FotoTvrďák 2006: Šílenství pokračuje

Právě jsem se vrátil ze včerejšího výletu a uléhám k
notebooku, abych ještě zatepla přenesl své pocity mezi čtenáře. V mysli se žačáí
začínají rýsovat prvníí obbr obryyysz člnkku aaa dhgbbbbbbbbbbbbbbbbbb…
Notebook ukřivděně pípá, masíruji si čelo a nos, na nějž se mi po půl hodině
tuhého spánku čitelně obtiskla klávesa B a přelézám do postele. Čtenáři musí
počkat, tady jde o život… Po probuzení zjišťuji, že mi nohy, záda a ramena
někdo vyměnil za cizí, asi o padesát let starší, a schody se tak stávají
smrtonosnou pastí. Konečně mám tedy důvod lehnout si, nikam nechodit a vrhnout
se do psaní slíbeného článku.

Další, v pořadí již třetí, ročník FotoTvrďáka byl svolán na
7. května, 16:00 ke vstupu do Botanické zahrady v pražské Troji. Už od tři
čtvrtě na čtyři se tak u vchodu začínaly scházet postavy, vzhledově odlišné od věděníchtivých
zástupů čekajících v padesátimetrové frontě u pokladny. Zhruba ve čtvrt na pět,
když už bylo jasné, že nikdo

další v rozumném čase nedorazí (předseda vtipně
umístil čekatelku do fronty, tímto jí děkujeme), jsme se přesunuli do rozkvetlé
zahradní expozice. Ačkoli byla opravdu nádherná, nás, alergiky, nepříliš
nadchla, a rozhodnuto tedy bylo nalézt stánek s občerstvením v domnění, že se
zde koncentrace pylových dráždidel sníží a současně si tak určíme styčný bod
pro případ rozpadu skupiny (ony se kytičky v houfu nefotografují snadno).

Následně jsme tedy (v tomto pořadí) zjistili, že: a) stánek
existuje, b) Gambrinus mají pouze ve třetinkových plechovkách, c) mají dobré
langoše, a konečně d) že v zahradě jsou kytky. I takový cynik, kterým od
přírody jsem, musel ocenit, že především japonská zahrada

v době plného květu
má něco do sebe. Na makrofotografii bylo ale přece jen poněkud větrno, takže
nám obdivování květeny nevydrželo příliš dlouho (přestože mezi námi byli i
tací, co předstírali zájem o květenu, ale po bližším ohledání bylo zjištěno, že
jen šmírují procházející dívky), a bylo proto rozhodnuto o dalším postupu –
kolem Trojského zámku podél Vltavy směrem do Holešovic.

Kolem zámečku však nebylo možné jen tak bez zájmu projít a
nezastavit se – k návštěvě zahrady svou dokořán otevřenou branou totiž vyzývavě
lákal.

Neodolali jsme, místní výzdoba je citlivě zrekonstruovaná a osošení
poutavé. V jedné ze soch hlídajících schodiště někteří šťouralové našli jakousi
potvoru, která při nakouknutí do otvoru zuřivě syčela a tvářila se, že bude své
poctivě nabyté území zuřivě bránit. Abych byl upřímný – kdyby mi oknem do
obýváku koukalo deset fotografů a snažili by se mne vyfotit, bránil bych se
taky a u syčení by nejspíš nezůstalo.

Naštěstí se přiblížil konec otvírací doby a nezbylo než se
přesunout výše proti proudu Vltavy. U známého slalomářského koryta, ve kterém v
zapadajícím slunci odstřikující kapky vodní tříště uspokojily touhy všech
přítomných kýčařů (všimněte si, jak nikoho nejmenuji!), jsme strávili
několik minut a pak už nás čekala jen cesta přes vodu. Kudy? No přece po
tramvajovém mostě! Že po něm jezdí tramvaje? To sice ano, ale i my se vejdem…
Jen nechtějte slyšet, co si o nás řidič linky číslo 17 velice nahlas a od plic
myslel 🙂

Konečně jsme dorazili do Holešovic, jmenovitě do restaurace
Dobré světlo. Název zní celkem fotograficky, že? Pan majitel je fotograf, duše
dobrá a fotografii i fotografům přející –

navíc nějakou “shodou
okolností” zde měl své fotografie vystaveny jeden ze slovutných prvních
předsedů FotoTvrďáka, pan Zdeněk Tichý. Po opulentní večeři, spojené s
doplněním iontů, jsme tak tak stíhali poslední metro… A kam že se jelo? No
přece na noční moderní architekturu – cílem byla stanice Budějovická, v jejíž
blízkosti odvážné novostavby vznikají netušeným tempem.

