Už mnohokrát jsem se zamýšlel nad smyslem a významem svých fotografií – nikoli ve smyslu globálním, jako “co moje fotografie dokážou udělat pro světový mír?”, ale ryze intimním a soukromém, jako “co tím sakra vlastně sleduju?”.
 |
Čím méně beru fotaparát do ruky, tím častěji si kladu otázku “proč vlastně”. Nejsem a nebudu ani Dagmar Hochová, ani Helmut Newton, přestože bych se jimi rád alespoň na chvíli stal, abych pochopil, jak se to vlastně dělá, kde se bere inspirace, nečekané situace a bláznivé nápady.
Občas se někde ve mně vezme nálada (obvykle nedobrá a pro okolní svět vesměs nepříjemná), kdy vezmu tašku s vybavením a vláčím se s ní po městě, přírodě nebo ruinách na pomezí obého. V tu chvíli a v té náladě nehledám žádnou “dokonalou fotografii”, která by naplnila stránky prestižních tiskovin, jako jsou TIME, NG nebo Bravo Girl. V tu chvíli vypínám mozek, skřípu zuby a nechávam ze sebe odcházet mizernou náladu tím, že prostě nedělám nic, nad čím bych musel nebo chtěl přemýšlet, jen tisknu spoušť a mám radost, že to vždycky tak hezky klapne.
 |
Pak přinesu ten “poklad” domů, zkopíruju data někam na archivní disk nebo někam založím negativy a nechám vše pár dnů, týdnů nebo měsíců odležet. Svůj účel už fotografie splnily, odreagoval jsem se a víc vlastně v tu chvíli nepotřebuji. Až budu dělat pořádek, možná se k těm fotografiím vrátím – a nejen že pravděpodobně užasnu nad jejich genialitou, nejspíš se budu i divit, že jsem je kdy vyfotografoval já.
Když z domova vyrážím s tím, že svět kolem je krásný, lidé přívětiví a vůbec všechno ideální a natřené na růžovo a já si jdu “jen tak zafotit”, obvykle přinesu zhruba stejné množství záběrů, ale ke genialitě budou mít hodně daleko, i kdybych je nechal uležet až do soudného dne.
Stejně tak, když jdu někam pořídit nějaké fotografie, které udělat prostě v danou chvíli musím (reportáž, dokumentace, svatba) a snažím se nad nimi trochu přemýšlet – i když jsou technicky možná slušné, prostě nemají tu jiskru a náboj, který by správná Fotografie mohla a měla mít. Ale kdybych tam přišel v té své “fotografické” náladě, tak by mě z tiskovky vyvedli, zákazník vyrazil a církev exkomunikovala.
 |
Tak jak to ti “opravdoví” fotografové vlastně dělají? Viděl jsem přece desítky fotografií, které byly dělané na zakázku, a přitom vypadají tak, že někdo jako já si nezaslouží se na ně ani podívat (ale taky tisíce takových, že by mi za to podívání měli autoři ještě platit), takže to evidentně jde. Někdy. Někomu.
Jsou jejich autoři tak geniální, nebo na to mají nějaký trik, který neznám, nebo jsem jenom já tak blbej? Nebo si mám najít pomocníka, co mi ve správnou chvíli ukradne peněženku, nakopne tašku s fototechnikou a ještě šlápne na kuří oko?
Když si tak pročítám ty životopisy slavných, zjišťuji, že za všechno můžou rodiče, prostředí a genetika. Ano, jak jinak: nevyrůstal jsem ani v chudobě, ani v pouličním gangu, v raném věku jsem se nedostal ani do drogového rauše, ani do vězení – a k dovršení všeho nejsem dokonce ani homosexuál a ňadra mám s bídou velikosti č. 2.
Tak jak mám herdek udělat nějakou slušnou fotku?
Čím víc o tom přemýšlíš, tím hůř.
