Nikon D800 z pohledu fotografování živé přírody

Na Runde jsem se vydal nejen s vypůjčeným batohem, ale také se zapůjčenou zrcadlovkou Nikon D800 v něm. V dnešním článku se pokusím tento fotoaparát zcela subjektivně zhodnotit z pohledu fotografování živé přírody.

První seznámení

Ihned po vyndání z krabice bylo jasné, že na některé věci si budu muset trochu zvyknout. Fotím běžně s relativně starým Nikonem D90 a některé ovládací prvky se změnily i u jeho nástupců, natož pak v poloprofesionální řadě, kam spadá D800. Na druhou stranu, většina změn je určitě k lepšímu a bolestivější byl spíš přechod směrem zpět ke staršímu modelu.

Za jednoznačný přínos považuji dostatečné množství konfigurovatelných ovládacích prvků. Možnost nastavit si čtyři až pět funkčních tlačítek po svém je požehnání. Pro mě je jednoznačnou volbou možnost rychle ovládat ISO a spouštět samostatně AF. Na D800 jsem další dvě tlačítka nastavil na spouštění virtuálního horizontu a změnu formátu fotografie.

Na přední straně můžete nastavit řadu funkcí tlačítkům Fn a Preview (standardně náhled DOF). Obě tlačítka mohou fungovat v režimu stisknutí nebo stisknutí + točení ovládacím kolečkem. (Fotografie © Nikon Inc.)

Oproti nižším modelům na D800 chybí klasický kruhový volič programů a nahrazuje jej na horní straně nedaleko spouště umístěné tlačítko Mode v kombinaci s ovládacím kolečkem. Na jeho obvyklém místě je pak kombinovaný ovládací prvek — shora nabízí čtyři tlačítka (kvalita, vyvážení bílé, bracketing a ISO) a prstencem se mění režim snímání (jeden snímek, pomalejší a rychlejší série, tichý režim, samospoušť a předsklopení zrcátka).

Na zadní/horní straně můžete změnit chování tlačítek AE-L/AF-L (možnosti jsou podobně bohaté jako u předních tlačítek), středového tlačítka směrového voliče a tlačítka BKT (Bracketing) — u posledních dvou už je na výběr omezené množství funkcí. Efektivnímu využívání napomáhá vyhrazené tlačítko AF-ON a možnost vypnout aktivaci AF spouští. (Fotografie © Nikon Inc.)

Kvůli přechodu ze staršího modelu mě zaskočila zdánlivá absence tlačítka pro změnu režimu automatického ostření, ovšem po chvilce hledání jsem jej objevil na páčce AF/MF. Tato změna mě nijak zvlášť nenadchla, protože levá ruka nemá při fotografování s teleobjektivy ani tu nejmenší naději tlačítko ovládat, ale díky promyšlené konfiguraci tlačítek režim AF příliš neměním, takže s tím mohu žít.

Na první pohled trochu maskovaný volič režimu automatického ostření (Fotografie © Nikon Inc.)

Do kategorie zvláštních žertů designerů Nikonu spadá z mého pohledu prohození tlačítek (+) a (-) pro zvětšování/zmenšování prohlížené fotografie. Nenapadá mě, jaký přínos by to mohlo pro uživatele mít. Současné modely (počínaje D3200 přes D5200, D7100 a D600 až po D4) už jsou v tomto směru konzistentní, ale při přechodu z D7000 nebo D700 budete asi chvíli nadávat.

Jinak je ale vše „starý dobrý Nikon“ a během chvilky jsem byl jako doma.

Papuchalk severní (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 1600, čas 1/320 s, clona 3,2)

Obrazová kvalita: pokoukání s drobnými kompromisy

Obří rozlišení D800 od začátku probouzí emoce a podle některých komentátorů dokonce opět odstartovalo závody v megapixelovém „zbrojení“. Z mého pohledu je obraz z D800 výborný a dobře exponovaná a zaostřená fotografie je naprosto impozantní. Jak ovšem víme, všechno má svá drobná „ale“.

