Karel Plicka, muž devatera řemesel

Před nedávnem by bylo sto deset let Karlu Plickovi, klasikovi české fotografie, kterého známe hlavně z knihoven svých rodičů a prarodičů. Plicka nepatří k fotografům, kteří by bořili konvence a vynikali originalitou. Přesto je jedním z pilířů české fotografie 20. století.

Karel Plicka: Československo (nakladatelství Region, s.r.o., Poprad, 2004)

I když Karel Plicka (1894–1987) začal fotografovat již v deseti letech, s fotografií svůj život dlouho nespojoval. Jako dítě se projevoval spíš jako mimořádný hudební talent, který udivoval svou hrou na housle a pozoruhodným hlasem. Za první světové války se díky tomu dostal až do vídeňské Dvorní opery. I když hudbu po celý život neopustil, povoláním se mu nestala. Všestranně umělecky talentovaný mladík se nakonec nestal ani malířem, ale na nátlak rodičů maloměstským učitelem. Nejprve učil v Úpici, poté v Novém městě nad Metují.
K fotografii se vrací o něco později v souvislosti se svou celoživotní zálibou – sběratelstvím lidové tvořivosti. Pečlivě zapisuje do not lidové písně, sbírá pohádky, říkadla, obrázky a další projevy mizející lidové kultury. V té době se fotografie stává jeho vášní: s těžkým stativem a velkoformátovým přístrojem putuje z Čech na Moravu, do Slezska a odtud na Slovensko. Dostává se až do nejvýchodnějšího cípu Slovenska a do podkarpatského Užhorodu. To už pracuje jako sběratel lidových písní pro Matici slovenskou v Martině a národopis zároveň studuje na bratislavské univerzitě.

Karel Plicka: Chlapeček s píšťalkou, Závadka

Třicátá léta minulého století jsou Plickovým nejplodnějším obdobím. V této době nejenže vznikají jeho nejlepší fotografie, které umělecky dalece přesáhly etnograficky dokumentační charakter, ale také dobou, kdy propadá filmu. Jeho filmová poéma Zem spieva (1933) je považována za mistrovské filmové dílo. Bez zajímavosti není ani to, že se na ní technicky podílel další významný český fotograf Alexandr Hackenschmied. V roce 1935 jede Plicka dokonce točit do Ameriky… Slibně se rozvíjející filmová kariéra Karla Plicky končí se začátkem druhé světové války, kdy musí Slovensko jako Čech opustit. V té době oprašuje fotoaparát a jako zaměstnanec Státního fotoměřičského ústavu začíná fotografovat Prahu. Jeho monumentální fotografická publikace Praha ve fotografii Karla Plicky (1940) patřila k významným uměleckým dílům, která za okupace přispěla k posílení národního sebevědomí. Monumentalizujícím pohledem na české dějiny se vyznačují i mnohé další Plickovy fotografické publikace, ať už třeba Praha barokní nebo smetanovská Vltava. Plicka nezapomíná ani na Slovensko, kde prožil nejplodnější léta svého života. Nejlepší fotografie ze Slovenska obsahuje jeho kniha Slovensko ve fotografiích Karla Plicky (1949). Po válce Plicka s několika kolegy zakládá Filmovou fakultu AMU, stává se dokonce jejím rektorem, ale po několika letech kvůli zdravotním potížím ze školy odchází.

Karel Plicka: Pražské mosty

Fotografii však neopouští. Nadále se pohybuje – i když nyní již mnohem volnějším tempem – po Čechách a Slovensku. Dál fotografuje architekturu, místa, kterými šly dějiny, a přírodní krásy Československa. Jeho fotografický archiv se neustále rozrůstá a doplňuje. Pomalu směřuje ke svému zásadnímu, syntetickému dílu: tím se stává v roce 1974 fotografická publikace
Československo, pozoruhodný výběr nejlepšího z nejlepšího, který od té doby vyšel v mírně obměněné podobě již několikrát. Naposledy – ke 110. výročí Plickova narození – knihu v loňském roce vydalo nakladatelství Region v Popradě.

Osobnost Karla Plicky je zajímavá a inspirativní z několika pohledů. Nejenže to byl muž všestranně talentovaný, opravdový muž „devatera řemesel“, ale také člověk nesmírně pracovitý. Proto není divu, že na co sáhl, to mu šlo: byl vynikající houslista, operní zpěvák a muzikant vůbec, fotograf a filmař, významný etnograf, zanícený sběratel, pedagog na nejrůznějších školách a všestranný organizátor kulturního života.

Karel Plicka: Len se suší, Štola

Jako fotograf Plicka vzbuzuje na jedné straně nadšení, na druhé straně bývá terčem opovržení. Jeho fotografické dílo je sice svým obsahem mimořádné, formou však poměrně staromilské. Vzpomeňme, že ještě před Plickou tvořil František Drtikol, ve stejné době třeba Funke nebo Rössler. A samozřejmě Josef Sudek. Nezapomeňme ani na to, jak již ve 30. letech fotografovala Prahu Grete Popperová. Plicka však neměl ambice být avantgardním umělcem. Jeho východiska byla prostě jiná – vycházel především ze sběratelství a etnografického zápalu. V souladu s tímto svým zaměřením fotografoval přímočarým, dokumentaristickým způsobem. Pokud se svým východiskům začal vzdalovat, jeho fotografie ztrácely na přesvědčivosti. Proto jsou jeho záběry ze slovenského venkova i po letech mnohem živější a působivější než národně buditelsky pojaté fotografie architektury a měst bez lidí.

Karel Plicka je dnes součástí dějin fotografie hned dvou národů. Najdeme ho v každé příručce o české fotografii či ve slovníku českých fotografů, zároveň se k němu nadšeně hlásí na Slovensku, kde je pohřben a kde má i své muzeum. Kam vlastně patří? Rozsouzení není lehké, protože Karel Plicka je prototypem Čechoslováka. Pocházel sice z české rodiny z Vítova u Slaného, ale od roku 1923 pracoval na Slovensku. Nebýt války, nejspíš by na Slovensku zůstal. Ale ani později na Slovensko nezapomněl. Proto není divu, že se jeho opakovaně vydávaná fotografická kniha jmenuje Československo. Obsahuje totiž fotografie jedné jediné krásné země, kterou dnes již přetíná státní hranice.