Teorie ilustrovaná praktickými ukázkami, včetně podrobného rozboru toho, proč nejde zoomovat nohama a jak správně zoom používat.
Řekneme-li perspektiva, tak tím zpravidla rozumíme obecně způsob zobrazení hloubky trojrozměrného prostoru na plochém, dvojrozměrném obraze. V případě fotografování, kdy svět před kamerou se promítá skrz čočky objektivu nebo i jen pouhou dírku do roviny filmu (nebo dnes už i světlocitlivého čipu), vzniká takzvaná lineární perspektiva. Tedy samozřejmě teoreticky, v ideálním případě. Ve skutečnosti je fotografická perspektiva lineární jen přibližně. Budeme-li ale předpokládat, že objektiv je prostý geometrického zkreslení a pomineme-li pro jednoduchost i fakt, že objektiv ve skutečnosti není jen jednoduchá tenká čočka a budeme ignorovat jeho fyzickou délku, pak si situaci můžeme představit tak, že každý bod scény se na filmu zobrazí přesně tam, kde přímka vycházející z tohoto bodu, procházející optickým středem objektivu, protne rovinu filmu. Při tomto způsobu zobrazení se každá přímka v promítané scéně zobrazí na filmu zase jako přímka. Proto lineární perspektiva. Co se ovšem při takovémto promítání nezachová, jsou vzdálenosti bodů, úhly mezi přímkami a rovnoběžnost přímek. Pokud rovnoběžky nejsou paralelní s rovinou filmu, pak se na obraze sbíhají. Je to dáno tím, že objekty stejné velikosti, které jsou vzdálené dál od objektivu, se na filmu zobrazí menší. Rovná silnice ubíhající do dáli je ve skutečnosti sice stále stejně široká, ale pro vzdálenější body se tato šířka promítne na filmu jako menší a krajnice se na obrázku sbíhají.
  |
| Obr. 1 – Důsledky lineární perspektivy: Sbíhání rovnoběžných linií a zmenšení objektů dále od kamery. Na fotografiích tyto prvky vyvolávají dojem prostorové hloubky. |
Naše oči a mozek jsou na lineární perspektivu zvyklé. Mají s ní zkušenost a vědí, čím se projevuje a jak mají její znaky interpretovat. Proto jsou na fotografiích prostorotvornými prvky např. sbíhající se linie, o kterých víme, že ve skutečnosti jsou rovnoběžné nebo objekty, o kterých tušíme, že jsou podobné velikosti, ale některé z nich jsou na fotografii velké a jiné malé. Každý fotograf ví, že když fotografuje krajinu a umístí do popředí nějaký objekt, fotografie tím získá prostorovost, hloubku. Pojďme se ale na perspektivu podívat poněkud detailněji a trochu víc se zamyslet nad tím, jaký je při lineárním promítání vztah mezi vzdáleností objektů a velikostí jejich obrazu, jaký vliv má ohnisková vzdálenost objektivu a jaké důsledky pro nás fotografy to má v praxi.
|
| Obr. 2 – Lineární perspektiva: vliv vzdálenosti od fotografovaného objektu a ohniskové vzdálenosti objektivu. |
Základem jsou dvě velmi jednoduchá pravidla, která zde platí a od kterých se vše ostatní odvíjí:
- Velikost obrazu objektu je nepřímo úměrná vzdálenosti objektu od objektivu.
- Velikost obrazu objektu je přímo úměrná ohniskové vzdálenosti objektivu.
Názorně to vidíme na Obr. 2. Obě pravidla jsou jednoduchým důsledkem podobnosti trojúhelníků. V praxi tato pravidla platí pouze přibližně, protože vzdálenost roviny filmu není přesně rovná ohniskové vzdálenosti objektivu. Tato vzdálenost se mění podle toho, na jakou vzdálenost je zaostřeno. Označíme-li vzdálenost objektu d a ohniskovou vzdálenost f, pak obraz objektu je na filmu ostrý, když vzdálenost roviny filmu r splňuje Gausovu formuli
1/d +1/r = 1/f.
Vzdálenost roviny filmu je tudíž rovná ohniskové vzdálenosti jen při zaostření na nekonečno. Je-li zaostřeno blíž, je větší. Jak je vidno z nákresu na Obr. 2, v případě různých vzdáleností od fotografovaného objektu není podstatné, jestli je vzdálenost roviny filmu přesně rovná ohniskové vzdálenosti nebo ne, ale jen to, jestli je v obou případech stejná. První z výše uvedených pravidel proto platí přesně, pokud bude zaostřeno na stejnou vzdálenost, tj. například pro velikosti objektů na téže fotografii. Budeme-li ale místo toho uvažovat třeba fotografování téhož objektu z různých vzdáleností, pak platí už jen pouze přibližně, když vzdálenosti nejsou příliš rozdílné. Druhé pravidlo platí přesně pouze při zaostření na nekonečno. Při zaostření na blízko, kdy v Gausově formuli člen 1/d nelze zanedbat, je závislost velikosti obrazu na ohniskové vzdálenosti poněkud komplikovanější. To znamená, že pokud si například chcete udělat představu, o kolik budete mít na fotografiích větší zvířata focená na dálku teleobjektivem, když si místo 200mm objektivu pořídíte objektiv s ohniskem 300mm, tak můžete počítat s tím, že poměr velikostí bude 2:3, tj. zvířata budou větší o 50%. Podobnou jednoduchou úvahu už ale nemůžete aplikovat, bude-li řeč třeba o focení makra.
