Můžete mít sebelepší vybavení, perfektní řemeslné schopnosti a detailní znalost kompozice obrazu, ale bez světla vám to nebude k ničemu – světlo je pro fotografii naprosto klíčové a je tedy důležité se o něm něco dozvědět. Tato recenze se vám pokusí odpovědět na otázku, jestli je tím správným zdrojem informací kniha Jana Pohribného Kreativní světlo ve fotografii z produkce nakladatelství Zoner Press.
O technice, kompozici, postprodukci a dalších fotografických tématech byly popsány tuny papíru – jde obvykle o témata poměrně vděčná a jejich význam pro výslednou fotografii je zřejmý povětšinou i začínajícím fotografům. Naproti tomu uspět s knihou o něčem tak „banálním“, jako je světlo, je dle mého názoru podstatně těžší – nejen diskuse na Internetu nás znovu a znovu přesvědčují, že mnoho lidí bude spíš nakloněno touze po dražším fotoaparátu nebo objektivu, než aby se zamysleli nad tím, jestli by jejich fotografiím spíše neprospělo něco jiného – třeba počkat si na dobré světlo.
 |
Pokud se na své cestě k poznání a využití světla ve fotografii svěříte Janu Pohribnému, čeká vás 256 stran rozdělených do 9 hlavních celků. Světlo jako kreativní nástroj i cíl se jmenuje úvodní část, v níž se krátce seznámíte se základními vlastnostmi světla a jejich vlivu na výslednou fotografii s částečným přesahem do kompozice snímku. Na dalších stránkách se autor věnuje zachycení světla na film nebo čip fotoaparátu, počínaje měřením expozice, přes užití filtrů až po techniku HDR. Připomínám, že se stále nacházíme v třicetistránkovém úvodu, čili nečekejte rozsáhlý vhled do dané problematiky – těžiště knihy leží určitě jinde. První část uzavírá popis pracovního postupu, který autor uplatňuje při vlastním fotografování, předvedeným na konkrétním příkladu z praxe.
Druhá část se věnuje přirozenému světlu. Z mého čistě subjektivního pohledu kniha teprve tady opravdu začíná. Ve třech kapitolách je rozebráno směrové světlo, rozptýlené světlo a protisvětlo. Výhody, úskalí, vyznění, práce se stínem, to vše je zde popsáno, ale především demonstrováno na ukázkových fotografiích jak samotného autora, tak dalších fotografů. Obrazový materiál je velmi různorodý a určitě neplní jen funkci vedlejšího přívažku k textu – je mu důstojným partnerem a v řadě případů jistě dokáže inspirovat, byť díky pestrosti témat a stylů je pravděpodobné, že ne každý snímek se vám bude líbit. Počítejte jednoduše s tím, že jen pár stran odděluje například portrét od Antonína Kratochvíla, znepokojivou kompozici sádrových tváří od autora knihy nebo ne zrovna lehce stravitelný styl dokumentu Vladimíra Birguse. Ačkoliv to není zdaleka pravidlem, některé fotografie jsou doplněny schématem nasvícení nebo reportážním snímkem scény pro detailnější představu o tom, jak vznikly.
 |
Ve třetí části se autor přesouvá do oblasti využití umělého světla. Nejen porovnáním rozsahu kapitol lze vypozorovat, že se zde cítí jako doma. Úvodní kapitola Role světla je pravděpodobně nejschématičtější pasáží knihy (v dobrém slova smyslu). Ukazuje totiž pět základních způsobů využití světelného zdroje (hlavní a doplňkové světlo, protisvětlo, světlo na pozadí, bodové a rozptýlené světlo), a to vždy na autorské fotografii i na výukové fotografii doplněné reportážním snímkem scény a schématem umístění světel. V dalších kapitolách jsou pak představeny typy zdrojů umělého světla – trvalé (halogeny, zářivky, HMI) i zábleskové (systémové i studiové blesky) – se všemi jejich výhodami i nevýhodami. Plynule navazují informace o tom, jak světlo usměrnit – slovy autora „dát mu charakter a směr“ – s pomocí nástavců, odrazných desek a dalších doplňků. Vše je doplněno řadou fotografií dobře ilustrujících probírané téma. Poslední tři kapitoly se zabývají počtem světel – první radí, jak vytěžit maximum z minima, druhá se věnuje nejuniverzálnější sestavě tří světel a poslední zabrousí do náročnějších konfigurací s více světly, ať už použitými současně nebo simulovanými jedním zdrojem s pomocí vrstvení expozic.
 |
Když se poučíme o tom, co obnáší práce s přirozeným i umělým světlem, autor nám naservíruje další chod v podobě povídání o světle kombinovaném. V prvních kapitolách se píše především o využití systémového blesku, který je pravděpodobně nejrozšířenějším zdrojem doplňkového světla, které běžně kombinujeme s dostupným okolním světlem. Jde o rozumný a postačující úvod do problematiky. Další kapitoly se pak už věnují tomu, jak s pomocí dodatečného světla dotvořit atmosféru záběru – od „jednoduchého“ přiblesknutí až po extrémní produkci reklamního exteriérového snímku svíceného a fotografovaného po částech s následným složením v počítači.
 |
Už podle fotografie na přebalu knihy či díky znalosti některých dalších autorových děl si možná někteří z vás kladou otázku: A co luminografie? Odpovědí je samozřejmě pátá část knihy. Přiznám se, že jak se na ní možná těšíte, já jsem se jí spíše obával. Techniku kreslení světlem jsem subjektivně vnímal jako trochu zprofanovanou (zvlášť teď na počátku nového roku, kdy byl Internet zaplaven PFkami kreslenými prskavkou) a trochu lacinou hříčku, kterou si skoro každý aspoň jednou zkusí, ale málokdy to přinese něco, co divák nezapomene během deseti minut. A mám-li být upřímný, ani zmíněný přebal knihy mě nijak zvlášť neuchvátil.
