Již jen několik posledních dnů mohou zájemci o fotografii vidět rozsáhlou pražskou výstavu Václava Chocholy s názvem Fotografický archiv, kterou uspořádala Blanka Chocholová u příležitosti fotografových osmdesátin.
|
| Václav Chochola: Autoportrét, 1951 |
Výstava je mimořádná už svým rozsahem – zabírá celých osm místností prvního patra Clam-Gallasova paláce v Husově ulici v Praze. Ovšem ani zájemci o fotografii z Moravy nemusí být smutní, protože výstava bude od 10.4.2003 k vidění v Galerii Opera v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.
Václav Chochola je nespornou legendou a klasikem české fotografie. Fotografovat začal ještě před druhou světovou válkou jako sedmnáctiletý student. Během války se spřátelil s řadou umělců, kteří ho inspirovali k vážné tvorbě: připomeňme fotografy Karla Ludwiga, Zdenka Tmeje nebo malíře Františka Tichého. Velký vliv na něj měli také umělci z okruhu Skupiny 42, zejména Kamil Lhoták nebo Jiří Kolář, s nímž vybíral fotografie pro svou první monografii a zároveň i umělecky spolupracoval. V době, kdy fotografoval libeňskou periferii, se také seznámil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, tehdy kulisákem divadla S. K. Neumanna. V 60. letech pak podnikl s fotografkou Dagmar Hochovou fotografický výlet do Vietnamu a vzápětí se dostal se i do Paříže, kde se mu naskytla vzácná příležitost portrétovat malíře Salvadora Dalího. Tato série obsahuje jeho nejproslavenější fotografie.
Ovšem tvůrčí cesta Václava Chocholy nebyla přímočará ani jednoduchá: v 50. letech se nervově zhroutil při kádrových prověrkách fotografů a pobýval na psychiatrii, v roce 1970 byl zatčen při fotografování u Palachova hrobu, následně strávil třicet dní ve vazbě a byl odsouzen ke dvěma rokům podmínečně. Fotografovat samozřejmě nepřestal ani potom, naopak, některé snímky ze 70. let patří k jeho nejlepším.
|
| Václav Chochola: Salvador Dalí, 1969 |
Nyní je Václavu Chocholovi osmdesát let. Jeho výstava nazvaná Fotografický archiv samozřejmě nemůže být vyčerpávající. Je však přehledná a soustředěná na to skutečně podstatné a nejlepší z jeho dlouhé tvůrčí dráhy. Navíc je umístěna do krásných prostor barokního Clam-Gallasova paláce (prostor Archivu hlavního města Prahy), v němž symbolicky zabírá osm místností: osm desítek let autorova života nebo osm hlavních okruhů jeho tvorby? Nehledejme příliš racionální vysvětlení tam, kde je spíše na škodu: fotografova dcera Blanka Chocholová se při výběru nechala řídit spíš citem a intuicí než odborným hlediskem. Témata a okruhy jsou načrtnuty jen volně, striktně není dodržováno ani chronologické hledisko. Překvapivý je především první kabinet s ranými Chocholovými fotografiemi – kromě několika dosud nepublikovaných fotografií je tu totiž rafinované osvětlení a řada dobových rekvizit. Další „kabinety“ už jsou vnějškově střídmější a více soustředěné na vlastní fotografie.
|
| Václav Chochola: Šlépěj, 1970 |
Výstava Václava Chocholy Fotografický archiv nejen připomíná žijícího (a jubilujícího) klasika české fotografie, ale také kus české kulturní historie: na vystavených fotografiích můžeme vidět nejen svět navždy zmizelých pražských periferií, ale také řadu osobností české kultury 20. století. Tím se samozřejmě Chocholův fotografický svět nevyčerpává: je tu i řada svébytných uměleckých děl plných imaginace, tajemnosti, rozjitření i pokory. A to jsou právě místa, která mě osobně vzrušují nejvíc: zcela náhodně vzniklá Šlépěj (1970), náladové Ráno, pára (1973), komárkovský Židovský hřbitov (1959), Noční chodec (1949), který vznikl jako ilustrace k Nezvalově sbírce básní stejně jako Fiakr (1949), nebo raná fotografie Ve starém domě (1943). A tak by se dalo pokračovat. Škoda, že takových výstav není více!