Zatím jsme si všímali jen toho, jak se zobrazí jeden jediný objekt. V reálu ale většinou fotografujeme scény, kde objektů je více a jsou od nás různě vzdálené. Pokud budeme uvažovat jen jediný objekt (a ještě navíc plochý), pak to, že od něj jsme dál, můžeme vykompenzovat tím, že použijeme patřičně delší ohnisko. U běžné trojrozměrné scény už tohle ale není pravda. Změnou ohniskové vzdálenosti se nám totiž podaří dosáhnout stejné velikosti právě jen u toho jednoho objektu. Ostatní objekty z záběru, které jsou k nám blíž nebo jsou naopak od nás dál, budou jinak velké. Relativní velikosti objektů v záběru se změní. Praktickou ukázku rozdílů takto vzniklých vidíte na Obr. 3. Nejenže se v závislosti na zvoleném ohnisku silně mění pozadí (mám teď konkrétně na mysli, co pozadí zahrnuje a jaká je velikost objektů v pozadí na snímku – rozdíl je i v hloubce ostrosti, ale to teď nechme stranou), mění se i fotografovaný objekt sám, protože i on je trojrozměrný a poměr velikostí jeho různých částí je na každém snímku jiný. Když porovnáte, jak vypadají snímky pořízené krátkými ohnisky ve srovnání s delšími, bude vám okamžitě jasné, proč například pro fotografování lidí fotoreportéři rádi používají širokoúhlé objektivy, zatímco na formální portréty a v módní fotografii se používají především teleobjektivy. Při fotografování krátkým ohniskem je zahrnuto mnohem více objektů v pozadí a tyto objekty jsou v porovnání s hlavním objektem výrazně menší. Na snímku je zachycena i poměrně velká část okolí hlavního objektu a fotografovaný objekt je tak zasazen do nějakého prostředí, je pro něj vytvořen kontext. To, že lidé mají na snímcích velké nosy a šišaté hlavy není u reportážní fotografie podstatné, pokud se nejedná o extrémní deformaci. Na druhou stranu, teleobjektiv zabere jen malou část pozadí za objektem, takže je jednoduché se vyhnout rušivým prvkům, pozadí potlačit a nechat vyniknout fotografovaný objekt. Kromě toho objekt také vizuálně zploští, což u portrétů působí příznivě (pokud to samozřejmě není přehnané).
|
||||||||||||||||||
| Obr. 3 – Týž objekt fotografovaný různými ohnisky z různých vzdáleností, tak aby velikost objektu na fotografii byla zachovaná. Pozadí i objekt samotný vypadají různě. |
Nejde ale jen o portréty. Na fotografiích pořízených krátkými ohnisky jsou rozdíly ve velikosti obrazů jednotlivých objektů tvořících scénu velké. U teleobjektivu je tomu naopak – objekty v pozadí se jeví téměř stejně velké, jako ty v popředí. Fotografie pořízené širokoúhlým objektivem tak dojem prostorové hloubky zvýrazňují, objekty v pozadí se nám zdají být daleko. Snímky teleobjektivem naopak prostorovost potlačují, různě vzdálené objekty se nám zdají být sražené k sobě. Všimněte si, jak zatímco na prvních snímcích vypadá kočka od pergoly daleko, na posledních se zdá být hned vedle ní. Prohlédnete-li si popořádku celou sérii, bude se vám zdát, že se kočka k pergole přibližuje, i když ve skutečnosti stála stále stejně daleko.
Proč nelze u trojrozměrné scény změnu vzdálenosti vykompenzovat změnou ohniska, začne být jasné, když se podíváme na nákresy na Obr. 4. Když změníme ohnisko, tak se všechny objekty zmenší nebo zvětší rovnoměrně, tj. vzájemný poměr velikostí jejich obrazů se zachová. Naproti tomu, při změně pozice kamery se poměr velikostí objektů a jejich částí změní, protože poměr starých a nových vzdáleností je pak jiný. Viz třeba třeba konkrétně situace zachycená na Obr. 4. Vzdálenost od bližšího objektu je d a od vzdálenějšího 2d, čili poměr jak vzdáleností, tak i velikostí obrazu obou objektů na snímku je 2:1.
Když se vzdálenost od prvního objektu zvětší na dvojnásobek, tak vzdálenost od druhého objektu bude 3d, čili poměr vzdáleností a potažmo i velikostí obrazů je pak 3:2. Vezmeme-li za základ situaci na Obr. 4 dole a budeme uvažovat, že se s kamerou vzdálíme na dvojnásobek původní vzdálenosti od bližšího objektu, ale použijeme dvojnásobně dlouhé ohnisko, abychom tuto změnu vykompenzovali, dostaneme situaci na Obr. 4 uprostřed. Jasně zde vidíme že zatímco velikost obrazu prvního objektu se opravdu nezměnila, velikost druhého je rozdílná. Původně byl druhý objekt ve srovnání s prvním poloviční, potom co jsme změnili polohu a ohnisko dosahuje dvou třetin velikosti prvního. Změníme-li polohu, změní se relativní velikosti jednotlivých objektů a jejich částí na snímku. Tím, že zvolíme jiné ohnisko, můžeme ovlivnit celkové měřítko a tak vykompenzovat velikost jednoho zvoleného objektu, ale vzájemné velikosti objektů a jejich částí tím změnit zpět nemůžeme. Výsledný snímek proto bude vypadat jinak.
