Dubnové obskurní fotocvičení

Jak dopadlo dubnové kouzlení světlem beze skla.

Dubnové fotocvičení bylo technicky (míním tím technickým vybavením) nejméně náročné. Mohl se ho zúčastnit každý, kdo dokázal lapit někoho, kdo si právě koupil nové boty či vyjedl krabici bonbónů. Přesto, když porovnám počet příspěvků s počtem obyvatel naší země i naší Země, musím konstatovat, že drtivá většina z nich se nepřipojila. Za trest je nebudu jmenovat. Zmíním se pouze o Honzovi Seifertovi, který se ulil s drzou a lacinou výmluvou, že má omluvenku, protože musí natírat plot. Aby dodal tvrzení na věrohodnosti, poskakoval kolem plotu se štětkou v jedné ruce a pikslou bílé barvy v ruce druhé. My ovšem víme, že správně měl omluvenku předložit doma, do piksly vyvrtat dírku, vložit film či fotopapír a jít fotit. Přemýšlel jsem, že ho alespoň tou dírkovou komorou vyfotím, ale pak jsem si řekl, že by své pomalé pracovní tempo sváděl na mne s tím, že musí zůstat minutu bez hnutí, aby se nerozmazal.

Vzhůru tedy za těmi, kterým učarovala skutečnost, že se fotony v tak malé dírce nepomlátí a vykouzlí na citlivé vrstvě obraz, který někdy překoná laciné atrapy objektivů. A to se ani nezmiňuji o tom, že taková dírka nepotřebuje žádné MC vrstvy.

Petr Žwak mistrně využil prakticky neomezené hloubky neostrosti dírkového objektivu a pořídil “autoportrét” Fabie z bezprostřední blízkosti, čímž poslal pánům Piechovi a Kulhánkovi jasný názor na to, kterým směrem by se měl ubírat konzervativní mladoboleslavský design.

Exponováno 4s dírkou o průměru 0,35mm při obrazové vzdálenosti 70mm na Fomapan 100 formátu 13x18cm.

Další dílko zaslal Petr Chlumský. Ušetřím si práci a ponechám vysvětlení na něm:

Krásný den!

Zasílám splněný domácí úkol. Na fotografii je zcela v souladu se zadáním úkolu vyfocen sám velký guru Jakub Kencl doslova ponořený v tvůrčí fotografické činnosti. Jako důkaz předkládám dokumentární fotografii, ze které je patrné, při jaké příležitosti fotografie vznikla a jakou technikou.

Fotografie je bezesporu pořízena dírkovou komorou.
Doufám, že fakt, že bylo fotografováno nikoliv z dírkové komory ven, ale naopak směrem dovnitř nebude bráno jakožto nedodržení pravidel,
ale právě naopak bude tento fakt oprávněně vyzdvižen jakožto nesmazatelný přínos k rozvoji tvůrčí fotografie.

Použitá technika: Nikon FM2 ve spojení s Jakubovou dírkou o průměru cca 14 cm.

S veškerou úctou
PCHe

My čteme Paladix a proto víme, že platí věta o zaměnitelnosti chodu paprsků, a taky víme, že pro zvětšení větší než 1:1 je lepší používat běžné objektivy namontované obráceně, takže jsme hned rozpoznali, že v PCHeho případě se jedná o první doloženou reverzně nasazenou makrodírku. Potvrzují to i geometrické poměry, na něž lze usuzovat z ilustrační fotografie. Skutečnost, že dírka byla součástí fotografovaného objektu a nikoliv fotoaparátu, není podstatná, jen jen důkazem mistrného využití skutečnosti.

Ve světle tohoto zjištění ovšem vyvstává otázka, představuje-li onen rentgenový snímek Jakubovu hlavu nebo jen značně zvětšenou blechu na jeho nose.

A ještě jedna významná věc, kterou si možná PCHe ani neuvědomil. Zatímco my ostatní jsme se pídili po nejosvětlenější scéně, nezaváhal a fotografoval ve tmě tmoucí uprostřed krabice. A k tomuto účelu použil zřejmě zdaleka nejsvětelější maxidírku.

Jozef Knepp fotografoval Pentaconem Six s mezikroužkem předělaným na objektiv s dírkou cca 0,25mm a obrazovou vzdáleností cca 60mm. Navíc použil červený filtr.