Především se zdá, že Nikon v tomto případě o něco přecenil schopnosti objektivů. K maximálnímu využití 36megapixelového snímače je opravdu potřeba to nejlepší a domnívám se, že tento problém je o něco palčivější u ultraširokoúhlých skel, kde se zdá být obtížnější dosáhnout nekompromisní kresby. U kvalitních teleobjektivů jsem byl ale subjektivně naprosto spokojen.

Velké emoce vzbuzuje v diskusích šum snímače. Neměl jsem příležitost dělat osobní srovnání s jiným fullframe zrcadlovkami, ale zdá se mi, že D800 opravdu šumí v absolutní míře o něco více než její 24 megapixeloví konkurenti — ostatně má podstatně větší hustotu světlocitlivých buněk. Na druhou stranu, šum je pro mě hodnota relativní k plánovanému výstupu. Pokud se dívám na snímek v 1:1 na běžném monitoru, odpovídá to zhruba výtisku o rozměrech 2×1,3 metru. Vytisknu-li ale obraz 80×60 cm (v realističtějším DPI = 250), bude šum najednou víceméně nepodstatným problémem. A naopak, pokud budete tisknout velké plachty při menším DPI, nejspíš tomu bude odpovídat i odstup pozorovatele, což jeho viditelnost opět potlačí (mimo to, je obvykle v tisku obecně vidět méně než na monitoru). Tuším, že můj přístup k hodnocení šumu vzbudí jistou kontroverzi (už proto, že podobně s ním pracuje i jedna známá testovací laboratoř a je jí to dost vyčítáno :), ale tohle si asi každý musí zhodnotit sám podle svých potřeb.

Z mého pohledu a pro můj oblíbený žánr je ISO 3200 na D800 po stránce šumu velmi solidní a ISO 6400 ještě celkem použitelné. Za podstatnější problém vyšších citlivostí považuji spíše ztrátu dynamického rozsahu a barevné citlivosti, které se podle mě podepisují na fotografii více než šum. To ale není specifický problém D800 — tady bych viděl pro budoucí digitální fotoaparáty prostor k vylepšování raději než u větších rozlišení nebo potlačování šumu.

Pokud mohu radit, nezkoumejte obraz pod mikroskopem a vyhněte se podivný testům s vypínáním redukce šumu v RAW konvertoru. Raději si sežeňte NEF, vyvolejte ho ve svém oblíbeném programu, vytiskněte fotku a uvidíte.

Chaluha velká (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 1600, 1/20 s, clona 5)

Autofocus

D800 dostala do vínku stejný, luxusně vybavený 51bodový AF modul jako vlajková loď D4. Několik odlišností se najde, D800 například při otočení fotoaparátu nezvolí ostřící bod na pozici toho původního, ale většina parametrů je papírově shodná.

Přiznám se, že na AF jsem se těšil asi nejvíc a možná jsem to s tím očekáváním až trochu přehnal. Na Runde mě ostření trochu trápilo a proto jsem se dohodl ještě na jednom přezkoušení včetně testu s jiným sklem tady v Praze. Závěrem je, že autofocus je u D800 opravdu velký pomocník, který výrazně zvyšuje šance na ostrou fotku, a to zejména u akčních motivů v režimu 3D trackingu. Když jsem porovnával tradiční kontinuální ostření s jedním bodem a právě 3D tracking s využitím všech bodů, úspěšnost stoupla prakticky na dvojnásobek. Co ovšem nesmíte očekávat je, že AF nahradí zkušenosti a trénink. Trochu mě také mátlo, když při 3D trackingu občas aktivní ostřící bod uskakoval mimo hlavní motiv, ale při testování jsem si ověřil, že přitom nedojde k přeostření, takže je to spíš kosmetický efekt.

Přesnost a spolehlivost AF trochu klesá v horších světelných podmínkách, ale to lze považovat za obecný jev. Deklarovaná citlivost ostření až do —2EV podle všeho pomáhá fotoaparátu, aby zbytečně „nelovil“, ale přesnost při špatném světle a mizivé hloubce ostrosti závisí i na dalších faktorech. Kde to šlo, ostřil jsem v norském předpůlnočním šeru raději přes živý náhled.