|
| Obr. 4 – Lineární perspektiva: vliv vzdálenosti od objektu a ohniskové vzdálenosti objektivu na poměr velikostí dvou různě vzdálených objektů. |
To ovšem znamená, že změna pozice a zoomování jsou dvě principiálně zcela rozdílné věci. Zatímco zoomováním měníme jen a pouze celkové měřítko zobrazení neboli zachycený výřez (protože velikost filmového políčka se nemění), tak pokud místo zoomování změníme polohu, můžeme sice dosáhnout stejné velikosti jednoho zvoleného objektu nebo podobného výřezu, ale kompletně se změní to, jak bude fotografovaný objekt na snímku vypadat, stejně tak i vzájemné vztahy mezi objekty na snímku – jejich relativní velikosti, vzdálenosti, jak se zakrývají, atd. Někteří ortodoxní zastánci pevných ohnisek se bijí v hruď, že nejsou líní „zoomovat nohama“ a tvrdí, že používání pevného ohniska je nutí zpomalit a lépe se soustředit na objekt, který fotografují. To je ovšem hrubý omyl plynoucí z toho, že nepochopili, jaký je rozdíl mezi zoomováním a změnou polohy. Netuší, k čemu je zoom dobrý a nedokážou ho správně používat. Zoom je velice užitečná věc. Nejde jen o to, že před vámi může být plot, řeka nebo jiná překážka, takže popojít nelze a nemůžete-li prodloužit ohnisko, tak se vám nepodaří vyhlédnutý objekt rozumně vyfotografovat. Jde hlavně o to, že když musíte popojít, tak se změní nejen to, co chcete (velikost hlavního fotografovaného objektu nebo výřez), ale změní se i další věci. Používáte-li pevné ohnisko, připravujete se tím o část kontroly nad tím, jak bude fotografie vypadat. Nechci zde vyvolat válku jestli zoomy ano nebo ne. Zoomy, díky tomu, že jsou konstrukčně mnohem komplikovanější než pevná ohniska, mají své nevýhody. To je bez diskuse. Stejně tak jako je nesmysl tvrzení, že pevná ohniska jsou lepší, je nesmysl i tvrzení, že zoom je lepší. Každý si sám pro sebe musí udělat žebříček, jak moc mu na čem záleží, podle toho se rozhodnout, co je lepší pro něj, a nepředpokládat, že co je lepší pro něj, je nutně lepší i pro všechny ostatní. Chci jen poukázat na to, že mnozí z fotografů si dost dobře neuvědomují, jak velké výhody zoom při komponování poskytuje a zbytečně zoomy shazují, protože se nenaučili je správně používat.
To, jak se na fotografovaný objekt soustředíte, záleží jen a jen na vás, ne na tom, jaký objektiv máte na fotoaparátu nasazený. Ať už fotíte čímkoli, musíte se v prvé řadě dívat. Máte-li pevné ohnisko, můžete se dívat na objekt skrz hledáček svého fotoaparátu, měnit u toho polohu, pozorovat, jak se záběr mění, a podle toho si vybrat, kdy spoušť stisknout. Budete-li podobný přístup praktikovat se zoomem a náhodně tu popojdete a tu zase zazoomujete, tak tím nic nezískáte. Používáte-li zoom, naučte se nejdřív na scénu dívat bez fotoaparátu u oka. Pokuste se vnímat, jak z místa, na kterém stojíte (klečíte, ležíte), scéna před vámi vypadá: jak odsud vypadá váš hlavní objekt a jaké jsou vztahy mezi všemi objekty, které scénu tvoří – jak daleko od sebe se věci jeví, jak se navzájem překrývají nebo i zcela zakrývají. Přemýšlejte u toho také nad tím, které objekty na snímku budete chtít mít a které ne. Snažte se, aby ty, co tam nemají co dělat, byly od těch, které v záběru nesmí chybět, dostatečně separované, abyste později mohli zvolit výřez tak, aby na fotografii bylo přesně to, co tam mít chcete a nebylo tam nic, co tam být nemá. Choďte nebo lezte kolem zvoleného objektu tak dlouho, dokud nenajdete místo, odkud scéna vypadá podle vašich představ. Pak teprv zvedněte fotoaparát k oku a začněte zoomovat a hledat správný výřez.
|
||||||||||||||||||
| Obr. 5 – Týž objekt fotografovaný různými ohnisky ze stejné vzdálenosti, 230 cm. Pozadí a objekt zachovávají stejný vztah, mění se jen měřítko a výřez. |
|
||||||||||||||||||
| Obr. 6 – Týž objekt fotografovaný ohniskem týmž ohniskem, 50mm, z různých vzdáleností. Mění se nejen měřítko a výřez, ale i to, jak objekt a pozadí vypadají, jejich relativní velikost i vzájemná poloha. |
Praktickou ukázku toho, jaký je rozdíl mezi zoomováním a chozením vidíte na Obr. 5 a 6. Všechny snímky na Obr. 5 byly pořízeny různými ohnisky ze stejného místa, vzdáleného asi 230cm od hlavního objektu, kterým byla v tomto případě kočka. (Vzhledem k tomu, že tento experiment vyžadoval ze strany modelky nekonečnou trpělivost, dovolila jsem si použít plechovou.) Snímky na Obr. 6 byly naopak všechny pořízeny ohniskem 50mm z různých vzdáleností. Vzdálenosti jsem volila tak, aby velikost kočky na jednotlivých snímcích byla přibližně stejná jako u Obr. 5. Jasně zde vidíte rozdíl. Zatímco v případě použití různých ohnisek z téhož místa zůstává kočka stále stejně zarámovaná pergolou a jen měřítko zvětšení a výřez se mění, v případě použití pevného ohniska 50mm a „zoomování nohama“ je vzájemná poloha kočky a pergoly na snímcích různá. Mění se i to, jak samotná kočka vypadá. Na předposlední fotografii kočku začíná zakrývat stolička a na poslední už toho z kočky mnoho nevidíme. Můžete zde namítnout, že jsem nemusela fotit tolik zdola. Úmyslně jsem zde ale udržovala u všech snímků konstantní výšku stativu (cca 40cm), abych tak trochu simulovala reálnou situaci, kdy jste při výběru pozice limitováni výškou své postavy a chybí vám možnost objekt fotografovat z vyvýšeného místa. (Ne že bych se domnívala, že jste trpaslíci vysocí 40cm, ale tato výška se ukázala být optimální pro nafocení ilustračního příkladu s rekvizitami, které byly po ruce – barovou stoličkou, kočkou a pergolou.)
