Fotografa Ladislava Sitenského (nar. 1919) asi není třeba nijak zvlášť představovat, mimo jiné i proto, že právě v posledních několika měsících proběhly jeho nepřehlédnutelné výstavy Křídla svobody a Pražské věže.
Nejčerstvěji pak výstava Študáci a kantoři, fotografie z doby autorových studií na gymnáziu, tedy z počátků jeho nesmírně plodné celoživotní fotografické tvorby. Kromě rozsáhlé časopisecké publikační činnosti vydal četné obrazové publikace. Jeho fotografie byly použity v řadě dalších publikací, nejen s válečnou tématikou, ale i v knihách o Praze, o sportu, cestování, horách atd.
V odborném meteorologickém názvosloví se používá slovo “oblačnost” a tudíž také termín “oblak” a nikoliv slovo “mrak”. Ale v běžné mluvě používáme pojmenování “oblak” spíše jen pro ty krásné světlé. Zatímco častěji říkáme “mrak”, hlavně pro označení těch tmavších nebo skoro černých (vždyť mnohdy se na nás z oblohy opravdu jakoby mračí). Efektní krása mraků a jejich výtvarné působení byla a je zajisté známa všem fotografům a malířům. Ale nejen pouze jim, i všem těm, kteří se nějak zabývají oblohou a všemi souvisejícími atmosférickými jevy, to znamená např. meteorologům, pilotům, jachtařům, a nebo třeba astronomům či zemědělcům. Připomeňme při této příležitosti jednoho z mnohých “fotografů mraků”, českého astronoma světového významu, Antonína Bečváře (1901 – 1965), zakladatele astronomické observatoře na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách, který se vedle svých významných astronomických bádání věnoval také fotografování mraků.
Věrné a působivé zachycení oblohy a mraků bylo vždy cílem, který se snažili dosáhnout jak malíři krajiny, tak fotografové. Na rozdíl od barevného vyjádření různých jiných světelných a atmosférických jevů (např. duhy, blesků, či jen slunečního svitu) lze při zobrazování mraků s úspěchem často vystačit s černobílou škálou. Naopak dramatičnost tmavého pozadí oblohy spolu s bělošedými mraky, nasvícenými sluncem, je černobílým podáním jen zdůrazněna (obzvlášť použije-li fotograf pro ztmavení modré oblohy barevný filtr žlutý, oranžový či dokonce červený).
To vše si můžete vychutnat na čtyřiceti velkých černobílých fotografiích Ladislava Sitenského, vystavených v suterénu Britské rady na Národní třídě v Praze. Plné dvě třetiny fotografií nezobrazují nic jiného, než samotnou oblohu s bílými oblaky i šedočernými mraky nejrůznějších tvarů, struktur a velikostí. Třetina snímků pak spolu s oblohou ukazuje i krajinu. A to jak divokou vysokohorskou scenérii, tak poklidnou krajinu s hladinou rybníka, nebo jen stébla trávy v popředí či temný horizont v dálce. Nechybí ani noční měsíc se “studánkou”, tj. s kruhem v průsvitné oblačnosti, věštícím příchod dešťových srážek.
Zastoupeny jsou nejrůznější velikosti a typy mraků a oblačnosti, mezi nimiž by odborník nebo proškolený divák určitě rozpoznal například vysoké jemné ciry (česky řasy) nebo s pěkným počasím spojené kumuly (kupy), či mohutné bouřkové kumulonimby (dešťové kupy). Není asi důležité, jak se všechny jmenují, zda stratus (česky sloha) nebo nimbostratus (dešťová sloha).
Mimochodem meteorologie je zajímavý obor a tak případné zájemce o podrobnější studium odkazuji na odbornou nebo popularizující literaturu (dobře se čte např. kniha Emanuela Strnada: Předpověď počasí podle přírodních úkazů a podle chování zvířat – obsahující i 2000 pranostik a pořekadel, vydavatelství Levné knihy KMa, Praha 2000, a která uvádí i stručný seznam další doporučené literatury).
Nyní však raději nechme na sebe působit jen mraky z fotografií – například ony známé “beránky”, ať již ty větší (altokumulus, vysoká kupa), nebo ty jemné (cirokumulus, řasová kupa). Vnímejme silné dramatické napětí velkých mračen či naopak poklidný večerní západ slunce pod klidnými a uspořádanými vrstvami oblačnosti. Je až neuvěřitelné, jaké doslova divadelní obrazy nám příroda touto formou poskytuje – a přitom nejde o nic více, než o kapičky vody nebo krystalky ledu osvícené slunečními paprsky. Ale jsou to “kulisy” obřích rozměrů, dosahující často několikakilometrové výšky a šířky a umístěné klidně až v třináctikilometrové výšce nad zemí. Navíc jsou v neustálém pohybu a proměnách tvarů i barev a proto tak člověka fascinují (a připomínají nám, jak jsme my lidé malincí a zranitelní). A uchvacují nás i tehdy, když fotografie zachytí jen jejich statický a černobílý obraz.
Nalaďte se tedy na náladu letního dne nebo podvečera, kdy jen tak ležíte v trávě, hledíte do nebe a pozorujete všechny ty beránky, hrady, obry a další objekty, vznikající ve vaší fantazii. Vzpomeňte si na nejrůznější proměny počasí a na to, kdy a za jakých okolností jste se na oblohu dívali. A teprve pak se vydejte na výstavu těchto fotografií Ladislava Sitenského.
| Ladislav Sitenský: Mraky | |
| Kde: | Britská rada, Národní 10, Praha 1 |
| Kdy: | 14.5. – 21.6.2002 |
| Otevírací doba: | Po-Čt 9 – 17, Pá 9 – 16 hodin |
| Vstupné: | zdarma |
| Téma: | oblaka, mraky, krajina |
Bečvář
V textu o mracích je zmíněno jméno A. Bečváře, jako jednoho z mnoha fotografů mraků. Chtěl bych upozornit čtenáře na jeho téměř fenomenální dílo “Atlas horských mraků” z roku 1953. Nejen že se jedná o precizně vybavený atlas, ale také o velmi nádherné dílo z hlediska výtvarného. Bečvář žil 13 let v Tatrách – nejprve na Štrbském (od r. 1937) a později na Skalnatém plese (od roku 1943 -1951). Mnoho mraků tedy fotografoval z boku a se shora. V atlase je na 160 obrazů, v jeho pozůstalosti je však fotografií nepočítaně. 13 let fotografování mraků přineslo skutečně své ovoce.
Možná bych měl také dodat, že Bečvář zachycoval mraky v krátkém sledu za sebou a pak tyto snímky promítal. Dnes nám to přijde normální vidět v televizi rozkvět tulipánu, ale v roce 1943, kdy tyto “oživlé mraky” promítal návštěvníkům hvězdárny, tím doslova ohromoval. I tyto filmy jsou k dispozici.