Hanzelka & Zikmund: Fotografie z cest

Opravdu velkolepá výstava, přinejmenším co do počtu fotografií, je k vidění v plzeňské Velké synagoze: jsou tu více než dvě stovky velkoformátových černobílých fotografií, které na svých výpravách pořídili proslulí cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. A aby toho nebylo málo, výstava pokračuje (do 30. 11. 2003) i ve dvou dalších plzeňských prostorách.

Hanzelka & Zikmund. Dvojice, která se pro několik generací stala legendou, která se vydala na tak daleké a exotické cesty, o nichž se normálním smrtelníkům ani nesnilo. Zatímco mladé generaci tato jména asi nic neříkají a ani výčet navštívených zemí ji v dnešní době nijak neohromí, pro starší generaci byli modlou.

Fotograf Pavel Dias na to ostatně vzpomíná v katalogu, který k výstavě vyšel: „Když zazněl v rádiu zvuk klaksonu Tatry 87 a následně slova i melodie latinskoamerické písně „Yerba buena“, zanechávaly tisíce lidí své činnosti a usedaly k rozhlasovým přijímačům. I já jsem se snažil nevynechat jedinou relaci.“ Rekapitulujme proto ve vší stručnosti hlavní fakta z cestovatelského období této legendární dvojice.

Hanzelka se Zikmundem se seznamují v roce 1938, kdy začínají studovat na Vysoké škole obchodní v Praze. Spojuje je cestovatelská vášeň: již na škole vytvářejí takzvaný plán 5P (pět světadílů) a pracují na něm i po uzavření vysokých škol během okupace. Učí se cizí jazyky, studují mapy a atlasy, čtou cestopisy. Po válce a po ukončení studií se hlásí na praxi do kopřivnické Tatry a postupně přesvědčují vedení podniku, aby jim pomohlo uskutečnit vysněný cíl. Zní to jako pohádka, ale daří se to: stávají se obchodními zástupci Tatry.

V letech 1947-1950 podnikají první cestu, tentokrát Tatrou T 87: projíždějí celou Afriku, dostávají se do Jižní Ameriky a odtud až do Mexika. Do USA v roce 1950 již nedostávají vízum, a tak se vracejí (na cestě vzniklo přes 700 rozhlasových reportáží, zhruba 200 článků pro noviny a samozřejmě také tisíce fotografií). V letech 1959-1964 podnikají druhou cestu, tentokrát již větší Tatrou 805 a se dvěma spolupracovníky. Projíždějí Blízký východ, Indii, Nepál, Sumatru, Japonsko a tehdejší Sovětský svaz. A opět fotografují: podle potřeby jeden nebo druhý nebo oba současně, ať už kinofilmovými či středoformátovými přístroji. Ponechme stranou další pozoruhodná životopisná data a všimněme si dalšího osudu jejich fotografií.

V roce 1997 Hanzelka se Zikmundem věnovali Muzeu jihovýchodní Moravy
ve Zlíně krabice se svým fotografickým archivem, který čítá zhruba 120 000 negativů. Jen nepatrná část fotografií z tohoto počtu vyšla v cestopisných publikacích, v tisku a časopisech. Vše nasvědčuje tomu, že v tichu muzejních depozitářů negativy již zůstanou.

Na přelomu tisíciletí se však plzeňský fotograf Radovan Kodera, který v té době pracuje na svém cyklu o deportacích Židů s názvem Osudy zmizelých, seznamuje s plzeňským rodákem Miroslavem Zikmundem. Profesní zvídavost mu nedá a zanedlouho se začne probírat fotografickým archivem. Prochází tisíce a tisíce negativů a vybírá z nich to nejtrvalejší. Nejde mu ani tak o exotiku cizích zemí jako o uměleckou hodnotu vybraných fotografií. Nakonec vybírá tři stovky negativů a sám z nich zhotovuje zvětšeniny.

Výstava nazvaná Hanzelka & Zikmund: Fotografie je nejen monumentální co do rozsahu, ale velmi pozoruhodná z hlediska fotografického řemesla. I když Hanzelka se Zikmundem nefigurují v žádné příručce o dějinách české fotografie, byli tak zruční fotografové, že by si to zasloužili. Řada jejich fotografií i po letech fascinuje hrou světel a stínu, důsledným využíváním hloubky ostrosti a působivou kompozicí. Nejedna z vystavených fotografií pak překvapivě opouští klasické schéma cestovatelské dokumentární fotografie a míří ke zcela svébytnému až abstraktnímu vyjádření. Pavel Dias to výstižně vyjadřuje jedinou větou: “Na současné výstavě, uváděné v plzeňské

Velké synagoze, je upřednostněno hledisko výběru ryze „fotografické“, ve smyslu vnímání fotografie jako samostatné umělecké kategorie.”

Škoda, že se této výstavy nedožil Jiří Hanzelka. Miroslav Zikmund byl na vernisáži očividně dojatý: jednak řadu fotografií, které kdysi s Hanzelkou pořídili, ještě nikdy neviděl, jednak pro něj přijela renovovaná a nablýskaná Tatra 87. A to ještě netušil, že s velkou expediční Tatrou 805 na vernisáž dorazí její nový majitel, známý závodník Karel Loprais. To se dějí věci!