Jak vzniknul color management a co to vlastně je

Pohádka s ponaučením. Úvodní díl nového seriálu, který se bude podrobně zabývat správou barev – teorií, ze které vychází, i praxí. Cílem tohoto prvního dílu je srozumitelnou formou bez zbytečných technických detailů přiblížit, v čem spočívají základní problémy při reprodukci barev a jaké jsou hlavní principy systematické správy barev.

Byla jednou jedna země. Byla tak malá, že na mapě ji skoro nebylo vidět. Její oficiální název byl Kocourkovsko-absurdní socialisticky-pseudolidová autonomní republika, krátce KASPAR, ale většina ostatních zemí ji označovala prostě jako Kocourkov. Ta země ležela v sousedství jiné, daleko větší země, které vládnul starý zlý generální tajemník. Ten měl k dispozici, kromě kohoutku na ropovodu, také obrovskou armádu, a tak se ho všechny okolní země bály a dělaly všechno, co mu na očích viděly a co jim nakázal, jen aby kohoutek nezavřel a tu armádu na ně neposlal.

Jednoho dne přišel z oné sousední země telegram. Soudruh generální tajemník přijede přesně za měsíc na přátelskou návštěvu. Navštíví nejen hlavní město, ale i náhodně vybrané okresy. Na jeho počest musí být všechno natřeno na červeno. A nesmí to být jen tak nějaká červená! Musí to být barva krve pracujícího lidu, kterou má strana soudruha generálního tajemníka ve svém znaku. Pokud vše nebude tak, jak má být, naše armáda vám ochotně přispěchá přátelsky vypomoct a pěkně vám to natře…

I sešlo se politbyro, které v oné zemi v té době vládlo, a začali rokovat. První, co se ukázalo, bylo, že nikdo z nich neví, jakou barvu má krev pracujícího lidu. Každý z nich se sice tu a tam říznul při holení, ale vzhledem k tomu, že nikdy v životě nepracovali, tak si nebyli jistí, jestli krev pracujícího lidu je stejná, jako ta jejich. A tak si po krátkém rokování pozvali na poradu děkana lékařské fakulty.
„Řekni nám, děkane, jakou barvu má krev pracujícího lidu?“ ptali se členové politbyra. „Inu, soudruzi, to záleží na mnoha okolnostech,“ odvětil děkan. „Jinou barvu má krev, která proudí v tepnách dělníka, jinou barvu má krev, kterou má dělník ve svých žilách, a jinou má krev, kterou dělník prolil a která zaschla na šatech jeho vrahů.“

Ministři znejistěli. Zeptat se v sousední zemi nemohli, protože kdyby se zlý generální tajemník dozvěděl, že nevědí, jakou barvu má přesně ve znaku, zle by s nimi zatočil. Přikázali proto děkanovi, aby dodal všechny možné vzorky krve, svěřili je nejmladšímu členovi politbyra a poslali ho potají do sousední země, aby zjistil, který odstín je ten správný.
Když se soudruh druhý den vrátil ze své cesty, naléhali na něj, jen co vkročil do dveří: „Řekni, který odstín to je, který?“ A on ještě udýchaný z toho, jak běžel do schodů, křičel: „Žádný!!! Ta správná červená je mnohem červenější, než opravdová krev!“

Děkan lékařské fakulty byl přeřazen na místo topiče. Na jeho místo byl dosazen vítěz konkurzu, kterého se zúčastnil přednosta hematologické kliniky, primář oddělení očního, nosního a krčního a jeden z předních psychologů. Všichni svorně tvrdili, že oni by byli politbyru hned řekli, že namalovaná krev musí mít jinou barvu, než opravdická.
Politbyro si mezi tím nechalo zavolat generálního ředitele chemického koncernu Samana, národní podnik, monopolního výrobce barev v oné zemi, a nechali si od něj dodat vzorník všech vyráběných odstínů červené. Dali ho nejmladšímu členovi byra a poslali ho znovu na výzvědy.