Závěrem se ještě zmiňme o širokoúhlých objektivech. V souvislosti s fotografováním velmi krátkými ohnisky často uslyšíte pojem širokoúhlá perspektiva. Ten, kdo tento pojem použil, tím měl na mysli výrazně zešikmené linie a kácející se nebo šišaté a jinak různě deformované objekty na snímku. Viz Obr. 7. Jak to tedy s širokoúhlými objektivy je? Je u ultrakrátkých ohnisek perspektiva jiná, než lineární?
 |
| Obr. 7 – Širokoúhlá perspektiva: postavy stojící našikmo, nepřirozené rozdíly velikostí částí těla u jednotlivých osob i mezi různými osobami navzájem, deformované hlavy osob u kraje. |
Pomineme-li rybí oka a zůstaneme u normálních, rektilineárních objektivů, pak odpověď je ne. I u širokoúhlých objektivů je perspektiva lineární a to, jaké jsou relativní velikosti objektů a jejich částí, závisí pouze na poloze, ze které fotografujeme, nikoli na ohniskové vzdálenosti. To se na první pohled zdá být nesmysl, ale je to tak. Na Obr. 8 je důkaz. Vlevo je fotografie pořízená ohniskem 70mm, vpravo je odpovídající výřez z fotografie pořízené z téhož místa 20mm objektivem. Snímky jsou, co se týká toho, jak se trojrozměrná scéna promítla na dvojrozměrný film, naprosto identické. S extrémně zešikmenými liniemi a deformovanými objekty se na snímcích pořízenými velmi krátkými ohnisky setkáváme ze dvou důvodů. Jednak je to díky tomu, že krátké ohnisko má mnohem širší úhel záběru. Na snímku se tak objeví i ty části scény, které jsou u delšího ohniska již mimo záběr. Tyto části scény se promítají na film pod velmi ostrým úhlem. Při takovémto úhlu promítání pak koule vypadá jako protáhlá šiška a pod. Druhak s širokoúhlým objektivem typicky fotografujeme z mnohem menších vzdáleností – při kratším ohnisku je obraz objektu menší a tak jdeme blíž, abychom záběr objektem vyplnili. Fotografujeme-li objekt z velmi malé vzdálenosti, pak rozdíly v tom, jak jsou jeho jednotlivé části blízko objektivu, jsou ve srovnání se vzdáleností, ze které fotografujeme, poměrně velké. Tím pádem jsou i značné rozdíly v tom, jak velké se tyto části zobrazí na filmu. Pro naše oči, zvyklé na normální pozorovací vzdálenost, jsou takovéto rozdíly nezvyklé. Zkuste se ale někdy schválně podívat na fotku pořízenou ultraširokoúhlým objektivem, která vykazuje extrémní širokoúhlou perspektivu, z pouhých pár centimetrů. (Pozorovací vzdálenost by měla být zhruba ohnisková vzdálenost krát míra zvětšení fotografie ve srovnání s negativem, tj. pro fotku 10x15cm z kinofilmu pořízenou 20mm objektivem zhruba 8cm.) Uvidíte, že to, jak jsou objekty zobrazené, se vám začne jevit mnohem normálnější. Širokoúhlá perspektiva není nic jiného než normální lineární perspektiva, jen zobrazený úhel je větší.
  |
| Obr. 8 – Perspektiva je u širokoúhlého objektivu zcela stejná, jako u objektivů s větší ohniskovou vzdáleností. Vlevo fotografie pořízená ze vzdálenosti 230cm ohniskem 70mm, vpravo odpovídající výřez z fotografie pořízené z téhož místa ohniskem 20mm. Oba snímky jsou, až na technickou kvalitu, prakticky identické. |
Díky
Díky radko, opět výborný článek.
Standa
Clanek a kocka
Fakt vybornej clanek. Je dobre ze dokazes takhle shrnou vseobecna pravidla a nacpat je do jednoho bezva clanku.
Potom jsem se Te chtel zeptat zda-li ta kocka, kterou jsi fotila na zahrade je ta sama kocka, ktera Ti sedi na rameni u polarniho kruhu?
Petr
RE: Clanek a kocka
Jo, je to presne ta sama. 🙂
Definicia pojmu “rybie oko” (a od coho zavisi) a pojmu “teleobjektiv”
Velmi pekny clanok. Chcel by som sa spytat, od kolko mm ohniskovej vzdialenosti objektivu (na kinofilm) hovorime o rybom oku a od kolko o teleobjektive (pokial sa to da tak velmi zjednodusit a prehlasit ze od tolko a tolko to je rybie oko a ze od tolko a tolko je to teleobjektiv). Okrem toho sa chcem spytat co to rybie oko vlasne je.