Okolí Brumlovky se v poslední době stává sídlem velkých a
bohatých firem a o skleněná a betonová monstra tu tedy není nouze. Nás však na
první pohled zaujme rozestavěná budova, kde pracuje dělník
s rozbrušovačkou –

daleko létající jiskry a pouze úsporně nasvícený objekt
skýtá nádherný pohled. Než však stačíme rozestavit stativy, dělník si nás
všímá, přerušuje práci a my máme po žížalkách. Přenášíme stativy “o dům
dál” (když už jsme je vytáhli) a zvěčňujeme noční pohled na okolostojící
budovy. Konečně nám ale dochází, čím to je, že jsou tyhle velké a bohaté firmy
tak velké a bohaté – mimo jiné proto, že důsledně šetří. A to i na nočním
osvětlení svých sídel…

Nezastíráme mírné zklamání a bočními uličkami procházíme na
Pankrác. Cestou ovšem potkáváme spoře osvětlený podchod pod dálnicí a (ačkoli
jsou dvě hodiny po půlnoci) nastává masové fotografování duchů, spojené se
soutěží o nejpomalejší chůzi.

Náhodní kolemjdoucí vyděšeně prchají.

Potkáváme jakési ohrazené parkoviště a stínohra na jeho
zdech nenechala Zdeňka T. chladným. Navzdory svému přesvědčení si po několika
neúspěšných pokusech půjčuje stativ a vytváří monumentální dílo. Nás zaměstnává
coby špatně placený kompars a narozdíl od něj tak pro další generace zůstaneme
jen bezejmenným davem.

Cestou z Pankráce se snažíme zachytit nejprve mrakodrap
Motokovu s měsícem v těsné blízkosti, pak provoz na přilehlých křižovatkách

a postupně se kolem sídla PPF dostáváme ke stanici Pražského povstání a
novostavbě ČSOB. (Zde bych rád podotkl, že světelný smog je něco příšerného –
při několikavteřinových expozicích stačí i poměrně vzdálená lampa pouličního
osvětlení na to, aby udělala na fotografii lokální závoj a znehodnotila tak
jinak vydařenou fotografii. Mám ale dojem, že se s tímhle problémem budeme
muset naučit žít, lepší už to asi nebude.)

Pozvolna docházíme ke Kongresovému centru, s nadějí, že bude
alespoň decentně osvětleno. Naše zklamání nezná mezí – i zde se šetří a
osvětleny jsou jen reklamní plochy.

Navíc přilehlá benzinová pumpa poskytuje
jen základní sortiment a jako na potvoru v tuto hodinu neprovozuje bufet.
Zvolna nastupuje trudnomyslnost… Snažíme se tedy

celkovou skleslost zahnat
alespoň horkou kávou z automatu. Daří se, alespoň pro nejbližší chvíle, které
využíváme k fotografiím ve světlech zmíněných velkoplošných reklam i k
“netradičním” pohledům na Nuselský most. (Mimochodem: Věřili byste,
že se ta lávka nad magistrálou po průjezdu autobusu rozhoupe tak, že
fotografovat ze stativu je téměř vyloučeno?)

Začíná nám být zima a hledáme útočiště. Procházíme tedy přes
most směrem k centru, přes I.P. Pavlova, Žitnou, Karlovo Náměstí a Vodičkovu na
Václavské náměstí, kde nacházíme alespoň otevřený McDonald’s. Naprosto sice
chápu snahu autora nábytku o to, aby se návštěvníci příliš pohodlně neusazovali
a po jídle se urychleně vzdálili, ale ty “barové stoličky”, které pod
zadkem kloužou a sedícího shazují, bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.

Přečkali jsme ale nejhorší část noci a obloha začíná
světlat. Procházíme přes Můstek směrem ke Staroměstskému náměstí a dál ke
Karlovu mostu. Turisté tichnou, město se začíná probouzet a ptáci řvát. Je
zvláštním zážitkem vidět tato místa, obvykle takřka neprůchodná, nyní však
naprosto pustá a liduprázdná. Karlův most se ale tyčí přes Vltavu, jako kdyby
se nechumelilo, a my se opět snažíme, stejně jako statisíce fotografů před
námi, zachytit zvláštní atmosféru tohoto místa.

Vychází slunce. Pod mostem chytají z lodí rybáři ryby,
probouzí se racci, slunce se snaží rozehnat lehký opar nad Prahou a na mostě si
s davem nově přišedších turistů začínáme výrazně překážet. Je načase toto místo

opustit, ale kam teď? Přece na pořádnou snídani! A když na pořádnou snídani,
tak do pekárny Paneria v Kaprovce. Zrada! Je totiž 8.5. a o tomto svátku mají
otevřeno zcela netradičně až od osmi. Předsunutá hlídka však objeví, že Paneria
v Dlouhé má i přes státní státek otevřeno již od sedmi, a my tedy nezhyneme.
Obsluhující dámy jsou navzdory našemu nepříliš důvěryhodnému vzhledu příjemné a
ochotné – a to ani netuší, že právě zachraňují naše životy.

