Palmyra

Nikdo snad nepochybuje o tom, že nejlépe se na cestách fotografuje, jedná-li se o cestu individuální, kde je fotograf omezován jen časem a finančními prostředky, maximálně svým partnerem či přítelem. Nicméně právě toho času je čím dál tím méně, a proto mnozí z nás raději volí cesty organizované cestovní kanceláří, kdy lze v relativně krátkém čase a poměrně levně a bezpečně navštívit řadu atraktivních míst při slušném standardu služeb. Do některých míst a zemí, zejména s autoritativními režimy ani jinak cestovat není možné. Zde uvedené názory pramení z mých zkušeností, jsou pouze mé a nikomu je nevnucuji.

Co vzít s sebou

Pohled z vrcholu zikkuratu na rozsáhlý areál starověkého Uruku. Ukázka použití přechodového filtru.

Z charakteru fotografování budou asi vyplývat dva hlavní požadavky: váha zařízení a jeho pohotovost. Jedná-li se o pobytový zájezd s individuálním programem, kdy se turista dopraví nebo je dovezen až na místo, nebudou tyto požadavky hrát takovou roli, jako u poznávacího zájezdu s denními přesuny nebo dokonce s pěší turistikou.

Bejrútské zákoutí

Většinu cest, které jsem absolvoval (viz mé další články) měly charakter poznávacích zájezdů prakticky s denními přesuny. Postupně jsem své vybavení ustálil takto: 2 těla fotoaparátu – dříve 2 analogová, nyní jedno analogové a jedno digitální (v budoucnu asi 2 digitální). To má několik důvodů. Zejména kvůli pohotovosti – na výměnu objektivů prostě nezbývá čas a čím méně se objektivy vyměňují, tím je menší možnost získání prachu na čipu – mnoho atraktivních míst bývá velmi prašných. Navíc člověk koneckonců nikdy neví, zda technika neselže.

Praní prádla na ulici

Na digitálním těle mám nasazen téměř trvale objektiv od středního do delšího ohniska (28-135mm, resp. 45-216mm po přepočtu koeficientem digitální zrcadlovky). Na analogovém těle mám nyní již trvale objektiv se širokoúhlým ohniskem 17-35mm. Méně často používám tzv. základní zoom. Ten se osvědčil spíše jako jediný s sebou braný objektiv při pěší turistice (nyní 18-50mm). Dříve jsem vozíval „záklaďák“ 50mm f/1,4, ale při možnosti nastavit vysoké ISO na digitálním těle již tuto potřebu tolik nepociťuji (je to ovšem věc názoru).

Bejrútský chodec

Bateriový zdroj jsem přestal používat – je to přece jen dalších čtvrt kila. Filtry jsem postupně omezil na polarizační pro každý objektiv. Častěji je mám nasazeny než nemám, sundávám je při špatných světelných podmínkách a v interiérech. Dále s sebou vozím šedý přechový Cokin, který požívám tak, jak je popsáno v článku Dundeeho finta - filtry na širokoúhlé objektivy aneb jak se bránit vinětaci.. Stativ s sebou rozhodně beru - kromě pěší turistiky. I při zájezdech s bohatým programem bývá některé večery i dny tzv. individuální volno a v něm se zpravidla vracím na zajímavá místa, která jsme předtím „prolétli“. Někdy bývají zajímavé noční pohledy i z hotelových pokojů, případně z horních pater nebo ze střechy hotelu. O dostatečném množství filmů asi nemusím nikoho přesvědčovat. Podle minulých zájezdů si spočítám, kolik filmů jsem na den použil a podle počtu dnů chystaného zájezdu + rezerva se pak zařídím. Čerstvé náhradní baterie jsou samozřejmostí.

Beze slov

Pro digitální tělo je nezbytný náhradní akumulátor a náhradní karta s dostatečnou kapacitou. Ve fotoaparátu mám kartu o kapacitě 1 GB a náhradní má 512 MB. Dále s sebou vozím databanku 40 GB . Systémový blesk jsem používal relativně málo a prakticky jsem jej přestal vozit. Kvůli pohotovosti dávám přednost fotobrašně před fotobatohem. Při pěší horské turistice mám raději pistolové pouzdro přes rameno nebo v normálním batohu. I přes veškerou snahu o vybrání jen toho nejnutnějšího má váha mého vybavení včetně stativu okolo 9 kg. Běžně má samotná fotobrašna okolo 4-5 kg.