Pochvalu určitě zaslouží pokrytí obrazu ostřícími body, které je výborné v FX režimu a v DX režimu dokonce dosahuje prakticky od kraje ke kraji, což je zajímavý (a trochu nečekaný) bonus navíc.

Papuchalk severní (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 1600, 1/500 s, clona 3,5)

Sériové snímání — ne zrovna kulomet, spíš takový automat

Při focení živé přírody se často používá sériové snímání. V tomto směru se D800 nemůže s nejvyšším modelem, který zvládá 10 snímků za vteřinu s průběžným doostřováním, měřit, ale to ani nelze při těchto objemech dat očekávat. Z mého pohledu jsou základní 4 snímky za vteřinu tak akorát dostačující, protože sériové snímání používám většinu času jen jako pojistku ostrosti při focení z ruky na hraně udržitelnosti. Třeba pro letovky už to může být málo, protože pak se musíte více spoléhat na štěstí, že trefíte kýženou pozici křídel.

O jeden snímek za vteřinu vyšší kadenci nabízejí ořezové režimy s faktorem 1,2, respektive 1,5 (DX). S bateriovým gripem stoupne frekvence v těchto režimech na už celkem slušných 6 fps (koupi gripu bych ostatně doporučil i u hlediska ergonomie těla). Tady je asi nejvíc vidět, že D800 není koncipovaná pro akční focení, i když musím říct, že vlastně už ty 4 snímky za vteřinu jsou při velikosti RAWů docela úspěch.

Papuchalk severní (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 1600, 1/250 s, clona 5,6)

Video

D800 nabízí video, které vyčnívá z řady hlavně funkcemi pro filmaře-specialisty. Sem lze určitě zařadit nekomprimovaný HDMI výstup, audio monitoring nebo „filmovou“ snímkovou frekvenci 24 fps. Pro běžné natáčení videí na cestách jakožto doplňku k fotografické činnosti je to více než solidní Full HD kamera s výhodami plynoucími z jejího snímače — při zmenšení velkého rozlišení na relativně malé Full HD a navíc v pohyblivých obrázcích se opravdu nemusíme bát šumu. Kdo chce, vyhraje si s hloubkou ostrosti jako u jiných fullframe fotoaparátů. Naopak jsou zde podobné neduhy jako u většiny ostatních DSLR — pomalejší ostření, skokové změny expozice v (polo)automatických režimech a nepříliš dobrá ergonomie zařízení vymyšleného primárně pro jiný účel.

Drobnosti, které potěší

Během týdenního testování jsem si oblíbil několik funkcí, které po návratu k D90 bolestně postrádám. Tou hlavní je úžasně praktická drobnost — funkce zvětšení fotografie na 100 % stiskem středního tlačítka směrového voliče. Ačkoliv u svého fotoaparátu už zpaměti vím, kolikrát je třeba stisknout tlačítko (+), abych se dostal na 1:1, tohle je mnohem pohodlnější a navíc zvětšuje snímek do oblasti použitého ostřícího bodu.

Druhá výborná funkce je dvouosý elektronický horizont. V hledáčku je nakloněni fotoaparátu signalizováno pomocí vodorovné a svislé řady bodů — když svítí středové body, fotoaparát je ve vyrovnané pozici. Na displeji při živém náhledu připomíná umělý horizont něco vypůjčeného z přístrojové desky letadla — a funguje to výborně. Mít ve fotoaparátu vestavěnou vodováhu je velmi užitečné, ať už pro panoramata, architekturu nebo i focení v přírodě, kde občas vznikají klamné horizonty svádějící k nesprávnému naklonění fotoaparátu.

Papuchalk severní (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 800, 1/1250 s, clona 2,8)

Objektivy

Už jsem nakousl, že k maximálnímu využití snímače potřebujete opravdu dobrá skla. Mě se osvědčily obě pevné třístovky (F4 i F2,8) a postarší 50/1,8 (bez AF-S). O něco hůře si vedla 35/2. V širokoúhlém rozsahu jsem používal rovněž zapůjčenou Tokinu 16–28/2,8, která patří k tomu lepšímu, co lze na D800 nasadit. Přestože výsledky jsou pro mou potřebu velmi dobré, při detailním zkoumání je vidět, že snímač by nejspíš uměl víc. Bohužel jsem neměl možnost testovat žádný základní zoom.