Když se druhý den vrátil, zase se ho ptali: „Řekni, který odstín to je, který?“ Nejmladší člen byra odvětil: “Soudruzi, hned jak jsem vystoupil z letadla, do očí mne uhodily prapory hrdě vlající na letištní budově. Jsem si stoprocentně jistý, že vypadaly přesně jako vzorek číslo 157.“
Politbyro proto vydalo následující vyhlášku: „Každý okres musí nejpozději do týdne zajistit výzdobu na počest soudruha generálního tajemníka, který k nám z naší bratrské země přijede na přátelskou návštěvu. Vše se musí natřít červenou odstínu č. 157.“ Současně také pověřilo vedoucího Nejvyššího kontrolního úřadu, aby zajistil dohled nad plněním úkolu.

Ještě neuplynul ani celý týden a na politbyru zvonil telefon. Rozrušený vedoucí kontrolního úřadu přiškrceným hlasem hlásil: „Soudruzi, máme problém! Okresy sice nechaly všechno podle vašeho příkazu natřít, ale výsledek je hrozný. Každý pes jiná ves!“

I poslalo politbyro na okresy státní vyšetřovatele. Ukázalo se, že ne ve všech okresech byla červená barva číslo 157 vyráběná Samanou k dostání. Některé okresy proto použily červenou číslo 157 vyráběnou soudruhy v sousední lidově-demokratické republice, zatímco jiné se snažily červenou číslo 157 namíchat po svém, z různých odstínů purpurové a žluté domácí provenience, kterých byl na rozdíl od červené dostatek. Červená číslo 157 dovezená ze sousední spřátelené země ovšem odpovídá spíše červené číslo 159 vyráběné Samanou a výsledky míchání žluté a purpurové jsou značně nekonsistentní a každá namíchaná červená je jiná.

Generální ředitel chemického koncernu byl přeřazen do kotelny, na místo pomocného topiče, a na jeho post byl dosazen obchodní náměstek, který tvrdil, že on vždycky říkal, že by se mělo vyrábět víc červené a méně žluté a purpurové. Vzhledem k tomu, že ale bylo potřeba splnit státní plán produkce žluté a purpurové barvy pro tento rok, zvýšení produkce červené barvy bylo naplánováno až na první kvartál příštího roku a problém bylo nutno řešit jinak. Nalezení východiska ze současné palčivé situace bylo zadáno Státnímu výzkumnému ústavu barev a laků.

Pracovníci ústavu došli k závěru, že červenou číslo 157 vyráběnou domácí Samanou lze buď nahradit červenou číslo 153 vyráběnou známým koncernem v sousední lidově-demokratické zemi, nebo lze tento odstín namíchat z deseti dílů purpurové číslo 175 a jednoho dílu žluté číslo 198, produkovaných Samanou. Politbyro vydalo novou vyhlášku: „Vše musí být do týdne natřeno na červeno domácí barvou značky Samana, odstínem č. 157. Ty okresy, které tuto barvu nemají na skladě, mohou použít buď červenou č. 153 dováženou ze sousední spřátelené lidově-demokratické země, nebo mohou příslušný odstín namíchat z domácí purpurové a žluté barvy Samana, a to v poměru deset dílů purpurové č. 175 a jeden díl žluté č. 198.“ Současně opět pověřilo vedoucího Nejvyššího kontrolního úřadu, aby dohlédl na plnění úkolu.