No, Bitovode, myslím, že na to jdeš příliš filozoficky. Fotografie je něco mezi nebem a zemí. Můžeš se snažit sebevíc a bude to jeden větší šunt než druhý, na druhé straně to můžeš zmáčknout náhodně a vyleze z toho něco nevídaného. Nemyslím technicky, samozřejmě, pokud se tu o tom bavíme, tak oba asi víme, že technicky to musí být košer vždy. Nebo řekněme, že v naprosto vyjímečných případech ne. To, co vidíš o známých autorů, to už je jen výběr třetího řádu z výběru druhého řádu z výběru prvního řádu. Kdysi jsem byl na výstavě fotek Salgada. A ten o sobě píše, že například při fotografování horníků v, myslím, diamantových dolech v Brazílii, pobýval s dělníky několik týdnů, chodil mezi nimi s aparátem a vůbec nefotil. Až poslední týden pobytu nafotil několik tisíc metrů, ano, metrů kinofilmů a z těchto mnoha tisíc záběrů vybral kolekci k vystavení. Tož, milý Bitovode, tak to dnes funguje, takže jak píšu výše, i idiot by vybral 50 fotek z deseti tisíc záběrů, aby byly vystavení schopné. Sice je fakt, že i já, a počítám, že každý, kdo to myslí s fotografií vážně, si, tu a tam, položí otázku, proč to do ruky bere a proč to mačká. A vlastně sis i sám odpověděl. Protože Tě to baví. A nic víc od toho nečekáš. A to je ta nejlepší cesta k určitému uspokojení z pěkných fotek, ať si o nich myslí kdo chce, co chce.
Pro chvíle oddechu.
Dobrý den Příteli.V mnoha ohledech Tě chápu.Nejčastěji taková traumata vyvolává posilvestrovská nálada.Ale věř mi,časem se to všechno srovná a najdeš smysl svého počínání.Nejvíce tomu napomáhá každé přijetí honoráře.To pak zjistíš,že všechno co děláš,je správné.Přeji Ti ať Tě dobré světlo provází po celý tento rok 2011.-OP-
Nadpis mě přinutil článek přečíst, … .
… a nelituju. Velmi dobře jsem se pobavil.
ze by ?
ze bych nebyl sam, kdo ma obcas taky takovy pocit ?
O to preci (take) jde
Ahoj, také jsem se jednak dobře pobavil a také potěšil, že v těchto “problémech” nejsem sám. Takže díky.
A k meritu věci – vždyť jsi to popsal velice – je mizerně, tak se jde fotit. Vždyť to je přeci úžasné. Jsme v Brně partička (vč. jedneho holomóčáka), která občas vyrazi na víkend si něco vyfotit. Ale dávno jsem přišli na to, že hlavní je vypadnout a když se přitom i podaří slušný obrázek, tak je to bonus navíc. Tenhle luxus si totiž my amatéři můžeme dovolit, tak si ho važme…!:-)
Měj(te) se a dobré světlo, Martin
Nebreč
Lepčí to stejně nebude, ale dobrýýýý fejetonek, to se musí nechat.
gratuluju.
ZF
Trochu skeptické 🙂
Je zajímavé, že se ti daří dobré fotky při špatné náladě. Já to mám spíš naopak. Musím mít náladu na to fotky dělat nebo spíš pocit, že to mám zmáčknout. Někdy chodím hodiny a neudělám jedinou fotku protože nemám dobrej pocit. Co se týká názoru milion fotek z toho 5 dobrejch, to bych řekl, že jsou právě ty fotky bez jiskry. V poslední době radši dlouho přemýšlím nad nějakým nápadem než zmáčknu spoušť. Když máš konkrétní představu, tak to jde potom skoro samo. Samozřejmě to není jednoduché a občas se to taky snažim dohnat cvakáním :-).
trochu skeptické 🙂
Pravda asi bude někde uprostřed – já když se snažím fotku vymyslet (tedy mimo domácího ateliéru), tak tu a tam i funguje, ale nefungují zdaleka všechny. Spíš mám dojem, že to chce usilovným zkoušením nadrtit různá svá pravidla a koncepty do hlavy tak, aby je člověk používal naprosto intuitivně a bez toho přemýšlení. Ale cesta k tomu je dlážděná tím, o čem píšu – tisícovkami neužitečných a nepublikovatelných fotografií. A léty, samozřejmě.
Nikdy není pozdě…
Já myslím, že zbytečně podléháš depresím. Vždyť na okraj společnosti se můžeš dostat kdykoliv, a není to nijak těžké. Pro začátek stačí přestat chodit do práce a neplatit nájem, dál už to půjde samo, uvidíš! I k těm drogám se nějak dostaneš…
Přeji Ti, abys nic takového dělat nemusel a aby ses ke spokojenosti se svojí tvorbou dopracoval jako spořádaný člověk.
nikdy není pozdě…
Je pravda, že tímto směrem mé úvaky nikdy nekráčely 🙂 Má to jeden háček – není problém dostat se do velmi inspirativního prostředí nebo nálady, problém je mít v tu chvíli ještě čím fotit 🙂
Každopádně díky za přání, budu se snažit.
nikdy není pozdě…
Mně se také pravidelně naskytají nejlepší příležitosti ke skvělým snímků zrovna ve chvíli, kdy čím fotit nemám…
O premyslani, fotografii a sposobe
Niekto spominal, ze premyslat nad tym nieje dobre. Dam ti presne opacnu radu. Urcite premyslaj. Ale mozno v trosku inych suvislostiach.