Naštěstí jsem byl ale nakonec docela příjemně překvapen. K rozčlenění do tři hlavních kapitol autor použil způsob vzniku světelné kresby – pasivní, kdy se zdroj světla pohybuje bez našeho přičinění, aktivní při pohybu fotoaparátem a aktivní při pohybu světlem ve scéně. Do pasivní luminografie tak zde spadají například světelné čáry jedoucích aut či ohňostroje, ale i přírodní úkazy, jako blesk či polární záře. K pohybu fotoaparátu jsem byl dost skeptický, ale zejména ukázkové fotografie mě přesvědčily, že pro určité náměty je to regulérní výrazový prvek dodávající specifickou atmosféru. Kapitola o pohybu světla před kamerou u mě zaznamenala poloviční úspěch – například některé fotografie s využitím zábavní pyrotechniky („ohňopád“) či ohněm mě nadchly, podobně jako malba měkčím světlem na povrch materiálů. Portréty Pabla Picassa od Gjona Miliho mě přesvědčily, že kreslení světlem do vzduchu může mít docela jinou úroveň než prskavkové PF2012. Ale přiznám se, že mě stále nechává naprosto chladným linie vytyčená laserovým paprskem v lávovém (i jakémkoliv jiném) poli nebo čáry namalované na viklan – alespoň v podobě prezentované v knize.
Část o luminografii pak končí užitečnou kapitolou o technických aspektech zachycení snímků – využitím nepřetržité expozice, jedné dlouhé expozice přerušované dle potřeby zakrýváním objektivu či dělené expozice umožňující kresbu světlem za tmy kombinovat s fotografií prostředí pořízenou za světla.
 |
Po luminografii kniha pokračuje dalším zajímavým tématem – světelnou projekcí. Nejdříve nás seznámí se staletí používanou technikou camery obscury a jejím využití ve fotografii, aby pak navázala kapitolou o projekci modernějšími prostředky, jako jsou dia- a datové projektory. Opět nechybí základní informace o technickém zvládnutí takové fotografie. Zajímavá je rovněž kapitola o využití průhledných předmětů k usměrnění a promítnutí světla. Závěrečná kapitola popisuje práci s objekty, které samy světlo vyzařují. Celá tato část knihy není příliš obsáhlá – vešla se do 23 stránek, ale přesto je poměrně inspirující a věřím, že nejednoho fotografa motivuje k vlastním pokusům.
Otisk světla – to je název další části. Jak možná už tušíte, věnuje se především fotografování bez fotoaparátu, tedy fotogramům (expozici předmětů přímo na světlocitlivý materiál pod zvětšovákem nebo jiným zdrojem světla), skenogramům (digitální obdoba téhož s využitím skenerů) nebo efektům při zvětšování.
Podle obsahu se zdá, že jde o poslední částí knihy, ale pravděpodobně došlo jen k drobné chybičce v sazbě. Ve skutečnosti následuje ještě kratičké povídání o neviditelném světle, především pak infračervené fotografii, a skutečně poslední část (nepočítaje závěr, rejstřík a slovníček) nazvaná Světlo bez světla, která je úvodem k postprodukci – kolorování, skládání, simulování světel i tvorbě celých scén v počítači s pomocí 3D grafiky.
Tolik tedy k obsahu knihy a nastal čas hodnocení. Jak jsem naznačil o několik odstavců výš, mám poměrně skeptický přístup k luminografii v nejklasičtější podobě, kdy paprsek světla zanechá svou stopu ve vzduchu nebo na předmětu. V poslední době začínám také trpět lehkou averzí vůči slovu kreativní, které se – aniž by za to, chudák, mohlo – stává zástěrkou pro kdejakou hloupost. Asi pochopíte, že za těchto okolností ve mě název a přebal knihy vzbuzoval jistou nedůvěru a v regále knihkupectví bych jí nejspíš bez zájmu přešel. Byla by to ale škoda. Jan Pohribný vytvořil velmi solidního průvodce světem světla ve fotografii a doplnil jej fotografiemi, které dokáží zaujmout a inspirovat k vlastním pokusům – a to osobně považuji za největší úspěch každé knihy o fotografování. Zde k tomuto výsledku výrazně přispěl fakt, že byly použity i fotografie dalších autorů – obvykle specialistů na popisovanou problematiku.
A pro koho je tedy tato kniha vlastně vhodná? Pro začátečníky určitě – mnohé jim vysvětlí a ušetří tápání. Doporučil bych jí i zkušenějším fotografům, protože věřím, že v ní najdou inspiraci k novým postupům. Pravděpodobně ale nesplní očekávání těch, kteří hledají detailní postupy, schémata rozestavení světel a tabulky plné čísel. Tato kniha by vás měla neměla vést k otrockému opakování, ale především inspirovat k hledání vlastních cest a postupů.
| Kreativní světlo ve fotografii | |
|---|---|
| Autor: | Jan Pohribný |
| Vydavatel: | Zoner Press 2011 |
| Přibližná cena: | 499 Kč |
| Rozsah: | 256 stran |
| ISBN: | 978-80-7413-143-1 |