Neuplynul ještě ani celý týden a vedoucí kontrolního úřadu se hlásí na politbyru. „Soudruzi, je to mnohem lepší než minule, ale stále ještě existuje příliš velká variabilita a žádoucího odstínu nebylo na mnoha místech dosaženo!“

Na okresy byli znovu vysláni státní vyšetřovatelé. Ukázalo se, že ačkoli pokyny, co se týká druhu barvy, byly pečlivě dodrženy, nátěry vypadají různě, podle toho, na jaký materiál byla barva aplikována. Nátěr na dřevě vypadá jinak než na omítce, a papírové vlaječky, které vyrobily děti na hodinách výtvarné výchovy, mají jiný odstín, než mají textilní vlajky zhotovené místními organizacemi Svazu žen. Navíc, jsou-li nabarvené předměty a plochy uvnitř, pak jejich vzhled záleží ještě i na typu a síle osvětlení místnosti.

Ředitel Státního výzkumného ústavu barev a laků byl přeřazen na místo pomocníka pomocného topiče a na jeho místo byl dosazen mladý, nadějný inženýr z Oddělení syntetických barviv, který tvrdil, že řediteli říkal, že standardní podmínky, při kterých byla měření prováděna, v praxi nebudou dodrženy a je třeba to zohlednit. Novému mladému řediteli bylo zadáno, aby do pěti dní zajistil určení správného odstínu jak domácí červené barvy značky Samana, tak i náhradní barvy z dovozu a správnou kombinaci purpurové a žluté, pro všechny typy materiálů a osvětlení.

Nově jmenovaný ředitel zesinal a vymínil si jeden den extra na rozmyšlenou.
Ráno pak předstoupil s prázdnou aktovkou, strhanou tváří, kruhy pod očima a kravatou pobryndanou kafem před politbyro a prohlásil: „Soudruzi, tudy cesta nevede! Nejrůznějších povrchů a druhů osvětlení je nepočítaně. Náš ústav nemá ani zdaleka potřebné kapacity, nezbytně nutné k tomu, abychom do pěti dní provedli všechny testy a vyhotovili podrobný seznam doporučených domácích a zahraničních odstínů a směsí pro všechny podmínky.“

Jednotliví členové politbyra začali náhodně – podle svého psychologického profilu – blednout hrůzou nebo brunátnět vzteky. Mladý ředitel však neohroženě pokračoval: „Mám pro vás však jiné řešení. Je potřeba delegovat pravomoci! Místo toho, aby vaše ústřední byro vydalo konkrétní pokyny platné pro úplně každou situaci, můžete pověřit dohledem nad určením správných barev jednotlivé okresy. Musíte jim však zcela přesně sdělit, jak má vámi požadovaná červená vypadat, aby nemohlo dojít k omylu. To znamená, že všichni musí mít k dispozici vzorník, který červenou Samana č. 157 obsahuje. Také ale musíte přesně určit podmínky, za kterých je třeba se na vzorky dívat. Tady, soudruh, když zjišťoval, jaký odstín je ten správný. Za jakých podmínek to bylo? Venku? Kolem poledního? A bylo slunečno? Výborně! Každý okres dostane za úkol zajistit, aby občané z dostupných základních barev určených pro jejich konkrétní materiál, zakoupených v místní drogerii, každý sám namíchali ideální odstín. Když jím svůj konkrétní materiál nabarví, musí se v těch podmínkách, ve kterých ho uvidí soudruh generální tajemník, co nejvíce podobat vzorku červené číslo 157 z letošního vzorníku Samany, jak se jeví venku na slunci, za jasného dne kolem poledního. Vzorník bude k nahlédnutí na každém okresním výboru. Důchodci, invalidé a další občané, kteří z nějakého vážného důvodu nejsou schopni potřebný odstín sami namíchat, mohou poslat přesné specifikace barev, které mají k dispozici, materiálu, který potřebují nabarvit, a podmínek, ve kterých bude vystaven, a naše laboratoř jim už správný odstín či kombinaci odstínů určí.“

A tak byly v Kocourkově položeny základy perestrojky a color managementu…

Poučení z krizového vývoje

1. Různá vstupní a výstupní zařízení a obrazová média fungují na vysoce odlišných principech a jejich vlastnosti (např. to, jaký rozsah jasů a barev jsou schopná zaznamenat) se diametrálně liší. Liší se i pozorovací podmínky typické pro jednotlivá média a v neposlední řadě i vlastnosti běžné reálné scény jsou zcela odlišné. Z tohoto důvodu při reprodukci barev, a to i v situacích, kdy barvy mají vypadat stejně jako na předloze, zpravidla není možné jednoduše kolorimetricky změřit barvu a naměřené hodnoty přesně okopírovat, ale barvy je nutné nějakým způsobem transformovat, aby se vzhled, v rámci možností, zachoval.

