Úvod do makrofotografie

Po úvaze, zejména vzhledem k faktu, že literatura k tomuto oboru fotografie je poměrně vzácná, jsem se rozhodl začít psát tento seriál. Pokusím se v něm shrnout poznatky a zkušenosti z oblasti makrofotografie tak, aby případnému zájemci poskytly ucelený pohled na věc.

Seriál se budu snažit zaměřit co nejvíce na praktickou stránku věci (i když jistá znalost teorie je nezbytná) s uvedením naprosto konkrétních postupů a pomůcek. Tedy trochu jinak, než je na internetu obvyklé. Seriál se bude průběžně doplňovat a je pravděpodobné, že se k některým postupům bude vracet. Vzhledem k rozsahu tématu uvítám další přípomínky a náměty.

Trocha teorie

Jak jsem již psal úvodem trocha teorie je nezbytná. Vůbec sám pojem makrofotografie, respektive od jakého měřítka zobrazení se má tento pojem používat, je vykládán různě. Podle mého názoru makrofotografie začíná někde kolem hodnoty měřítka zobrazení 1:2 (tj. fotografovaný objekt bude na filmu zobrazen v poloviční velikosti). Z tohoto vyplývá, že většina zoom objektivů, které výrobce hrdě opatřil pojmem makro mají ke skutečnému makro zobrazení hodně daleko a hodí se spíše jen pro snímky zblízka (měřítko od 1:5 do oblasti, kde začíná makro). Zajímavé je i to, kde makro končí. Nejčastěji se uvádí, že je to někde kolem měřítka 30:1. Tam začíná oblast mikrofotografie (fotografie pořízená pomocí mikroskopu). V praxi lze ale běžně dostupnými pomůckami docílit při makrofotografii měřítka asi tak 11:1. Mezi úskalí makrofotografie patří správné stanovení expozice. Avšak v dnešní době už většina fotografů používá fotoaparáty s vnitřním měřením světla za objektivem (TTL) a ty tak při měření zohledňují i případné použití různých pomůcek pro makrofotografii (mezikroužky, měchové zařízení apod.), proto se nebudu zmiňovat o vzorcích, pomocí kterých lze správnou expozici pracně vypočítat, neboť toto za nás udělá fotopřístroj.

Problémy, a podle mého názoru daleko větší, jsou hloubka ostré kresby a vzdálenost fotografovaného předmětu od přední čočky objektivu. O vzdálenosti předmětu od přední čočky objektivu si něco řekneme blíže v dalších částech tohoto seriálu (v závislosti na konkrétně použitých pomůckách). U hloubky ostré kresby bych se trochu podrobněji zastavil už teď.

Hloubka ostré kresby při makrofotografii

Jak známo s rostoucím příčným zvětšením (m) klesá prudce hloubka ostré kresby (h) a právě při makrofotografii pracujeme s velkými hodnotami příčného zvětšení. Hloubka ostrosti je obecně při práci fotografa jedním z důležitých prvků zásadním způsobem ovlivňující kvalitu výsledné fotografie a vzhledem k tomu je nutno věnovat ji náležitou pozornost. To platí zvláště při makrofotografii, kde se hloubka ostrosti pohybuje většinou v řádech
maximálně několika milimetrů.

Hloubku ostré kresby při makrofotografii lze vypočítat pomocí výrazu:

kde: c clonové číslo, m příčné zvětšení, z průměr rozptylového kroužku.

Nejčastěji se udává, že se velikost rozptylového kroužku rovná 1/1000 až 1/500 ohniskové vzdálenosti objektivu. Je to vlastně ploška, jejíž velikost ohraničuje to, co ve fotografii považujeme za bod (taková hranice je možná díky nedokonalosti lidského oka). Tato povolená neostrost vymezuje v předmětovém prostoru vzdálenosti, mezi kterými při daných vlastnostech objektivu leží předměty, které se zobrazí s ještě přípustnou neostrostí, nepřesahující velikost rozptylového kroužku.

Poznámka: podrobnější popis této problematiky a problematiky ohybové neostrosti je uveden v souvisejících článcích.

