Fototvrďák 2008

Pátek třináctého si většina lidí spojuje s problémy, komplikacemi, smůlou a nepříjemnostmi a rozhodně by se tento den nepouštěla do žádných větších akcí. Kupodivu se ale našla skupinka dobrodruhů, kteří se nenechali zastrašit babskými povídačkami a vyrazili s písní na rtech na jubilejní pátý ročník čtyřiadvacetihodinového fotografického maratonu Fototvrďák pořádaného skupinou X-pozice.

Tradiční termín na přelomu dubna a května se letos ukázal jako neschůdný, protože by se akce nemohli účastnit někteří zasloužilí členové obce fotografické. Fototvrďák probíhající v červnu sliboval jednak změnu programu a jednak teplejší počasí, což pravidelným absolventům vlévalo již dopředu optimismus do žil. Jak se ukázalo, nebyli jsme sami, kdo takto uvažoval. Když jsem se blížil krátce před šestou hodinou podvečerní k nadnárodní občerstvovně u Sparty na Letné, nemohl jsem pochopit, jak jsme se mohli zrovna na tomto místě srazu shodnout s početnou turistickou skupinou obklopující bodrého průvodce, kterému nechyběl ani obligátní deštník čnící do výše. Teprve když jsem zblízka rozeznal nápisy Lowepro a Tamrac na chlebnících turistů, pochopil jsem, že letos bude Tvrďák jiný než loni. Nešlo o po památkách bažící cizince, ale o fotografy-maratonce, kterých se na start akce postavilo neuvěřitelných 23 – tedy zhruba trojnásobek oproti loňsku.

Krátce po šesté, kdy dorazili i ti, kteří to mají na Letnou z práce opravdu daleko, zavelel průvodce s deštníkem k pochodu směrem ke Stromovce a dav fotografů ověšených batohy a stativy rozhodně budil zaslouženou pozornost (při průchodu kolem některých ambasád jsme se obávali, že nás budou chtít rozehnat vodními děly a slzným plynem). Stromovka hostila Fototvrďáka už loni, kdy se v ní odehrávala hlavní část nočního programu – malování světlem. Letos této lokalitě připadla spíše funkce tranzitního charakteru, nicméně i tak brzy začaly cvakat závěrky. Zároveň se postupně ukázalo, že se sešla dobrá parta a o dobrou náladu nebude nouze.

Vyžití natěšeným fotografům poskytlo i Výstaviště, přes které jsme se přesouvali dále k prvnímu výškovému táboru – restauraci Na Kovárně, kam jsme doputovali zhruba o dvě hodiny později. Kdo už Tvrďáka zažil, věděl, že v noci i na největší sekáče snadno dolehne trudomyslnost, takže pohodlí této holešovické hospůdky bylo třeba v maximální možné míře využít. Zábava se rozproudila do té míry, že někteří účastníci měli problém s důstojnou konzumací pokrmů i nápojů (to by jeden nevěřil, jak humorná umí být psychometrie).

V dané chvíli by pravděpodobně většina z nás snadno podlehla touze doklepat Fototvrďáka do konce přímo v Dobrém světle, ale personál by pro to asi neměl pochopení a hlavně, máme mezi sebou zodpovědné jedince, kteří včas (byť s mírným zpožděním) zaveleli k dalšímu pochodu – tentokrát směr metro, protože na řadě bylo fotografování nových stanic trasy C. Opět jsme budili zaslouženou pozornost, jako ostatně ještě mnohokrát (ve stanici metra Prosek se nás paní dispečerka dokonce ptala, co se tam chystáme natáčet – škoda, že až teď mi došlo, že s tím množstvím fotoaparátů bychom možná filmovou kadencí 30 snímků za vteřinu dali), ale nutno říct, že všechno probíhalo hladce, a nakonec i chlapíci ze securitas na Střížkově bez větších problému přežili, že jim po rajónu běhají dvě desítky fotografů.

Nové zastávky metra naplnily naše očekávání, když poskytly vyžití jak příznivcům street fotografie, tak milovníkům moderní architektury, a zaměstnaly nás téměř do půlnoci. Tou dobou už bylo ale hřejivé slunce jen mlhavou vzpomínkou, takže jsme se vydali doplnit energii do OC Letňany, kde měla být zaručeně otevřená kavárna s provozem do pozdních nočních hodin. Nebyla, takže milovníci horké kávy zamáčkli slzu a všichni jsme pak doplnili zásoby v Tescu. Příjemné teplo ale není vaším přítelem, pokud máte zůstat vzhůru celou noc, takže jsem osobně byl nakonec rád, když jsme vyrazili k dalšímu bodu naší trasy – Proseckým skalám.

Vyhlídku na Prahu využili mnozí k experimentům se světlem a pohybem (což je honosnější název pro lenost rozložit stativ) a posléze jsme se pokochali zapadajícím měsícem, ale hlavním tahákem nočního programu byly noční fotografické hrátky u jedné ze skal. Mihotavé světlo svíček kombinované se svítilnami různých barev přímo svádělo k “duchařským” experimentům, dramatickým efektům, kreativním kompozicím a nadávkám na tmavost hledáčků. Tvůrčí atmosféra nás natolik rozehřála, že jsme zimu dočista přestali vnímat a snad i proto několik z nás skončilo v následujících dnech na antibiotikách a jiných produktech farmaceutického průmyslu.

