Celý svět mluví o krizi a krize se nevyhýbá nikomu, někdy dokonce ani fotografům. Ti mají situaci o to komplikovanější, že jim nepomůže ani intervence centrální banky, pokud se dostaví krize tvůrčí…
 |
Dříve nebo později se to asi stane každému – máte vybavení, kterým se dá nafotit cokoli, od portrétu usmívajícího se mravence, až po hasák, vypadlý z ruky kosmounautovi na ISS, a přesto najednou nemáte proč vlastně fotografovat.
Najednou nevíte, co fotografovat, aby to mělo nějaký smysl, proč fotografovat, aby to někomu něco přineslo, jak fotografovat, aby to něco vyjadřovalo, a začnete se zajímat o to, k čemu jsou vlastně vaše fotografie dobré. Máte pocit, že všechno, co právě tvoříte, je prázdné, bez jakéhokoli náboje nebo kousku invence, o nějakém tom “umění” snad ani nemluvě. Nikde ani náznak nějakého východiska.
Slabší povahy pak propadají depresím a píšou inzeráty, nabízející veškerou jejich fototechniku a začínají shánět informace o včelaření. Silnější povahy drtí spouště svých fotoaparátu za skřípění zubů v zoufalé snaze tvůrčí krizi udolat a přemoci hrubou silou (podle hesla “všechno jde, jen je někdy potřeba ještě větší kladivo”).
Někdo v křečovité snaze po invenci mění nebo dokupuje další vybavení, pořizuje zcela nové a záměrně co nejnekompatibilnější systémy (místo digitální zrcadlovky nutně potřebuje kinofilmovou, místo kinofilmové středoformátovou, potom něco na velký formát a z velkého formátu opět k digitálu) v naději, že s jinou technikou pocítí nový “polibek múzy” a zase to bude to pravé. Ano, občas se to podaří. Častější je však “polibek hrůzy”, kdy postiženému dojde, že jednak musí zvládnout nové vybavení po technické stránce a navíc – přestože jsou třeba i výrazové prostředky pestřejší, než u té původní – múza se zase zakecala s někým jiným a už má dalšího půl roku zpoždění. Pokud bude tvůrčí krize trvat déle, můžete si alespoň tímto způsobem pořídit docela hezké domácí muzeum.
Někdo se uchýlí k teorii fotografie, snaží se jít ke kořenům a doplnit si tak mezery ve svém teoretickém vzdělání. Vzápětí ovšem dojde k tomu, že všechno podstatné už bylo dávno jednak vyfotografované, druhak i teoreticky popsané, takže přinést světu cokoli inovativního je těžší, než se původně zdálo, a vlastně se tak svému koníčku a radosti z něj paradoxně opět vzdaluje. Ovšem je pak o něco vzdělanější, což se ovšem také někdy hodí (alespoň k tomu, aby mohl jiným říkat, co, kdy a kde udělali špatně).
Samozřejmě jsou tu i jedinci, kteří, když tedy ta múza už nějak dlouho nejde, se jí snaží jít naproti, povětšinou za pomocí látek organických, často i zákonem zakázaných. V první fázi mívají snahu fotografovat opravdu hodně barevně a velmi se diví, že jejich vize vidí film úplně jinak (a nikdo mi nevymluví, že to tak s cross-procesem původně nebylo), a tak zkouší další a další prostředky, až nemají tvořit čím, jak – a nakonec ani proč. Jejich dílo uznale hodnotí až pozůstalí, když při závěrečném obřadu hovoří se slzou v oku o velkém a nikým nerozpoznaném géniovi.
Takže jak na to?
Člověk je tvor společenský a má-li nějaký problém, začne se zajímat, není-li v dohledu někdo podobně trpící. Další možností tedy je i nějaké sdružení podobně postižených. Můžete pak zkusit porovnat svá díla s ostatními, přičemž je velmi pravděpodobné, že každý z vás má ten “šprajc” někde jinde a vzájemnou koordinací a součinností se dokážete navzájem popostrčit přes toto kritické období. (Variantu, že to nakonec všechny popostrčí špatným směrem, snad raději ani nezmiňuji…)
Já, protože jsem si většinou výše popsaného prošel, můžu doporučit snad jen tu cestu nezlomné trpělivosti, vzteku, drilu a zklamání při vytváření “zbytečných” fotografií, i kdyby to mělo trvat roky. V tomto úsilí totiž téměř absolutně platí dvě známá úsloví. Tím prvním je “i slepé kuře zrno najde” a druhým “když se štěstí udolá, sedne si i na vola”. Jestliže vedle sebe navíc máte bandu podobně postižených (podobnost s X-Pozicí je v této souvislosti zřejmě jen čistě náhodná 🙂, kteří vás jakkoli nutí nějak tvořit, je to ohromné plus, které může znamentat právě ten rozdíl mezi dalším fotografováním – a nebo tím včelařením.
Nezbývá než věřit, že se prokoušete zbytečnostmi a nějak to vykrystalizuje samo – konečně, děláte to v první řadě pro sebe. Když se dítě v první třídě učí psát, také napíše desítky řádků a stovky písmenek “úplně zbytečně” bez jakéhokoli viditelného významu (a ještě to chápe jako šikanu), a přece se mu to časem hodí.
Takže vydržte – snad je to jenom ta první třída.
(A nebo jste ten nerozpoznaný génius a to nejlepší už je dávno za vámi, ale v tom případě si tenhle článek čtete bezdrátově z nějakého obláčku ve fotografickém ráji, fotobůh vám kouká přes rameno a tyhle pozemnosti vás už vůbec nemusí zajímat… Teď mi ale nedá, abych se nezeptal: Vy na tom obláčku, máte tam Canon nebo Nikon?)
