Miroslav Němeček – fotografie mi pomáhá smiřovat se s životem, který žiji

Další v sérii rozhovorů v sekci Osobnosti je rozhovor s Miroslavem Němečkem.

Miroslav Němeček snad není tak viditelný jako jiní fotografové, kteří plní svými fotografiemi noviny a časopisy. Jeho pole působnosti se však nachází jinde. Původně programátor, nyní ještě krátce student (posledního ročníku) ITF je fotografem a zejména pedagogem. Po tříleté praxi na Fotografické škole a po spolupráci s PHP zakládá vlastní fotografické kursy, které někteří čtenáři možná znají z vlastní zkušenosti. Něco o tom, jak vidí fotografování on, se dočtete v našem rozhovoru. A ještě jedna věc – omluvte prosím technickou kvalitu ze série “Dívky 2000”. Vlivem mnoha faktorů, včetně povodní, se nepodařilo získat lepší kopie. Přesto si myslím, že zde ukázány býti mají.

Vzhledem k tomu, že pro sérii rozhovorů, které pro Paladix dělám je charakteristický poněkud osobnější pohled než v běžných magazínech, začneme hned mou oblíbenou otázkou: Jaká je tvoje původní profese a jak jsi se dostal k fotografování?

Má původní profese? Správně tušíš, že vůbec ne fotografická. V roce 1988 jsem sice absolvoval strojní fakultu ČVUT v Praze, ale „strojařině“ jsem se již nevěnoval. Své schopnosti jsem poměrně úspěšně uplatňoval po dobu šesti let v povolání programátora a počítačové jazyky a databáze se zdály být mým profesním osudem. Nicméně již v té době, na počátku 90. let, jsem začínal na rodinné výlety a návštěvy k babičkám a tetičkám brát tátův fotoaparát Sokol 2 a pořizovat obrázky všeho, co mi cestou „cvrnklo do nosu“ – krajinky, hřbitovní zátiší, vesnické či městské veduty a rodinné portréty všeho druhu. Pak mi jeden kamarád řekl, že by si některou z mých fotek, dovedl představit i na výstavě a možná právě to bylo rozhodujícím impulsem, že jsem se zanedlouho (červen 1993) hlásil na večerní pomaturitní studium na Pražské fotografické škole, kam jsem poté tři roky poctivě docházel.

Co bylo zlomovým okamžikem, že jsi se začal věnovat fotografii naplno?

Z cyklu ~Rodinka~

V ještě produktivním věku jsem ukončil kariéru divizního fotbalisty a nakonec jsem i dobrovolně odešel ze svého vcelku perspektivního postu programátora – projektanta a stal se nezaměstnaným. To byl konec roku 1995. Ani jedné z těchto činností jsem už nedokázal věřit. Šlo u mě v té době o jakousi krizi „smyslu“. Okolo třicátého roku to ostatně zná asi každý. Ale ani ne po roce se však situace radikálně změnila. Skončil jsem večerní studia fotografie a na první pokus jsem udělal zkoušky na Slezskou universitu, Institut tvůrčí fotografie do Opavy (ITF, pozn. red.). Zároveň jsem začal fotografii (dějiny fotografie a žurnalistiku) vyučovat na Pražské fotografické škole. A to byl vlastně začátek všeho.

Ano. Musím se přiznat, že ti tu vůli udělat skutečně rozhodný krok závidím. Musí to být ale velmi silné vábení, možná skoro posedlost. Co ti vlastně fotografie osobně přináší a co pro tebe znamená?

Fotografie je pro mne především komunikačním médiem, prostředkem přes nějž se dorozumívám s jinými lidmi. Předáváme si navzájem své estetické i umělecké názory, životní postoje a zkušenosti a zároveň se myslím dovídáme mnohé i o nás. Dorozumíváme se, možná trochu vzletně a nadneseně řečeno, s vlastním osudem. Dá se říct, že prostřednictvím fotografie se konfrontujeme i smiřujeme s životem, který žijeme. Aspoň já to tak cítím. Samozřejmě, pro mě v další poloze, nechci zapomenout ani na radost, kterou mi přináší pedagogické působení. Vzhledem k tomu, že jsem zřizovatelem a provozovatelem Pražských kurzů fotografie, tak je fotografie v neposlední řadě také mým živobytím. Takže, krátce řečeno, znamená pro mě hodně ;-).

Vraťme se ale k tvému studiu na ITF. Co bylo původem tvé přihlášky?

Z cyklu ~Rodinka~.

Chtěl jsem se toho dozvědět o fotografii co nejvíc a také se dostat do prostředí, které mě vtáhne, pohltí, nabídne alternativy, umožní živý dialog a při vší liberálnosti přinutí pracovat, experimentovat a překonávat se. Tato má přání došla v hrubých obrysech svého naplnění. Vedle takových osobností české fotografie, jakými jsou V. Birgus, J. Štreit, A. Kuneš, M. Stibor, P. Mára a další, má člověk obrovskou chuť a motivaci dokázat co velkého a hodnotného v něm dříme. Alespoň u mne to tak fungovalo.