Kritická bývá při Tvrďácích právě tato část noci, kdy ani blížící se rozbřesk nedokáže obvykle vehnat optimismus do žil, ale tentokrát nás deprese obešly širokým obloukem a čas nám příjemně utíkal, takže jsme se ani nenadáli a nastal čas k přesunu na Chodov, kde jsme měli sraz s balonáři, kteří – jak jsme doufali, neboť u horkovzdušných balonů jeden nikdy neví, jak to dopadne – nám měli zpestřit brzké ranní hodiny. Kafaři po nočním neúspěchu s kavárnou v Letňanech vkládali veškeré své naděje do benzínové pumpy, u níž jsme čekali na rozhodnutí o startu, a přiznám se, že i my, kteří černému nápoji neholdujeme, jsme doufali v šálek něčeho hřejivého. Ani tentokrát jsme ale nebyli vyslyšeni – pumpy vybavené vlastní vývařovnou automaty nedisponují, leč před šestou hodinou nevaří. Dobrou zprávou tedy bylo především to, že balony poletí, a co víc, dokonce přímo z Letenské pláně, takže jsme se vydali zpět na místo, kde Tvrďák začal. A musím říct, že tato část stála za to – mít možnost se za úsvitu přímo účastnit startu pěti horkovzdušných balonů z centra Prahy, bez tlačenice a davů, to byl zážitek k nezaplacení. Myslím, že většinu z fotografů to nabilo novou energií samo o sobě, a když se pak po odletu balonů kolem sedmé hodiny dočkali i vysněné kávy, nikdo probdělé noci ani trošinku nelitoval.

Fototvrďák, to je ale především dění, které stojí za to fotografovat, takže jsme dlouho nelenošili a vydali jsme se do Zbraslavi, kde nás čekala další slibná akce – fotografování srazu příznivců historických jízdních kol. Po cestě se sice trochu začalo ukazovat, že povznesení duše k udržení bdělosti samo o sobě nestačí, pokud tělo nespolupracuje, ale nakonec jsme krize překonali a šťastně dorazili. Na místě už bylo k vidění několik pěkných historických kousků (mám samozřejmě na mysli velocipédy) a bylo zřejmé, že Veteran bicycle club Zbraslav dělá všechno pro to, aby jubilejní 25. ročník akce “Jízda historických velocipédů s vrchu Jíloviště-Zbraslav” zazářil patřičným leskem. Protože bylo ale přeci jenom ještě trochu brzy, zpestřili jsme si čekání návštěvou místního zámeckého parku, a pak už jsme se rozptýlili po okolí, kde se každý snažil poprat s tématem historických jízdních kol po svém. Okolní zástavba tvořila nepříliš vhodné pozadí pro toto téma, ale o to větší výzvou fotografování bylo. Opět, podobně jako u balonů, se ukázalo, že být na místě o něco dříve se vyplácí – trénink velocipédistů a dění okolo akce skýtalo podstatně lepší podmínky pro získání zajímavého snímku než oficiální program. I ten ovšem stál za to a musím smeknout před nadšením účastníků, kteří své historické stroje nejrůznějšího stáří doplňovali i odpovídajícími kostýmy – pánové byli elegantní a dámám to velmi slušelo.

Kolem poledního program ve Zbraslavi ještě nekončil, ale my už jsme byli zase na cestě. Tentokrát bylo naším cílem dění ryze současné – pochod Avon proti rakovině prsu. S průvodem jsme se setkali poblíž viaduktu na Výtoni a pokud někomu doposud chybělo reportážní vyžití, tady si to mohl vynahradit. Šest a půl tisíce lidí a mažoretky k tomu Prahou přeci jenom nepochodují každý den. Pochod nicméně po chvíli pokračoval dál směrem k Žlutým lázním a nám zbývalo do konce Tvrďáka něco kolem čtyř hodin. Po krátké poradě jsme se je rozhodli věnovat opět osvědčené kombinaci Letenská pláň a balony – tentokrát ovšem šlo o méně běžné balony plynové, které v tuzemsku zase až tak často nepotkáte.

Pro většinu z nás se tou dobou akce fotografická zvolna měnila na akci vzdělávací, protože jsme se na místě dozvěděli řadu zajímavých informací o tom, co vlastně létání se spoutaným vodíkem obnáší, v čem se plynový balon liší od horkovzdušného a podobně. Protože naplnění balonů vodíkem je akce poměrně zdlouhavá, vyčkávání jsme si krátili povídáním, poleháváním a občas i pospáváním – tou dobou jsme už byli na nohou bezmála 36 hodin a přeci jenom to na nás bylo celkem znát. Osmnáctou hodinu s oficiálním zakončením a předáním diplomů všem účastníkům jsme tak přivítali s jistou úlevou, ale přesto si troufnu říct, že letos nebylo vyčerpání takové jako loni, o čemž svědčí i fakt, že někteří účastníci plynule pokračovali na Muzejní noc.

Kdybych měl akci zhodnotit jedním slovem, pak bych za sebe řekl: perfektní. Osobně jsem si už delší dobu takhle fotografování neužil a to nachlazení, které mě trápí doteď, za to bylo jen malou daní. Věřím, že to tak cítí i ostatní, takže nezbývá než zvolat: “Fototvrďák 2008 je mrtev, ať žije Fototvrďák 2009!”.

Galerie účastníků najdete mezi souvisejícími odkazy vlevo. Pokud zde schází odkaz na vaše fotky z Fototvrďáka 2008, napište do redakce a my jej doplníme.