Dovod: Ja so svojim ludskym okom vnimam svet okolo seba. Cize som zvyknutny na “svoju” ohniskovu vzdialenost oka a k tomu zodpoevdajuci rozmer sietnice. Neveim cim to je, ale pri prezerani fotiek o rozmere 10×15 (z kinofilmu) z neextremnych vzdialenosti (tak bezne 30 az 50 cm) sa mi zdaju byt ohniskove vzdialenosti 50 az 60 mm ako najprirodzenejsie (konkretne Prakticar s f=50 alebo Helios s f=58 sa mi zdaju byt najvystiznejsie). Toto som pozoroval aj v praxi, ked som sa postavil pred foteny objekt a v ruke som drzal fotku toho objektu (10×15). Postavil som sa do takej vzdialenosti, aby sa pomery zbiehania sa rovnobeziek boli priblizne rovnake ako na fotke. Potom som sa pozrel na objekt a opat na fotografiu. Proste ta vzdianenost (moja konkretna poloha od objektu a zbiehanie sa rovnobeziek) sa mi javila taka idealna. Takze tolko ku vysvetleniu. A teraz ked viem, ze co sa “mne” zda byt take “najviac podobne oku” – aj ked to je velmi relativny pojem – sa pytam od kolko mm ohniskovej vzdialensoti objektivu (fotaku na kinofilm) sa hovori o rybom oku a ci to je dane rozmerom “f”. Lebo ja povazujem vsetko co ma menej ako 50 mm (teda aj klasicke 35 mm a 28 mm objektivy) za “rybie oko” aj ked si uvedomujem ze tomu tak nie je a rybie oka su okolo 20. Este by som sa rad spytal ci ohniskova vzdialenost a deformacia objektu su na sebe zavisle podla nejakeho pravidla, alebo ci je to dane kvalitou objektivu (napr. klasicky 6-cockovy Gaussov objektiov vs. kompaktny 35 mm objektiv dajakeho lacneho kompaktu). Dalsia vec, ktora podla mna vplyva na efekt rybieho oka je vzdialenost fotoaparatu od foteneho objektu (je rozdiel ci fotim obejtky vzdialnene napr. 5 metrov alebo 50 metrov) tym istym objektivom. Tolo vidno aj na poslednom priklade v clanku. Teda aj ked mam “sirokouhly” objektiv a vzdialim sa od objektu tak ze uz nebude jediny na fotke – nebude stredobodom fotky, dosiahnem po “vystrihnuti” rovnaky efekt ako keby som pouzil vacsie ohnisko – tym zabranim deformaciam, ake by mi vznikli s “rybim okom” (toto som si vsimol uz dost davno).
Obrazky na ktorych by som ukazal, ci ide o rybie oko alebo iba o efekt “sirokouhlosti” aky pozname aj z rybieho oka:
fotka c. 1: Napriek vsetkemu sa rovne ciary zobrazuju ako priame, aj ked su sikme. Teda ide o sirokouhly objektiv (podla mna 28 mm) bez rybieho oka.
fotka c. 2: Tyce nachadzajuce sa blizsie pri fotaku su “ohnute” (po zvacseni a natiahnuti priamky som zistil, ze su ohnute – aj ked iba mierne).
fotka c. 3: Ten isty efekt ako na predchadzajucej fotke – “zohnuta” tyc vlavo. Ide o efekt “rybieho oka”? Mne sa zda ze ano. Mozem teda tento fotak s f=38 mm (Minolta) povazovat za rybie oko? Alebo to plati iba v urcitom rozsahu vzdialenosti objektu od fotoaparatu?
fotka c. 4: Fotena s f=200. Ide o teleobjektiv. Vidno ze ide o fotku z vacsej dialky, ale “ortogonalna” snimka to este zdaleka nie je (to by trebalo fotit z vesmiru :-).
fotka c. 5: Ide o fotku s objektivom f=35 mm (kompakt).
fotka c. 6: Fotka toho isteho so Zenitom s Prakticarom f=200 mm. Medzi fotkami c. 5 a 6 je jasny rozidel. Na jednej sa zadny voz supravy zmensuje az moc (teda podla mna), na druhej je skoro rovnako veliky. Teda natiska sa otazka: Od kolko mm sa hovori o teleobjektive?
–
Este k rybiemu oku:
Tak som trochu rozmyslal zo co vlastne rybie oko je. Dosiel som k zaveru ze “rybie oko” je o deformaciach a nie uhloch. Lebo deformacie sa daju dosiahnut aj pri vzdialenostiach f=35mm (overene). Teda sa da povedat ze aj sirokouhly objektiv s f=20 sa da povazovat za nie rybie oko a zase objektiv s f=35 za rybie oko? Prosim o radu. Dakujem.
RE: Definicia pojmu \
No já bych řekl že rybí oko je objektiv o úhlu záběru 360 stupňů. To o čem mluvíte mi připadá většinou jako distorze (chyba) objektivu. Možná se mýlím, ale myslím že při ohnisku 35 mm by měly u kvalitního objektivu rovné linie zůstávat rovnými. Prohnutý horizont mořské hladiny také není zakřivení země ale zkreslení…
Definicia pojmu
Možno by bolo zaujímavejšie zistiť, prečo sa tieto objektívy nazývajú rybie oko. Nieje to tým, že tak vidia ryby? Ak ano, treba sa pozrieť cez skutočné rybie oko a podla toho budeme vedieť, ktoré objektívy možno nazvať rybie oko.Si myslím.
RE: RE: Definicia pojmu \\
Není 360 stupnu trochu dost? By me zajimalo, kde by potom byl umisten fotoaparat 🙂
RE: Definicia pojmu \
Ano. Normální ohnisková vzdálenost, poskytující úhel záběru , který se nám zdá přirozený, je rovna zhruba uhlopříčce filmového pole, tj. u kinofilmu cca 50mm. Objektivy s ohniskem kratším než tato vzdálenost se označují jako širokoúhlé, s delším jako teleobjektivy. Pojem rybí oko nemá s ohniskovou vzdáleností co dělat. Tento pojem označuje speciální objektivy, které úmyslně zobrazují rovné čáry jako zahnuté. Silně zahnuté. Normální širokoúhlé objektivy rektilineární – mají zobrazovat přímky jako přímky. K jistému zakřivení rovných čar u nich ovšem také dochází, ale jen v menší míře a je to nežádoucí optickou vadou, nazývanou geometrické zkreslení objektivu, kterou se výrobci snaží při navrhování objektivu pokud možno eliminovat.