Řada fotografů ale nemá žádné vzdělání nebo navštěvovala jen kurzy nebo workshopy. Jistě mi dáš za pravdu, že i mezi velkými jmény je řada autodidaktů. Je studium na umělecké škole pro fotografa tak důležité? Potřebuje fotograf dle tvého názoru nějaké vzdělání?

Ano, Wiškovský, Koudelka, Holomíček a stovky dalších byli autodidakty. Už tady se skrývá odpověď na tvou otázku. Je to opravdu velmi individuální věc. Studium v každém případě důležité je, jaká forma je však pro toho či onoho fotografa přitažlivá a vhodná, zda institucionalizovaná v nejrůznějších fotokroužcích, fotoklubech, kurzech či školách nebo spíš forma jakéhosi samostudia a individuálního sebevzdělávání, to už si každý musí rozhodnout sám za sebe. Každá z těchto cest má své přednosti i svá rizika. Já jsem založením spíše typ studijní a potřebuji být také k řadě věcí „dokopán“. I za to patří škole mé díky. Jako autodidakt bez silné vnitřní disciplíny a vůle, bez té pravé umělecké posedlosti a tedy i bez širšího teoretického rozhledu, bych patrně skončil někde na periferii fotografie.

Jak vlastně začala tvoje pedagogická kariéra? A jak své období na Pražské fotografické škole hodnotíš?

Z dvanáctidílného cyklu ~Dívky 2000~

Jak již jsem zmínil, v roce 1996 jsem započal svou pedagogickou dráhu na PFŠ. Žádným pedagogickým školením, když pominu výkon své velitelské funkce v průběhu základní vojenské služby, jsem předtím neprošel a tak jsem postupně sbíral učitelské zkušenosti metodou pokusů a omylů. Pozvolna jsem si zvykal stát před žáky, mluvit spatra a necítit se přitom jako obžalovaný či souzený. Trapasů a hořkých zážitků vycházejících z mé nezkušenosti, neobratnosti při vyjadřování či neznalosti jsem zažil celou řadu. Ale nikdy mě nenapadlo s tím skončit a věnovat se něčemu jinému. PFŠ v čele s panem Vláškem mi umožnila dostat se k učení fotografie a za to jí patří můj dík. Postupem doby jsem se však stále hůře smiřoval s tím, jak je škola vedena a jak chaoticky je organizována její výuka. Rozkladné mravní klima školy i přes mnohé varovné hlasy zvenku i zevnitř, i přes vyřazení PFŠ ze sítě škol MŠ, zůstávalo u vedení PFŠ stále bez povšimnutí a patřičné reflexe. Tyto neutěšené podmínky vyústily v roce 2001 v můj dobrovolný odchod z PFŠ a založení soukromých kurzů fotografie.

Tím se dostáváme k tvé současné pedagogické činnosti. Mohl bys své kurzy krátce charakterizovat? A druhá část otázky – dá se na kurzech zjistit, kdo má talent a kdo naopak by měl zkusit třeba něco jiného než fotografování?

„Pražské kurzy fotografie“ (dříve též pořádané ve spolupráci s Pražským domem fotografie pozn. red.) v současnosti zahrnují tři stupně školení fotografů. Kurzy pro začátečníky a pokročilé pořádané 1x týdně ve všední den a zahrnující 12 lekcí. Sobotní kurzy tvůrčí fotografie pro pokročilé jsou přípravkou pro zájemce o studium fotografie na středních i vysokých uměleckých školách (např. SPŠG – „Helichovka“, ITF v Opavě, FAMU, VŠUP apod.). Nejsou samozřejmě jen pro zájemce o studium, ale i pro ty, kteří zvládají techniku černobílé fotografie – práci v temné komoře a chtějí do budoucna pracovat s fotografií řekněme „trochu vážněji“.
Délka praxe není rozhodující, spíš míra jejich zájmu a entuziasmu. Hlavní náplní všech sobotních lekcí jsou proto semináře fotografie, na kterých studenti konzultují a diskutují své dílčí praktické výsledky na zadaná témata. Kurzy pro začátečníky, a stejně tak i kurzy pro pokročilé, chtějí frekventantům přiblížit jednak řemeslně-technické základy černobílé fotografie, ale i některé teoretické okruhy fotografie jako dějiny fotografie, kompozice obrazu, teorie fotografie… Koneckonců, tobě jako absolventovi sobotních kursů bych to zrovna vyprávět nemusel, že.

A ten talent?