Těžko říci, jak došlo k zajímavému efektu. Může se jednat o důsledek nepravidelného tvaru dírky, o odrazy mezi filmem a alobalem (ve kterém je dírka), odrazy mezi alobalem a filtrem či snad mastný filtr. Jedno je jisté – pokud se o něco takového budete snažit úmyslně, nikdy se vám to nepovede.

Josko se s dírkou vyřádil, vyzkoušel si snad každý obor – architekturu, (auto)potrét i makro.

I chose se snažil. Na první fotografii nám ukázal, jak vznikla jeho dírková komora. Pozor, obrázek není vhodný pro sběratele lakovaných plechových krabiček, zvláště mají-li slabší srdce.

Z tohoto polotovaru vyrobil dvě komory, v jedné je film na rovné stěně, ve druhé na válcové (každé uspořádání zobrazuje jiným způsobem). Obrazová vzdálenost je 70mm. Původně měly pracovat se svitkovým filmem, ale krabičky nebyly dost vysoké. Dírku o průměru 0,35-0,4 mm vrtal jehlou do stroje do plíšku z Icekafe a přebrušoval brouskem.

Jeho snímky nám ukazují, že taková stará plechovka dokáže s přehledem strčit do kapsy často diskutovanou čtveřici CNMP.

Další příspěvky jsou od Pavla Poly. Jsou tu jako ilustrace toho, jak malý rozdíl je mezi analogovým a digitálním fotoaparátem. Byly totiž pořízeny Nikonem D100 s dírkou v krytce těla (přímo té, která účinkuje v zadání tohoto cvičení). Je to jasným důkazem, že mezi analogovými a digitálními fotoaparáty je jen nepatrný rozdíl.

Pozn. red.: snímky jsou pořízené v unikátním středověkém městečku Řepora, které bylo nedávno velmi poničeno požárem.

A na konec Zdenek Bakštein, jehož dírková komora je nejen funkční, ale řemeslně vysoce zvládnutá a esteticky hodnotná. Při formátu 6×9 a obrazové vzdálenosti 18mm se jedná o extrémně širokoúhlý klenot padnoucí do kapsičky u košile.

Mezinárodní dírkoden mu nevyšel podle jeho představ. Jednak ráno vyměnil dírku, přičemž se později ukázalo, že ta nová je menší, než předpokládal. Dopustil se školácké chyby, a to té, že si to moc bere. Druhým problémem byli kolemjdoucí, kteří do jeho krabičky neustále kopali, neboť ji považovali za bombu. Sice v tom postrádám logiku, já považovat něco za bombu, pak nakopnutí bude to poslední, co bych riskoval, ale lidi jsou různé.

Proto Zdenek poslal kromě sochy Jiříka drakobijce i starší obrázek kostela Panny Marie Sněžné. U nás se to může, my jsme datum neomezili.

A na závěr bych neměl zapomenout na sebe. Věren tradici jsem se na mezinárodní dírkoden dlouho připravoval … plánoval … konstruoval … zamýšlel … až bylo poledne dne D a já stále bez dírky. Jednou nohou už jsem opouštěl dům a odjížděl na výlet a přitom jsem ještě rychle lepil fólii na destičku pro svoje Cambo 13×18 a vrtal dírku půlmilimetrovým vrtáčkem.

Na výletě jsem nakonec nic nevyfotil, proto jsem zajel na předem vytipované místo. Tenhle kostelíček s dlouhými schody mě láká už dlouhou dobu. Občas k němu zajdu a pokusím se o nějakou fotku, ale zatím se jen tak oťukáváme.

V tomto případě jsem otočil standarty Camba k sobě a stlačil měch, co to šlo. Výsledkem byla obrazová vzdálenost nějakých 80mm. Exponoval jsem 90 vteřin na Fomapan 100. Dírka sice neměla ideální velikost, ale bylo to spíše ku prospěchu. Fotka by pak nevypadala jako dírková, ale jen hůře zaostřená (pokud vůbec).

Všichni, kdo se popasovali s dírkovou fotografií, zaslouží jedničku. A kdo nevěří, že obrázek vytvořený dírkou může být tak zřetelný, tomu nemohu doporučit nic jiného, než aby si to sami zkusili.