RE: RE: Definicia pojmu \\
Uhlopricka filmu je 43mm, nejblize lidske perspektive videni jsou tudiz treba objektivy 45mm nikkor…
RE: Definicia pojmu \
Rád bych také rád přispěl svou troškou do mlýna:
1. V případě Vámi popisovaného zkreslení linií se jedná o konstrukční nedokonalost objektivu – výrobci pracují s kulovými plochami (povětšinou – těch pár asfér sice podstatně zlepší vlastnosti, ale není to jediný faktor), objektiv má konečné rozměry – při výpočtech se pracuje s paraxiálními paprsky a mimo osu se provádějí korekce zobrazovacích vad… zkrátka projekce by měla být lineárně perspektivní, ale není (hlavně u zoomů je delineace – tj. “nepřímé přímky na filmu” – první obětí bohu optických vad)
2. Musím Radku trochu doplnit (snad se nezlobí…) – pojem “teleobjektiv” označoval a v optických kruzích ještě stále označuje konstrukční znak objektivu, spočívající v posunutí hlavní roviny optické soustavy (ekvivalent “prostředku čočky podél osy” pro celou soustavu) před objektiv – tím se zkrátí stavební délka, jelikož se tak staví objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností (důvody snad netřeba zdůrazňovat), ujal se tento pojem i pro objektivy s velkou ohniskovou vzdáleností, ač takto být konstruovány v podstatě být nemusí (a často ani nebývají – tahle konstrukce má své nevýhody).
Naopak širokoúhlé objektivy a ultraširokoúhlé objektivy se konstruují jako inverzní teleobjektivy, kdy se hlavní rovina posouvá za poslední čočku – u zrcadlovek se totiž mezi ohniskovou rovinu a objektiv ještě musí vejít zrcátko a když se podíváte do zrcadlovky, takových třeba 20 mm prostoru tam rozhodně není – zkrátka tady je to nutnost.
3. Objektivy typu “rybí oko” vyšly z optických továren jako vědecké přístroje – realizují různé speciální projekce (např plochojevnou – odečtem z fotografie je možno měřit prostorový úhel), přičemž konstrukcí je několik – různé objektivy můžou mít (podle účelu) mít různou projekci, ale z hlavy vám opravdu neřeknu, jakou projekci má které rybí oko a jaká konstrukce (a tedy projekce) je nejčastější 🙂
A závěrem snad pro Radku – opravdu nejsem skalni pevnosklář – ale použít na ty nádherné scenérie z Tater (konec června, fakultní tělovýchovný kurs) a na Provii něco jiného než pevná skla by bylo barbarství. Nehledě na to, že toužím po kvalitnějším zoomu (můj Makinon MC 35-70 f/2.8 se jen s přimhouřením oka dá označit alespoň jako uspokojivý) – ale pro FD bajonet? Poradí mi někdo? (sázel bych na originální Canony, ale tehdy se takové zoomy jako dnes – marná sláva – nevyráběly…) O_o;;;
Zdraví
Jakub Hegenbart
RE: RE: Definicia pojmu \\
Dakujem za vysvetlenie. Rad by som to zhrnul. Teda pojem rybie oko sa pouziva vtedy, ak ma objektiv umyslene deformacie, pricom zobrazuje rovne linie ohnute – podobne ako kukatko na dverach. Nema nic spolocne s rozmerom “f”. Teda aj kompaktny fotak s f=38 mm – Minolta – fotka c. 3 mozem povezovat za akusi “demoverziu” rybieho oka? Lebo ked to deformuje, tak to je vlastne efekt rybieho oka, nie? Opacne to vidno na fotke c.1 – aj ked je “sirokouhla”, nejedna sa o rybie oko, lebo rovne linie su rovne.
Este k teleobjektivu – fotka c. 6. Fotene s Prakticarom 4/200. Tetno objektiv je fakt “delo”, dlzku ma uctihodnu (hmotnost tiez :-).
Neveim presne dlzku, nemam ho akurat pri sebe, ale meria cca 20 centimetrov. Hmotnost viem celkom presne (raz som si vazil svoj Zenit EM s prislusenstvom v Tescu :-)).
Zenit EM telo: 688 g
Pentacon 4/200: 614 g (+6 g predna krytka)
Puzdro na Zenit: 308 g
Kinofilm 24 obr.: 18 g
———————-
suma: 1 634 g = asi 1,6 kg – fakt dost.
Pre uplnost dodavam este hmotnost Heliosu 44M 2/58 -> ma presne 292 g. To iba na okraj, aby boli udaje kompletne. 🙂 Ale to by sa hodilo k inemu clanku. 🙂
RE: RE: RE: Definicia pojmu \\\\
Ad Minolta a rybi oko: ani nahodou. Rybi oka zkresluji mnohem vice. I tohle je jen nezadouci geometricke zkresleni rektilinearniho objektivu. Ukazka typicke fotografie porizene rybim okem je napr. zde.
RE: RE: RE: RE: Definicia pojmu \\\\\\\\
Pardon, nejak se mi vymknuly ty linky. Zkusim to jeste jednou:
geometricke zkresleni rektilinearniho objektivu
rybi oko
Rektilinerne objektivy
Vdaka za vysvetlenie. Teda ta Minolta rybie oko nie je, ide iba o geometricke skreslenie rektilinearneho objektivu. Rybie oko je presne to, co bolo uvedene v priklade.
Este k rektilinearnym objektivom: Deformacie na kompaktnch fotakoch (napr. na tej Minolte) su sposobene “lacnym – rozmerovo malym” objektivom. Poriadne objektivy zrkadloviek uz tieto neziaduce (mozno niekedy ziaduce) deformacie teda nemaju (napr. optika Carl Zeiss).
RE: Rektilinerne objektivy
Prijde na to, cemu rikate poradne objektivy. 😉 Ta ukazka je z profesionalniho zoomu Canon EF 17-35/2,8 L USM. U nekterych typu objektivu (napr. prave u extremne sirokouhlych zoomu) se geometricke zkresleni koriguje jen velmi obtizne, takze i dost kvalitni objektivy jim trpi.