Co na cestách v organizovaném zájezdu fotografovat?

Chrám vdov

To je samozřejmě zcela individuální a každý preferuje něco jiného. Sotva se asi kdo ubrání zachycování stavebních památek a přírodních scenérií. Málokdy však máme dostatek času a vhodné světelné podmínky k zachycení toho nejsprávnějšího okamžiku tak, jak je tomu v prodávaných publikacích obrazového charakteru. Proto se soustřeďuji spíše na to, co tam zpravidla chybí, co dává místu neopakovatelnou atmosféru. To jsou především obyvatelé cizí země. Nemyslím „svatý“ muž v Indii nebo našňořená Kubánka s doutníkem nechávající se fotografovat za peníze a jiné atrakce pro turisty, ale zcela obyčejní lidé odpočívající v parku, na ulici, v kavárnách, modlící se v chrámu či mešitě, hrající si děti, hudebníci, tanečníci, rybáři, řemeslníci, policisté, vojáci, mládež. Neskrývám se za rohem, dávám najevo úmysl fotografovat a je-li mi naznačeno odmítnutí, respektuji jej.

Jak získat nejlepší záběry

Děvčátko z Iráku

Při organizovaném zájezdu se člověk zpravidla pohybuje ve skupině, poslouchá výklad průvodce a do záběru mu lezou ostatní účastníci zájezdu. Nejraději mám takové, kteří hned na památku vylezou a volají: „mamko, pojď mně vyfotit“. V tom případě nezbývá, než se pohybovat buď před nebo za skupinou. V každém případě se člověk dosti naběhá a prakticky to vylučuje používat větší paletu příslušenství a měnit objektivy (proto mám často i na krku dva přístroje s delším a kratším zoomem). Pak ovšem často člověk přijde o výklad průvodce. To řeším tak, že se připravuji již před cestou opakovaným pročítáním publikací o navštívené zemi a každý den znovu podle aktuálního programu. Od průvodce mi pak prakticky postačuje informace, že to, na co se koukám je právě ona popisovaná stavba či přírodní úkaz. Dobrý průvodce dá informace již předem v autobuse a na místě pak dost času na individuální prohlídku. Téměř vždy pak bývají volné večery, půl dne i celé dny na potulování se po navštíveném místě. To dává dostatek času na vlastní fotografování nebo je možné se nechat vysadit z autobusu dříve a do hotelu dojít pěšky.

Fotografovaní z dopravního prostředku

I když to stále zkouším, málokdy se mi podařilo z letadla udělat zajímavý snímek. Malá, zapocená a poškrábaná okénka a venkovní opar to téměř znemožňují. Lepší už bývá možnost fotografovat z auta či autobusu. Pouze je třeba dávat pozor na vnitřní odlesky od okenních skel nebo na různé nápisy a značky na skle. Uvízne-li autobus v dopravní zácpě, mohou se na ulici naskytnout velice zajímavé situace. Z jedoucího autobusu či vlaku je někdy možné naopak vhodně zachytit pohyb krajiny (čím je ohnisko delší, tím je rozmazání větší). Nutno však podotknout, že ve všech těchto případech je spotřeba materiálu velká a výtěžnost velmi malá. Zde je rozhodně výhodnější digitální technika.

Zákazy fotografování

To bývá velkým problémem. Dodnes trpce lituji zákazu fotografování v bagdádském archeologickém muzeu na podzim 2002, kdy těsně před válkou jsem měl možnost vidět sumerské artefakty dnes již patrně neexistující nebo rozkradené v soukromých sbírkách. Strážci tam byli nekompromisní a neukázněná turistka byla zadržena. Bylo jí slušně nabídnuto vyvolání filmu s vystřižením nevhodných políček, což ona psychicky nezvládla a sama celý film zničila. Po této příhodě zákaz většinou respektuji stejně jako zákaz používání stativu nebo zákaz fotografování s bleskem.

Modlící se šíité v mešitě v Najafu	Mešita ve svatém městě šíitů - Najaf, Irák, listopad 2002	Mešita ve svatém městě šíitů - Kerbala, Irák, listopad 2002

Všechny zde ukázané fotografie byly pořízeny na zájezdech organizovaných cestovními kancelářemi do Sýrie, Libanonu, Indie a Iráku.