2. Základem systému správy barev (neboli color managementu) je metoda, umožňující dostatečně přesný, jednoznačný a na zařízeních nezávislý popis barvy.
   K přesné charakterizaci barvy je zapotřebí udat jednak kolorimetrické hodnoty vyjádřené ve známých, jasně definovaných jednotkách, a druhak i řadu dalších údajů, týkajících se uvažovaných pozorovacích podmínek a předpokládaného stavu adaptace zraku. Stejné kolorimetrické hodnoty samy o sobě nejsou zárukou toho, že bavy budou vypadat stejně.

3. V systému používajícím správu barev jsou obrazová data vždy doprovázená přesnou specifikací způsobu popisu barev (profilem dat). Tím je zaručena jejich nezávislost na konkrétním zařízení. Data produkovaná každým vstupním zařízením je potřeba vždy do takovéto na zařízeních nezávislé formy přeložit. Naopak, pro každé výstupní zařízení je potřeba tato univerzální data přeložit do konkrétního systému popisu barev používaného daným zařízením. Tuto transformaci může provádět buď centrální jednotka nebo vstupní či výstupní zařízení samo.

4. Ke správnému provedení transformace při vstupu a výstupu je zapotřebí znát parametry daného vstupního nebo výstupního zařízení – daného typu zařízení nebo lépe dokonce i konkrétního kusu, ale také i použitého obrazového média a podmínek, za kterých je toto médium snímáno či pozorováno.

5. Kromě profilu zařízení a média závisí příslušná transformace i na tom, jaký je její cíl: v rámci možností pokud možno zachovat kolorimetrické hodnoty versus zachovat vzhled barev nebo nějak barvy vylepšit, aj. Ne vždy je žádoucí, aby reprodukce barevně vypadala přesně jako její předloha. Pozorovatel často preferuje poněkud jiný, idealizovaný vzhled (saturovanější barvy, teplejší tón, …). Kromě toho již na předloze mohou být barvy nějakým způsobem zkreslené a může být žádoucí provést korekci.

Závěrečné prohlášení

Výše uvedený příběh je zcela fiktivní a s realitou má společnou pouze obecnou podstatu problémů vznikajících při reprodukci barev. Správu barev ve skutečnosti vynalezl již Jára da Cimrman. Tento jeho vynález ovšem, stejně jako mnoho ostatních, byl v jeho době nedoceněn, upadl v zapomnění a posléze si byl přivlastněn jinými. V tomto konkrétním případě se plodů Cimrmanovy práce nakonec, po dlouhých diskusích, zmocnila mezinárodní organizace zvaná International Color Consorcium, založená v roce 1993 firmami Adobe Systems Inc., Agfa-Gevaert N.V., APPLE Computers Inc., FOGRA, Microsoft Corporation, Eastman Kodak Company, Sun Microsystems, Silicon Graphics Inc. a Taligent Inc. V současné době toto průmyslové konsorcium sdružuje na 70 společností.

Pokud se vám pořád ještě nepřestaly dělat rudé kruhy před očima – přesněji červené odstínu č. 157 ze vzorníku Samany – a chystáte se napsat plamenný politický komentář, tak se třikrát nadechněte, napočítejte nahlas do deseti a pak si pěkně nahlas řekněte: “Jde jen o barvy!” A pak si tu pohádku i s ponaučením přečtěte ještě jednou a zaměřte se na to, co je důležité pro podstatu problému správy barev.