Rektilinearita – zoom vs. pevne sklo
Hmm, je zname, ze zoomy su konstrukcne ovela zlozitejsie ako pevne skla. Teda moze byt deformacia sposobena tym, ze objektiv ma zoom? Napriklad ja mam na BX20 Flektagon 2,4/35. Na fotkach fotenych s nim som si deformacie nevsimol. Foti dobre, je velmi ostry, hlbku ostrosti ma fakt uzasnu. Uvaha: Mal by zoom (povedzme 28 – 70) deformacie? Ak ano, tak plati to pre vsetky zoomy, alebo iba pre “lacnejsie”? Kamos ma Pentax, kupil si dajaky Zoom (ani neviem znacku) v bazare za 2000 Sk. Ohnisko ma od 35 do 105 + makro. Porovnavali sme fotky. Zaiste to bola super kupa, ved zohnat zoom za 2000 Sk je vyborne. Samotne fotky ale ukazali slabiny – nizka hlbka ostrosti, vinetacia v dolnom pravom rohu. Nestihol som si vsimnut, ci pri f=35 ohyba priame ciary. To si v najblizsej dobe pozrem. Potom budem mudrejsi 🙂
RE: Rektilinearita – zoom vs. pevne sklo
Ano, samozrejme. Zoomy mivaji obvykle vetsi geometricke zkresleni nez pevna ohniska, extremne sirokouhle objektivy vetsi nez objektivy s normalni ohniskovou vzdalenosti, levne objektivy vetsi nez draha kvalitni skla. Jiste zakonitosti tu sice jsou, ale faktoru, ktere vstupuji do hry je mnoho a kazdy konkretni model objektivu ma zkresleni jine. Proto je take mereni geometrickeho zkresleni soucasti testu objektivu, viz napr. http://www.photodo.com.
RE: RE: Rektilinearita – zoom vs. pevne sklo
Otázka zkreslování lineární perspektivy u širokoúhlých objektivů se myslím v budoucnu u digitálních fotoaparátů bude řešit lišácky dodatečnou transformací, takže vůbec nebude vadit, že ten zoom objektiv nějakou takovou vadu má. Ostatně již teď by to šlo dodatečně nějakým programem na PC provést. Samozřejmě při přepočtu trochu utrpí kvalita, ale nemuselo by to být tak tragické. Na tom PC někdy může být potíž, jaký zoom u daného objektivu byl vlastně použit, takže není znám přesně stupeň deformace. Dalo by se to řešit připojením jako další informace ke snímku. Naopak při zabudování korekce do fotoaparátu by to neměl být problém, ale možná zase ty časy. Asi si chvíli počkáme, protože i tak se digitální fotoaparáty zdají pomalé. Také tento postup znamená částečné oříznutí snímku.
rektilinearita – zoom vs. pevne sklo
Netreba na nic, cakat, presne udaje o ohniskovej vzdialenosti fotky z digitalneho fotaku sa daju najst v exife suboru, teda pripojenych udajoch ku kazdej fotke, toto sa pouziva myslim uz od zaciatku digitalnej fotografie, a existuju uz aj teraz profesionalne programy na opravu tychto deformacii pre konkretne typy fotoapratov a objektivov. Napr.: http://www.dxo.com/en/photo/home/default.php
díky
je až pozoruhodné jak se ti podařilo stručně a srozumitelně (i pro mě ;o))) říct to podstatné (k tématu :o)) díky Honza
Dekuji
Bajecny clanek s vymluvnymi priklady, dekuji.
(to Radek Cholasta: to by bylo docela zuzo mit objektiv snimajici 360 stupnu. Jen bych se asi nemohl zbavit dojmu, ze na fotografii vidim i fotografa…
RE: Dekuji
Mimochodem vetsina ryb ma skutecne kulovitou cocku v oku (jako dusledek evoluce v prostredi se zvysenym tlakem a nizkou viditelnosti). Odtud take nazev objektivu.
Zobrazenie nezakladnych objektivov
V prvom rade sa chcem Radke podakovat za clanok. Je ako vzdy perfektny.
Trochu som nad nym uvazoval a prisiel som na pre mna zaujimavu vec. Ostatni asi o tom davno viete, ale pre mna je to objav. Az doteraz som si totiz myslel, ze sirokouhle objektivy i teleobjektivy „deformuju“ realny obraz sveta, ako ho vidime ocami. No na zaklade obrazku c. 8, dochadzam k poznaniu, ze k ziadnej deformacii nedochadza. To co vidime na fotografiach (sirokouhle objektivy akoby vzdalovali objekty a predlzovali medzi nimi vzdialenosti, a naopak teleobjektivy akoby zvacsovali objekty, vzdialenosti medzi nimi skracovali, celkovo splošťovali obraz) je iba opticky klam sposobeny tym, ze na vsetky fotografie sa pozerame s priblizne rovnakej vzdialenosti (zodpovedajucej priblizne zakladnemu objektivu). Ak by sme si fotografiu urobenu sirokacom, obrazne povedane, dali popod nos („vzdialene“ predmety na fotografii by sme si priblizili k ociam), videli by sme realny obraz, zodpovedajuci obrazu videnemu ocami. Podobne ak by sme fotografiu urobenu teleobjektivom pozerali z vacsej vzdialenosti, videli by sme sice mrnavy ale absolutne skutocny obraz (bol by to maly vyrez z realneho obrazu vidineho ocami), ziadne velke objekty ani ziadne splostenie by sme nepozorovali.
Prepacte, ze sa tu tak rozpisujem, ale je to pre mna uplne novy objav, az tomu nemozem uverit (prilis to odporuje mojim doterajsim skusenostiam = videniam). Prosim odsuhlaste alebo vyvradte mi to.
RE: Zobrazenie nezakladnych objektivov
Ano, ac se to muze zdat divne, je tomu presne tak.