Demokraticky rozhodujeme, kam dál. Člověk by čekal, že když
máme ten státní svátek, někde se bude pořádat nějaká akce k oslavě konce války,

shromáždění anarchistů (jako že jim je to jedno) nebo demostrace
ultrapravice (jako že jim to tedy jedno rozhodně není). Pointa je
prostá: nedělo se nic. Zajeli jsme ale přesto na Letnou (co kdyby náhodou), ale
nepočítám-li venčitele psů či osamělé běžce, bylo nás na celé letenské pláni
asi deset. Rozcházíme se, někteří z nás odpočívají a sbírají síly k dalšímu
putování, jiní fotografují, co se nechá.

Jediné dvě akce, o které jsme se dozvěděli, bylo buď kladení
věnců na Vítkově, kam se nám příliš nechtělo, nebo přísaha nových vojáků na
Hradě. Z Letné je přece jen blíž tam a tedy vyrážíme. Cestou nás ale míjejí
desítky autobusů a stovky lidí,

mířících stejným směrem – zřejmě se jedná o
událost, jejíž dopad a oblíbenost jsme hrubě podcenili. Na místě samém to podle
toho také vypadá – míjí nás poslední nastupující jednotka a pak už vidíme …
vidíme jen různě barevné čepice přísahajících, v davu se téměř nedá dýchat.
Chose si ale přesto se svou přirozenou drzostí vybojoval vyvýšené stanoviště, a
tak je jediným z nás, kdo bude mít nějakou použitelnou fotografii.

Vzdalujeme se na malou svačinku – pivo a něco malého k
zakousnutí v blízkosti Loretánského náměstí nemůžeme vynechat. Sedí se
příjemně, ale obsluha se nečekaně tváří, jako kdybychom tam ani trochu
nepatřili. Dojídáme, dopíjíme, balíme, prodereme se Pražským hradem a po
starých zámeckých schodech scházíme na metro Malostranskou – jede se na Olšany.

Přestože Olšanské hřbitovy pozoruji každý den z okna svého
zaměstnavatele, nikdy jsem tam nebyl, nicméně jsem ujišťován,

že procházka po
hřbitovech je standardní součást života fotografa. Po nějaké době na hřbitově
ve mně ale narůstá pocit, že tam nepatřím, všichni to ale bereme s humorem, s
tím, že jsem na to ještě moc živý. Vzápětí usedám na lavičku a vnímám atmosféru
tohoto místa – a onen zvláštní pocit sílí a začíná se měnit téměř v paniku.
Doslova prchám ven, poslední metry navzdory únavě už téměř běžím… Zbytek
výpravy ale nic zvláštního nepociťuje a návštěvu si vychutnává. Domlouváme se
tedy, že oni si ještě projdou část hřbitovů směrem k Flóře, já se podívám po
okolí a u metra si dáme sraz.

Kýžená doba nadešla, Palác Flóra nás pohltil, je čas na oběd
/ svačinu / večeři i na vyhodnocení a uzavření celé akce. Čínská kuchyně nám
jde k duhu a nálada se opět zlepšuje, zvláště poté, co Zdeněk Tichý vytahuje
zasloužené diplomy a vepisuje do nich naše jména. Ozývá se s blahopřáním i
druhý první předseda Jakub Kencl, který nás ostatně podporoval po telefonu v
průběhu celých 24 hodin včetně noci, přicházejí i další gratulace a gratulanti.
Z původního počtu patnácti účastníků nás celý maratón absolovovalo pět…

Oficiálně tedy ukončujeme FotoTvrďáka 2006 společnou
fotografií, kterou pořizuje čerstvě dorazivší Blanka Polová, současně nás
dekoruje nečekaným bonusem a rozdává čepičky Paladixu. Za sebe mohu říci, že ji
budu nosit rád, kdykoli ji vezmu do ruky, vzpomenu si, kdy a při jaké
příležitosti jsem k ní přišel. Akce byla totiž (navzdory naprostému nezájmu
veřejnosti o oslavy státního svátku) velice vydařená a opět nám ukázala, že
hranice fyzických, tvůrčích i duševních možností máme mnohem dál, než si mnohdy
přiznáváme – zvláště, když kolem sebe máme kamarády, spolutrpitele a dobrou
náladu. A o to jde při podobných příležitostech především…

Díky.

Tvrďáci roku 2006 Zleva: Chose, Pavel Pola, ZdenekT, Magumi, Bitovod Foto: Blanka Polová