Nečtiny

Chcete během chvíle navštívit zámek, zámecký park a zříceninu hradu? Pak se vydejte do Nečtin v Plzeňském kraji…

Nečtiny leží v Plzeňském kraji, v bývalém okrese Plzeň-sever, asi 30 km severozápadně od Plzně, poblíž silnice č. 20 (E49) do Toužimi. Při cestě z Prahy je však lepší se Plzni vyhnout a cestovat po karlovarské silnici, poté přes Manětín či Žlutice do Nečtin; tato cesta je mnohem hezčí než ta po plzeňské dálnici. Tamní kraj je obecně velmi zajímavý, s mnoha turistickými i fotografickými lákadly a cíli. Obec Nečtiny má asi 600 obyvatel a roku 2002 byla vyhlášena Obcí roku. Nás ovšem bude zajímat hlavně ves asi 2 kilometry od „velkých“ Nečtin – název Hrad Nečtiny říká vše… Parkovat lze u hlavní brány do zámku a také u rybníka pod hradem Preitenštejn (u odbočky na Nové Městečko).

Nečtiny jsou jednou z nejstarších obcí Plzeňského kraje, první zmínky o ní jsou už z roku 1169 v listině Vladislava II. Prvním doloženým majitelem byl jakýsi Předota, jehož potomci užívali jméno Bavorové ze Strakonic. Původní sídlo panstva bylo ve tvrzi nad vsí, z ní se však nic nedochovalo, s výjimkou kostela svatého Jakuba Většího. V 18. století byl kostel barokně upraven. Na konci 13. století Bavorové panství prodali králi Václavu II. a od té doby byli majiteli čeští králové, kteří však velmi často dávali Nečtiny do zástavy různým šlechtickým rodům. Obec byla povýšena na městečko.

Ve 30. letech 14. století byl na kopci asi 2 km vzdáleném od vsi vystavěn hrad Preitenštejn (původně však Breitenstein, tedy Široký kámen). Později se začal rovněž užívat název Nečtiny. Za jeho zakladatele je obecně považován Jan Lucemburský, mohl jím však být i Oldřich Pluh z Rabštejna, jenž měl tehdy panství v zástavě. Hrad měl strategický význam – střežil důležitou zemskou stezku. Pravděpodobně proto Karel IV. později zařadil Preitenštejn mezi hrady, jež nikdy nesměly být dávány do zástavy. V době husitských válek na hradě sídlil Zbyněk z Kočova, zapřísáhlý nepřítel husitů a zachránce Plzně – podařilo se mu totiž do obleženého katolického města propašovat potraviny a tím Plzeň zachránit před dobytím. Za husitských válek nebyl hrad nikdy dobyt, ale po jejich konci se ho zmocnili Zbyňkovi nepřátelé, kteří hrad pobořili a vypálili i městečko Nečtiny.

Zdá se, že hrad byl jaksi předurčen k tomu, aby ho obývali rebelové a povstalci. Preitenštejn byl znovu obnoven (1441) a získali ho pánové z Gutštejna (nedaleký hrad, nyní rovněž zřícenina). Noví majitelé se však zapojili do povstání proti králi Vladislavu Jagellonskému, a tak jim byl králem coby vítězem odebrán, později ho zastavil Pluhům z Rabštejna. Ti roku 1506 stáli v čele povstání proti Ferdinandu I. Habsburskému, povstání bylo poraženo a hrad musel být vrácen královské komoře. Zároveň byl však vypálen a pustl, na konci 16. století byl již připomínán jako ruina.