Přístroje a pomůcky

Prakticky nejideálnějším přístrojem pro makrofotografii je jednooká zrcadlovka na kinofilm. Lze samozřejmně použít i jiné fotografické přístroje, ale faktem je, že jednooká zrcadlovka na kinofilm je asi nejrozšířenějším fotografickým přístrojem vůbec (nepočítaje kompaktní fotoaparáty) a proto budeme v tomto seriálu předpokládat, že se pracuje právě s tímto typem fotoaparátu (nebo s digitální zrcadlovkou s možností využití kinofilmového příslušenství).

Ještě malá poznámka k použití autofokusu. Vzhledem k poměrně velkému měřítku zvětšení a z toho plynoucí malé hloubky ostrosti, se nejčastěji ostří jen
přibližováním nebo vzdalováním od fotografovaného objektu a použití autofokusu nemá tudíž žádný velký smysl, nehledě na to, že většinou v důsledku malé světelnosti soustavy (např. při použití mezikroužků nebo měchu) již autofokus stejně nefunguje. Navíc při hloubce ostrosti několik milimetrů by případné chybné ostření autofokusu spůsobilo to, že v hledáčku by se obraz úplně “ztratil”.

Makrofotografie vyžaduje použití některých pomůcek, které najdou uplatnění i v jiných oborech fotografie. Jsou to zejména kvalitní a pevný stativ, dálková spoušť závěrky, zaostřovací lupa, různé odrazné desky a pod.

Tady už se dostáváme k prvním speciálním pomůckám pro makrofotografii, jejichž úkolem je umožňit zaostření na krátkou vdálenost. Existuje jich několik. Každá z nich má své výhody i nevýhody. Patří mezi ně zejména:

1. Makroobjektiv – myslím tím skutečný makroobjektiv a ne některé zoomy popisované výše. Má většinou pevnou ohniskovou vzdálenost v rozmezí 50 až 200 mm (dnes už ovšem existují i skutečné makro zoomy) a dosahuje měřítka zvětšení přibližně 1:2 až 1:1. Jeho výhody jsou zejmena poměrně bezproblémové použití a většinou vysoká kvalita. Největší nevýhodou je cena, která se pohybuje často kolem 20000,- Kč i výše.

2. Mezikroužky – je to vlastně tubus opatřený příslušným bajonetem nebo závitem, dle toho, ke které značce fotoaparátu je určen a vkládá se mezi
tělo a ojektiv. Vyrábí se v několika velikostech a lze použít buď jednotlivě nebo v kombinaci a tím měnit měřítko zvětšení. Existují i mezikroužky, u nichž lze provádět v určitém rozsahu plynulou změnu měřítka zvětšení. Výhodou mezikroužků je dostupná cena a možnost použití s různými objektivy. Asi největší nevýhodou je snížení světelnosti objektivu.

3. Měchové zařízení – je to svým spůsobem obdoba mezikroužků, ale měch navíc umožňuje plynulou změnu měřítka zobrazení a to zpravidla v daleko větším rozsahu, než jen kombinacemi jednotlivých mezikroužků.

4. Reverzní kroužek – pomocí něj lze nasadit objektiv na tělo fotoaparátu v obrácené poloze. Je to umožněno tím, že reverzní kroužek je na jedné straně vybaven příslušným uchycením (bajonetem či závitem) dle těla fotoaparátu a na druhé závitem, na který se šroubuje objektiv za filtrovou objímku.
Výhodou je nízká pořizovací cena (je to asi vůbec nejlevnější pomůcka pro makrofotografii) a lze s její pomocí dosáhnout solidních výsledků. Bohužel při použití reverzního kroužku přestává fungovat clonová automatika.

5. Předsádkové čočky – šroubují se na přední stranu objektivu do filtrového závitu. Předsádky se vyrábějí v různém provedení, některé i složené z více
(nejčastěji dvou) čoček a opatřené antireflexní úpravou. Použití předsádky je poměrně jednoduché a další výhodou je přijatelná cena. Nevýhodou pak dost
kolísavá kvalita provedení.

Pro makrofotografii lze použít ještě další, nejmenované pomůcky, ale tohle jsou asi ty nejběžnější (např. použít starý deskový přístroj s deskou místo
matnice upravenou pro uchycení jednooké zrcadlovky a pod). A dále lze některé z výše uvedených pomůcek používat spolu současně (např. makroobjektiv ve spojení s mezikroužkem, apod.)

V dalších částech seriálu budou jednotlivé pomůcky představeny podrobněji.