při snímcích v exteriéru nebo tam, kde je světla relativní dostatek (u okna apod.). Vhodné je používat různé rozptylovače světla, tzv. difuzéry, které zmenší ostrý kontrast a snímek pak vypadá přirozeněji. Jako difuzér může být použit téměř jakýkoli průsvitný materiál (kancelářské desky, krabička od předsádky, pauzovací papír apod.); existují i profesionální difuzéry, které jsou však poměrně nákladné a nejsou bezpodmínečně nutné. Umělé světlo nám může poskytovat speciální kruhový makroblesk, který obepíná přední přírubu objektivu a zajišťuje tak rovnoměrné osvětlení snímaného jevu. Klasické blesky jsou víceméně nepoužitelné, a to ze dvou důvodů – jejich směrné číslo je příliš vysoké (laicky řečeno, “svítí moc silně”) a jejich umístění daleko od objektivu také není vhodné, protože se tím mohou ocitnout zcela mimo kontrolu – čím dál bude blesk od fotografovaného motivu, tím menší kontrolu nad nasvícením budeme mít.

Samozřejmostí by mělo být (zejména při snímcích za přirozeného osvětlení) používání stativu, protože hloubka ostrosti je velice malá a bez pevně uchyceného přístroje může dojít k rozostření snímku, navíc se zpravidla expoziční časy pohybují mimo hranici bezpečné “udržitelnosti”. Existují i speciální makrostativy, které oproti obyčejným stativům umožňují větší přiblížení k objektu. Při jejich použití (a vlastně kdykoli v makrofotografii) pozor na nežádoucí stíny způsobené přílišnou blízkostí přístroje a fotografa ke snímanému objektu!

Makrofotografie je obor náročný jak na znalosti autora, tak i na technické vybavení, proto se alespoň zpočátku nebojte “metody pokusu a omylu” – dosáhnete tím mnohem lepších výsledků než při slepém a netvůrčím kopírování již hotových snímků sebelepších fotografů. I makro “chce” hlavně nápad a tvůrčí přístup, jinak je to nuda, i když třeba technicky kvalitní…