Preitenštejn zaujímal celý plochý vrchol jinak dosti strmé stolové hory. Měl poměrně důkladné opevnění se třemi pásy hradeb a třemi branami. Plošina byla rozdělena na dvě části – větší část na východě byla obehnána vysokou zdí a k ní byly přistavěny budovy. Hrad si nikdy nechtěl hrát na nějaký architektonický skvost, byla to účelová vojenská stavba, u nás mimochodem dosti výjimečná, která byla uzpůsobena i k tomu, aby zde mohlo přezimovat početné vojsko. Z hradu se dochovaly rozsáhlé zříceniny, hlavně obvodové zdi s výklenky po baštách a zdi paláce s velkým klenutým prostorem a chodbou vedoucí do sklepních místností; ostatní stavby připomínají dnes jen prohlubně v terénu. Z hradu, resp. z hory, na níž leží, je výborný výhled na zámek, který byl později založen naproti Preitenštejnu. Mezi hradem a zámkem je údolí s rybníkem, jenž má hráz zpevněnou kořeny stromů.

Renesanční zámek Nečtiny z konce 16. století založil Florian Gryspek z Griesbachu. Při novém panském sídle byl vybudován i rozsáhlý zámecký park. V 1. polovině 17. století byla k zámku přistavěna další budova, tentokrát v barokním slohu. Roku 1839 zámek koupil hrabě Emanuel Mensdorf-Poully a jeho rod byl držitelem Nečtin až do roku 1945. Celý objekt byl v 50. letech 19. století radikálně přestavěn ve stylu anglické romantické novogotiky, přibylo také nové křídlo s kaplí a velkou třípatrovou věží. Součástí zámku je i rodinná hrobka Mensdorfů. V roce 1964 zámek vyhořel, byl renovován (i když poněkud necitlivě – např. plechová střecha zámku nijak zvlášť nesluší) a nyní slouží jako školící zařízení Západočeské univerzity, v létě jsou zde dětské tábory. Park je volně přístupný. Celý areál zámku a parku působí velmi romanticky a – nevím, zda jen na mě, nebo i na jiné – jaksi cizokrajně.

Čím a jak fotografovat? Jak už jsem psal mnohde jinde, je to vždy věc individuální volby, berte proto následující řádky jen jako doporučení, nikoli jako nutnost. Já jsem měl s sebou kinofilmovou zrcadlovku ze základním a širokoúhlým zoomem, volil jsem barevný negativní materiál, přibalil jsem také polarizační filtr. Nečtiny lze pochopitelně navštívit v jakoukoli roční dobu, ovšem zima je ze všech nejméně vhodná. Hrad Preitenštejn je poměrně zarostlý, a tak jsem dost litoval, že jsem s sebou neměl stativ; nakonec jsem si několikrát musel vypomoci doplňkovým zábleskem externího blesku, který také celkem úspěšně vyrovnává nadměrné jasové rozdíly. Zatímco na hradě by se jistě dalo fotografovat černobíle, zámek si přímo říká o barevné materiály. Za návštěvu Nečtiny rozhodně stojí, ať už budete fotografovat na film, digitálně, barevně, černobíle nebo třeba vůbec a budete se „jen“ dívat. Zámecký park i hrad jsou přístupny zcela volně, zámek je účelově využíván a prohlídky se zde nekonají.

Ještě jedna malá příhoda na závěr – při procházce kolem rybníka pod zámkem nás oslovila velmi hovorná stará paní, která toho jistě mnoho pamatuje. Byla to původem Němka a stále to bylo na její češtině znát. Vyprávěla nám o šlechtě, jež sídlila na zámku, o tom, že s nimi udržovala kontakt i po válce, vzpomínala na rodiče i na manžela, kvůli kterému vlastně v Nečtinách zůstala, který neuměl německy a byl moc hodný, z vyprávění jaksi vyplynulo, že na zámku před válkou snad i pracovala, a celou návštěvu Nečtin nám tak velice ozvláštnila, protože nás nechala nahlédnout do dob, které pozvolna upadají v zapomnění.

Technika: kinofilmová zrcadlovka Nikon F90x, objektivy Sigma 28–105mm f/2.8–4D ASP, Voigtländer AF Ultragon 19–35mm f/3.5–4.5, blesk Sigma EF-500 DG ST iTTL, polarizační filtr Kenko Circular MC, Fuji Superia 200 ASA.
Mapa: PJSoft InfoMapa 9.0