😀
Bitovode, tos mě dostal :D:D:D:D:D:D
a Manku prý také 🙂
Krásne napísané
Nádherný článok – ja tými svojimi krízami prechádzam úplne pravidelne, a pekne tým leziem zvyšku nášho neformálneho fotoklubu na nervy, ale aspoň ma občas do niečoho dotlačia.
A keď ma nedotlačia, tak sa venujem akvaristike (paralela so včelárčením čisto náhodná) keďže už dlho mám niekoľko akvárií. Alebo spomínanej teoretickej stránke fotografie (rozoberaniu a analyzovaniu techniky alebo písaniu článkov o M42 na náš klubový blog).
Tiež mám občas pocit, že svoje najlepšie fotky som spravil kompaktom Olympus, ktorý som si kúpil za svoj prvý príjem – zamenil som jednu dnes už mŕtvu menu (SKK) za druhú (ATS) a šup ho do Viedne na nákup. No čo, asi sme tým prešli viacerí. 🙂
krásne napísané
No čo, asi sme tým prešli viacerí. 🙂
Kdo tvrdí, že nikdy nebyl v krizi, je v ní dodnes 😉
krásne napísané
Kdo tvrdí, že nikdy nebyl v krizi, je v ní dodnes 😉
funguje to i obráceně?
tj. když připustím, že jsem v krizi, budu vyléčen? 🙂
uzasnej clanek
velka pochvala autorovi, clanek me doslova nadchnul.
ja jsem sice v krizi tak nejak porad, ale da se s tim zit… 🙂
uzasnej clanek
Souhlasím. O to větší radost se pak dostaví, když se občas něco povede.
krásně napsaný
moc rád jsem si to přečetl
Vtipné a pravdivé
Vtipně napsané a pravdivé. Člověka minimálně při čtení potěší, že v tom není sám 🙂
Tak to bude
Pro prodloužený zážitek si tu tvůrčí krizi rovnou předplácím :-).
Jinak hodě povedený článek.
Paráda
Parádně napsané! :-)) A pravdivé….
Dobrá cesta.
Lehký, příjemný článek, stejně jako příspěvky. 🙂
Velká pravda
Ani nevíš, jak mi mluvíš z duše a kolikrát už jsem byl rozhodnut všechno prodat…. Jinak velmi pěkný článek.
Poděkování
Díky za reakce,
článek je samozřemě do značné míry autobiografický, kromě toho sebezničení zakázanými látkami jsem prošel (a stále dokola procházím, i když X-Pozice mne v tom chvílemi přibržďuje) všemi fázemí. Jen když to teď po sobě čtu, mám neodbytný dojem, že jsem asi tak na dvě třetiny dalších stavů zapomněl 🙂
Díky, vidím, že v tom opravdu nejsem sám 🙂
Pavel Kutina
poděkování
Pavle, ty že sis těmi zakázanými látkami a fotografováním “opravdu hodně barevně” neprošel?
http://foto.prelude.cz/img_rallye_krumlov_05/image_5.html
🙂
poděkování
Noooooo, ale sebedestrukci nedošlo 🙂
Máme na tom obláčku
Nikon! 🙂
máme na tom obláčku
No tak to je pěkně v háji, já myslel, že je to ráj – a ono to vypadá spíš na peklo…
Opravdu krize ?
Programově a cíleně , pokud možno 24 hodin denně ze všech stran , bez šance
úniku , vytěsňující z myšlení poslední zbytky vůle a optimismu , v plíživé ztrátě
soukromí a osobní svobody . To jen tzv.”Blbou náladu” nahradila tzv.”KRIZE”.
opravdu krize ?
Možná by -někdy příště, samozřejmě- neškodilo přečíst z článku víc, než jenom nadpis, občas se to hodí.
Nečetl jsem pouze titulek ….
Váš článek je velmi výstižný a důkladně jsem jej přečetl dokonce několikrát .
nečetl jsem pouze titulek ….
Aha, tak v tom případě jsem jen nepochopil předchozí příspěvek, na mne totiž krize doléhá bez ohledu na roční, politickou či jakoukoli jinou situaci…
Tak to ja mam dvojkrizi…
… jsem v Ceskem svazu vcelaru registrovany jako vcelar bez vcelstev.
Taky tim prochazim a pomaha mi, kdyz si vezmu vzdy jen jeden fotak s jednim pevnym objektivem a jeden film. To pak vic premyslim a kazde fotky si vic vazim. Ne ze by ty fotky byly najednou lepsi, ale jsem aspon klidnejsi. Ke zklidneni mi pomaha i zapisovani EXIFu tuzkou.
A jinak doporucuju nejakou dostatecne strelenou fotografickou metodu. Ja jsem zvolil stereofotografii a pomalu to zabira. Predpokladam, ze velky format nebo dirkova komora taky muzou pomoci.
Nakonec jsem prodal digitalni zrcadlovku a od te doby muzu chodit ven. K terapeutovi uz chodim jen jednou za mesic, vzdy cestou z fotolabu.
Preju vam vsem, aby se to rychle zlepsilo!
Krásně napsáno…
Když Vás múza fotografická opustila, tak jste dostal múzu literální, moc pěkný článek a soucítím s vámi… S pozdravem Kaneček
🙂
🙂 Ze zivota..
Z meho zivota ….
Takze nejsem sam ? 🙂