Z dvanactidílného cyklu ~Dívky 2000~

Pokud jde o míru talentu jednotlivých účastníků, tak ta se samozřejmě, většinou velmi záhy, projeví. Ale talent není všechno. I ti méně talentovaní se v řadě případů dokáží vyjadřovat obrazově silnými fotografiemi a soubory. Vnitřní nadšení a určitá zarputilost či posedlost spojená s radostí z povedeného snímku je motorem pro každého kdo chce u fotografie vydržet.

Dobře. To jsou jistě pozitivní informace. Ale teď bych se rád dozvěděl něco i o tvé tvorbě.

Mé práce většinou vychází z portrétní fotografie, ale tradičnímu výtvarnému portrétu se nevěnuji. Mám rád práce konceptuálnějšího ladění, kde nad tradiční estetikou dominuje obsahovost a ideovost díla. Dříve jsem preferoval černobílé fotografie, ale v současnosti je pro mě barva velkou výzvou.

Jakou používáš techniku? A k tomu se váže otázka, kterou kladu ve svých rozhovorech každému. Je technika tím nejdůležitějším?

Technické zázemí fotografa je sice důležitým předpokladem kvalitních fotografií, ale neradno ani tuto stránku přeceňovat. Ten velký zájem o technickou stránku fotografie, to takzvané „technikaření“, často odvádí od vlastního obsahu a sdělení výsledné fotografie. Sám si v drtivé většině případů vystačím s kinofilmovou neautofokusovou zrcadlovkou Pentax Program A a rovněž bazarovou Mamiyou 645 do které používám objektivy z Pentaconu Six.

Zůstaňme ještě chvilku u techniky. Naše čtenáře určitě zajímá, jaké materiály používáš v temné komoře a jak zpracováváš barvu. Mám na mysli druh filmů, druh papírů, chemie. Můžeš to trochu rozvést?

Pokud jde o černobílou fotografii, myslím, že jedinou cestou, jak se dobrat kvalitního snímku podle svých představ je zpracovávat si negativy i pozitivy vlastnoručně. Mé oblíbené filmy Ilford HP5+ nebo Ilford Delta 100 tedy vyvolávám nejčastěji v práškových vývojkách ID-11, případně v Microphenu a zvětšuji na lesklé papíry Fomabrom, které si pak následně vypínám na skle. Pokud jde o barevné filmy, oblíbil jsem si jak pro kinofilmový, tak i pro střední formát Fuji Superii různých citlivostí. Barvu si nechávám výhradně zpracovávat profesionálními laboratořemi. Snažím se ale i zde mít kontrolu nad celým procesem, takže si domlouvám účast při vlastním zhotovování fotografií.

Je důležité mít nějaký fotografický vzor? Nebo – není lepší prošlapávat cestu sám a příliš se nerozhlížet?

Vzory jsou v sebeuvědomovacím procesu každého začínajícího autora důležité. Já jsem dříve obdivoval (a stále obdivuji) Sudkovy, Koudelkovy či Štreitovy fotografie. Ale nikdy to pro mě nebyly takové modly, abych se jejich vlivu bezezbytku podřídil. Vždy jsem cítil potřebu hledání vlastní cesty bez omezujících a svazujících podmínek. Stejně jako je důležité v určité etapě svého hledání vzory mít, je stejně tak důležité naučit se je posléze opouštět.

Nu on je to asi logický vývoj. Vlastní cestu musí nalézt každý sám. Můžu se zeptat, snad trochu pateticky, kam tě tvá cesta zavedla? Respektive trochu normálněji – co považuješ za svůj největší dosavadní fotografický úspěch?

Schody do nebe

Pokud jde o společenské ocenění mé práce, dosavadním největším úspěchem je bezesporu cena na soutěži Czech Press Photo 2002. Zvláštního uznání poroty, které mi bylo mezinárodní porotou uděleno, si velmi vážím i proto, že mozaika 72 fotografií z pražského metra s názvem „Schody do nebe“ se nehodila do žádné z vyhlášených kategorií, ale porota přesto našla způsob, jak toto poněkud neobvyklé dílo ocenit. (pozn.: fotografii si můžete až do konce října 2003 prohlédnout na internetových stránkách). Za druhé jsem rád, že mozaiku díky tomuto ocenění měli možnost vidět početní návštěvníci výstavy, která nedávno skončila na Staroměstské radnici. A to, že ze všech vystavených fotografií se v hlasování návštěvníků umístila na druhém místě, je pro mě i obrovskou motivací do další práce.

Věřím, že takový úspěch povzbudí. A kdo se může chlubit, že mu na Czech Press Photo visí 72 fotografií! Ale vážně. Dovol mi, abych ti také popřál letos úspěšné zakončení magisterského studia na ITF a vůbec hodně úspěchu ve fotografické a i pedagogické kariéře.

Děkuji 🙂 Já bych zase chtěl na závěr popřát čtenářům Paladixu především radost z focení a z každého podařeného snímku!

Díky za rozhovor!