Několikrát jsem v článku zmínil ořezové režimy. D800 podporuje samozřejmě DX režim (ořez 1,5×), který se aktivuje buď ručně nebo automaticky při nasazení DX objektivu. V něm z původního rozlišení zbude relativně málo — „jen“ 15,3 megapixelů. Pouze ručně si pak můžete vybrat ještě ořezový faktor 1,2× (25 megapixelů) a formát 5:4 s rozlišením 30 megapixelů.

Kajka mořská (ohnisková vzdálenost 300 mm, ISO 1000, 1/800 s, clona 4)

Co vás možná zaskočí

Pokud přicházíte ze staršího nebo nižšího modelu, asi nejspíš budete muset upgradovat i paměťové karty. Tím zjevnějším důvodem je kapacita — RAWy snadno překročí velikost 40 MB (zvláště na vyšší ISO — můj „rekordman“ při ISO 6400 zabírá 49 MB). Tím méně zjevným je pak rychlost — mé kdysi špičkové SD karty SanDisk Extreme III s teoretickou rychlostí 30 MBs/s jsou v D800 beznadějně pomalé. To jednak ubírá na schopnostech sériovému snímání (dříve se zaplní buffer) a jednak to pocítíte v podobě pomalejší odezvy i při prohlížení snímků. Tady stojí za připomenutí, že D800 má dva sloty a podporuje tak kromě SD i CompactFlash karty.

Násobně víc než pomalé karty pak pocítíte pomalejší počítač při zpracování fotek. Na mém čtyři roky starém MacBook Pro s 8 GB RAM trvá Lightroomu 5 vygenerování náhledu 1:1 z RAWu bezmála 20 vteřin, což je daleko za hranicí časů považovaných za pohodlné pro interaktivní práci. Nejvíc je to znát při první probírce fotografií, kdy se mažou neostré fotky a právě zobrazení v 100% zvětšení je třeba. Naštěstí i tohle má řekněme ucházející řešení (tedy jiné, než koupě nového počítače :). První možností je probírku dělat v jiné aplikaci, která nezpracovává RAWy, ale zobrazuje vložený náhled ve formátu JPEG — ten je u NEFů naštěstí v plném rozlišení. Druhou možností, která je vhodnější tehdy, chcete-li pracovat přímo v Lightroomu (například abyste viděli přímo výstup jeho konverze, která bude od vloženého JPEGu odlišná), je nechat si rovnou při importu (případně později z menu) vygenerovat náhledy v plné velikosti. Pak je prohlížení až do okamžiku, kdy začnete hýbat se „šoupátky“ v (Quick) Develop režimu, téměř instantní.

Útesy (ohnisková vzdálenost 16 mm, ISO 800, 1/25 s, clona 9)

Mít či nemít?

Osobně jsem si focení s D800 hodně užíval. Je to tělo koncipované do značné míry jako profesionální, což přináší určité výhody (konfigurovatelnost ovládání, pokročilý AF nebo některé funkce — mimochodem i takovou drobnost, jako je zmiňované 100% zvětšení fotky jedním tlačítkem, v levnější D600 pohříchu nenajdete). I když jistě nebylo primárně zkonstruované pro wildlife fotografii, mezi současnými fullframe zrcadlovkami od Nikonu bych si jej asi pro tento žánr vybral díky subjektivně nejlepšímu poměru cena/výbava. Za ideál bych osobně pro amatéra považoval tělo D800 se snímačem z D600, ale historie nás poučila, že čekat na ideál se nevyplatí, protože byste se nemuseli dočkat nikdy. Kdo chce přejít na fullframe dnes, pro toho je D800 (nebo možná ještě lépe D800E) určitě výbornou volbou.

Za zapůjčení fotoaparátu k testování děkuji obchodu s fotografickým vybavením FotoŠkoda.