Pavel Pola – Vltava krásná, nebezpečná i překvapující

Pavel Pola o fotografii neteoretizuje, Pavel se fotografii plně věnuje. Zvláště v poslední době nasadil vysoké tempo a je to vidět. Kromě toho, že je už dlouhá léta “tátou” Paladixu i jeho aktivním přispěvatelem a je jedním z nejaktivnějších členů naší fotografické skupiny X-pozice, tak také – myslím – jako jediný z nás přestal tápat a našel si svou parketu. A to v aktu, kterým se cíleně zabývá poslední dva roky. Kromě toho se věnuje focení Prahy, kde bydlí i pracuje.

Pavel Pola a Jan Šroubek

Nedávno měl výstavu aktů v Písecké bráně, nyní je to v galerii Čerťák (v prostoru vápenky ve Tmani) výstava na téma “Vltava”. O galerii Čerťák a jejím zakladateli panu Šroubkovi nemá cenu psát, protože se vše podstatné můžete dozvědět v tomto článku. Rozhodně ale velký respekt před Janem Šroubkem!

Návštěvníci vernisáže

To, že má Pavel dvě výstavy tak krátce po sobě je a není náhoda. Když jednal s panem Šroubkem o tématu výstavy pro Tmaň, kterou měl dlouho dopředu rezervovanou, nabídl samozřejmě akty. To ale bouhužel nešlo. Takto nějak to s nadsázkou komentoval pan Šroubek v úvodním proslovu při vernisáži: “Protože galerie je ve veřejných prostorách vápenky Tmaň, kde se pohybují zaměstnanci, hrozilo by, že se budou na výstavu chodit dívat (sic!) a nebudou pracovat.” Nicméně při jednání o tématu byl shodou okolností přítomen provozovatel Písecké brány Petr Mändl, kterému se ukázky aktů líbily, slovo dalo slovo a výstava aktů byla pohotově naplánována tam. To je ta náhoda. Náhodou ale není to, že Pavel byl schopen nabídnout Čerťáku jiné téma. A to nikoli náhradní ve smyslu, že by ho musel dávat dohromady z různých “výškrabků”. Vltavě se věnuje už léta. U vzniku mnoha pražských fotek, které jsou ve vystavovaném souboru, jsem byl osobně. Když se naše parta fotografů občas sejde s tím, že budeme společně courat Prahou a fotit (novoroční Fotocourání, Fototvrďák, o UGONu nemluvě atd.), téměř vždy skončíme aspoň na čas u Vltavy. Je to holt magické místo. A Pavel má podél této řeky akční rádius přece jen širší. Vlastně delší. I když nejvíc má nafoceno v Praze, asi tak třetina fotografií je z dalších míst republiky, kudy Vltava protéká.

Expozice sestává, jak vyplývá z jejího názvu, ze tří (prostorově oddělených) částí.

Z expozice Pavel Pola – Vltava

Člověk často chodí kolem toho, co má neustále na dosah a už si ani neuvědomuje, že to místo má svou atmosféru, kouzlo, poezii. Pak je dobré shlédnout třeba Pavlovy fotografie (konkrétně Vltavu krásnou a Vltavu překvapující, obě černobílé formátu A3+). A najednou můžete místa, kolem nichž pravidelně ve spěchu procházíte nebo projíždíte, vidět jinak. Možná se příště zastavíte a na vlastní oči si poprvé všimnete, že led na té “vaší” řece nebo třeba rybníku není prostě jenom led, ale že jsou to někdy i poutavé, krásné obrazy, které umí vytvořit jen příroda; že v tom ledu mohly uvíznout různé předměty, které přestávají být pouhými předměty, ale stávají se samy o sobě uměleckým dílem, jen to vidět; že ti chlapíci s pruty postávající u břehu nejsou jenom takové nudné statické figurky; že odrazy ve vodě nám můžou poskytnout překvapující kontrasty.

Z expozice Pavel Pola – Vltava

Je tu ale i Vltava nebezpečná. Barevné  fotografie o rozměru 60×80 cm, záběry z povodní roku 2002 v Praze. Když jsem při vernisáži chodil kolem vyvěšených fotografií, dával jsem si dohromady takovou osnovu, co o výstavě napsat. Co mě samozřejmě napadlo, bylo zdůraznit kontrast mezi Vltavou krásnou a tou Vltavou (a všeobecně přírodou), která nám může ukázat svou méně přívětivou tvář. A jak oceňuji na Pavlově práci, že dovede tyto kontrasty působivě zachytit a prezentovat. Bohužel, o pár dní později se ukázalo, jak se tyto 7 let staré záběry stávají aktuální, ale přitom to, co zobrazují, působí až nevinně proti tomu, co mnozí lidé prožívají v těchto dnech.

Přemýšlel jsem nad tím, nebylo-li by lepší převést i tyto fotky do šedé škály. Barva by měla hrát podstatnou  roli a tady mi přišlo, že to splňují tak tři čtyři fotografie. Nejsem si jistý. Mimochodem, všimněte si paradoxu: krásy Vltavy v černobílém, odvrácená tvář Vltavy pěkně v barvičkách.

Hudební doprovod

Názvy mohou někdy fotografii takříkajíc pozvednout, ale někdy jí uškodí. Ne že by to byl přímo tento případ, ale když jsem si četl názvy, mnohdy na mě působily rušivě. Konkrétní příklad na čtyřech vedle sebe visících fotografiích. Nejenže mi k části nazvané “Vltava krásná” tři polopatické názvy nesednou jako takové, ale i v dalších souvislostech nejsou šťastně zvolené. Posuďte sami: Mostní pilíř  je “o něčem jiném” než o mostním pilíři, proč Labutě na Nový rok, proč popisný název Kry na Vltavě, proč ne název, který by evokoval podobnou náladu, jako u fotografie visící níže, s názvem Mrzne až praští? Těch příkladů je ale víc.

A mí favorité? Kupodivu již zmíněné “Labutě na Nový rok”. Labutě na Vltavě a v pozadí Pražský hrad. Jak banální! Ale ta fotka má atmosféru, světlo, zajímavou kompozici. Je to něco, “co nikdo nikdy nefotil”, jak se říká. Ale právě proto, jak je ta banalita pojatá, mám ji rád. Dále bez dalšího komentáře: Rybáři, Mostní pilíř, Zátoky na Lipně, Noční Čertovka…

Na letáčku k výstavě má Pavel takovou hádanku: “Všechny tři části mají jeden společný motiv – schválně, najdete ho?” No já nevím, ale řekl bych, že Vltavu. Dodám jen, že je to výstava povedená, působící kompaktně, promyšleně. Tedy téměř. Kromě výše zmíněných výhrad mám ještě jednu. U tří čtyř fotografií, které jsou tak trochu opakováním fotografií jiných, bych věděl o jejich plnohodnotné náhradě z Pavlovy dílny. Jo, pak by mi to sedlo jako… No prostě skoro dokonale.