Co casto robi obycajne fotky fotkami lepsimi? Je to KONTEXT. Ako priklad uvediem pristup k svojej vlastnej praci. Mam presne rovnake obdobia, ako si popisal, dokonca sa s nimi aj rovnako vysporiadavam. Mozno len s tym rozdielom, ze sa nesnazim robit dobre fotky, len jednoducho zachytavam veci okolo seba. Odlozim ich a necham postat. Pomedzi to ale premyslam o tom, co vidim, co mi to hovori, v akych suvislostiach ma to zaujalo a preco. Potom si nacrtnem okruhy, ktore sa mi z poslednych “vyletov” a analyzujem ich. Z toho sa mi obcas podari vydestilovat nejake konkretnejsie myslienky, ktore sa stanu konceptom pre dalsiu pracu. Popri analyzovani si prechadzam archivom odlozenych fotiek a prezeram ich znova a znova. Vizualne si potom pospajam myslienku s obrazom.
Potom zvycajne nastanu dve situacie:
1. Fotky recyklujem a vyskladavam vedla seba, pod seba a vlastne akokolvek a spajam ich do celkov, ktore mozu byt zalozene na vizualnej podobnosti, vzajomnom kontraste, alebo jednoducho myslienkovej suvislosti (niekedy skutocne staci vizualne spojit dve mozno aj priemerne fotky, aby vzniklo nieco silne, ktore vsak ani jedna z nich osve neobsahuje).
2. Vyrazam opat do ulic a pouceny vedomostami a jasnou myslienkou fotografie vyhladavam.
Ale to je len moj sposob, zdaleka neplati pre vsetkych rovnako, len ti mozno padne ako mala inspiracia.
No a co sa vlastne tyka inspiracie…nuz tu kazdy berie odinakial. Ja z mesta a paradoxov, ktore vidim, moj znamy z poezie, ktorej skrze svoje asociacie dava vizualny charakter, niekto zo seba…ostava ti najst nieco, co bude pre teba charakteristicke. Inspiracie vidim naokolo vela (aj v tomto clanku som nasiel veci, z ktorych by sa dalo vynikajuco tazit, ak by sa trosku rozvinuli), ale ja uz som si svoj zdroj inspiracie nasiel, zatial z neho dokazem cerpat a rozvijat ho viacerymi smermi. Pokusal som sa robit aj ine veci, kym mi doslo, ze sa vlastne pretvarujem a prace nikdy nenadobudli ten silny moment, ktory vznika, ked clovek veri tomu, co robi.
Prajem vela zdaru
o premyslani, fotografii a sposobe
…v prvom odstavci mi chyba slovo vykrystalizovali 😀 (rychlo myslim, pomaly pisem…alebo naopak)
o premyslani, fotografii a sposobe
No, Matschko, to já jsem mu říkal, že nad tím příliš uvažuje. Ale je taky třeba rozumět psanému textu v kontextu celého komentáře. Jasně, že nad tím, co a jak fotit, je třeba uvažovat. Měl jsem na mysli to věčné přemýšlení o tom, proč je život takový a makový a z toho rezultující blbé nálady. Znám spoustu lidí, kteří dopadli psychicky jako hubkaři právě z toho důvodu, že se přemýšlení o nesmrtelnosti brouka stalo jejich hlavní myšlenkovou náplní. Tím vůbec nechci říci, že bychom měli běh svého života brát na lehkou váhu a nechávat to něčemu mezi nebem a zemí, jinými slovy osudu, chceš-li. Ale pokud nedisponujeme určitou dávkou nadhledu a nejsme schopni rozlišit, co je a co není podstatné a nad tím nepodstatným neumíme mávnout rukou, pak je to fakt špatné a jsme zralí pro Chocholouška. A stejné je to s přístupem k fotografii nebo jakékoli jiné činnosti.
Óm, mani padme, húm….
Vážený kolego, cesta každého z nás vede jiným směrem. Pokud Vás doprovází
na Vaší pouti fotoaparát, činíte tak pravděpodobně s jasným záměrem a cílem
a přeji Vám jen příjemně prožité okamžiky a nekonečnou radost z tvorby. Erik