Teda, takhle ty do nás 🙂
Tak Ty klidně napíšeš, že někteří ortodoxní zastánci pevných ohnisek se bijí v hruď, že nejsou líní “zoomovat nohama”, a přitom podle nás neortodoxních zastánců je to přesně naopak – zůmista si stoupne na první flek a kroutí prstencem, zatímco my si nejdříve vybereme místo a pak teprve zoomujeme = hrabeme se v objemném nákladu skel, který nám ničí záda :-).
Dakujem
Pekny clanok, naozaj pekny.
Len zacinam mat pocit, ze ked idem fotit, tak si opakujem tolko pouciek o kompozicii, perspektive, farbach, technike, filmoch, bleskoch ….. akoby som isiel na skusku :-)))
Ale to asi preto ze sa snazim nedostatok talentu nahradit znalostami
to len tak
Pekny den
jano
Moc dekuju
opravdu vyborny clanek, ktery mi vse osvetlil. Neodkazal jsem nikomu vysvetlit proc me “bavej” zoomovany objekty a az diky Vam tomu ted jasne rozumim 🙂 ..
skoda toho zavadejiciho fota
Jsem dajsi z fanousku Radky. A jelikoz rozumi hoodne vecem, je pro mne skoda ze pro zdurazneni “sirkouhle perspektivy” pouzila (urcite zamerne) foto porizene s velmi nekvalitnim objektivem s vadnou perspektivou. Hlava cloveka na okraji fografie je vetsi nez hlava cloveka uprostred fotografie, i kdyz je jasne ze clovek na okraji byl dale od objektivu. Podobne “umylsy” smizuji dojem objektivnosti clanku, i kdyz ji nezpochybnuji.
skoda toho zavadejiciho fota
Na ilustracni fotografii neni vubec nic neobjektivniho nebo zavadejiciho – pouze verne ukazuje normalni perspektivni zkresleni u extremne sirokouhleho objektivu, a prave proto jsem ji take pro ilustraci pojmu “sirokouhla perspektiva” vybrala. Byla porizeno profesionalnim objektivem Canon 17-35/2.8 L USM, ktery sice ma sve mouchy, jako treba pomerne citelne soudkove zkresleni, mensi ostrost v rozich, dosti velkou chromatickou aberaci apod., ale rozhodne to neni “velmi nekvalitni objektiv s vadnou perspektivou”. Jednak je to relativne kvalitni sklo – podobnymi nesvary jako 17-35 L trpi ve vetsi ci mensi mire prakticky vsechny extemne sirokouhle objektivy, zoomy obzvlast, a druhak “vadna perspektiva” ostatne ani neni jednou z optickych vad. Silne zkresleni hlavy v rohu je pro extremne sirokouhle objektivy typicke – je zpusobene normalni linearni projekci pri velmi sirokem uhlem uhlu pohledu, kdy se koule u kraje zaberu zobrazi jako protahla siska (cimz se mj. i jevi vetsi). Na perspektive u teto fotografie je “vadne” pouze to, ze byla porizena ohniskem 17mm, coz znamena uhel pohledu 104 stupnu.
Jak je to s ostřením
Dobrý den,
pěkný článek.
Mám jednu nejasnost. Když použiju objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností, dochází při zaostřování ke změně ohniskové vzdálenosti? Já si to vždycky představoval tak, jako že v objektivu je jen jedna čočka a zaostřováním tuhle čočku posunuju blíž k filmu nebo dál od filmu. Ale ohnisková vzdálenost čočky je pořád stejná, takže i ohnisková vzdálenost objektivu je pořád stejná… Můžete mi pomoct si v tom udělat jasno? Díky
jak je to s ostřením 2
Jeste doplneni a upresneni:
…nejak mi totiz nejde do hlavy ten Gaussuv vztah.
1/d +1/r = 1/f
d je vzdalenost objektu od stredu objektivu
f je ohniskova vzdalenost objektivu (vzdalenost stredu objektivu od roviny filmu)
r je vzdalenost od roviny filmu K OBJEKTU? Nebo jinam?
Ja verim, ze to je vsechno spravne, ale rad bych to i pochopil. 🙂 (Je to trochu dele, co jsem o tom ve skole slysel).
Diky!
jak je to s ostřením 2
Vsechny tri vzdalenosti jsou brane od optickeho stredu objektivu (respektive od prislusnych nodalnich bodu, protoze se nejedna o tenkou cocku – pro zjednoduseni si ale predstavujme tenkou cocku a jeji stred). Ohniskova vzdalenost f je vzdalenost ohniska (tj. bodu, kam se soustredi paprsky rovnobezne s osou objektivu prichazejici z nekonecna), nikoli vzdalenost roviny filmu. Vzdalenost roviny filmu je r a ohniskove vzdalenosti se rovna jen kdyz je zaostreno na nekonecno (d=nekonecno -> 1/d=0 -> 1/f=1/r+1/d=1/r -> f=r). Ohniskova vzdalenost se behem ostreni nemeni, zustava fixni. Co se pri ostreni meni je vzdalenost roviny filmu r. Aby byl pri dane ohniskove vzdalenosti objektivu obraz objektu ve vzdalenosti d ostry, je potreba umistit film do vzdalenosti r, splnujici Gaussuv vztah 1/f=1/d+1/r. Obvykle je to teda technicky vyresene tak, ze se hybe objektiv, respektive jeho vnitrnosti, zatimco rovina filmu stoji.
jak je to s ostřením 2
Diky moc za vysvetleni.
jak je to s ostřením 2
Jenže na schematech je jako ” f ” označená vzdálenost průsečíku paprsků od průmětny (filmu). [nikoliv rovnoběžných paprsků z nekonečna, ale vůbec všech paprsků, které štěrbinou proniknou]. Je tam vlastně naznačena dírková komora. Tam o nějaké ohniskové vzd. těžko mluvit. Paprsek rovnoběžný s “osou objektivu” (dejme tomu kolmý na průmětnu = film) je jen jeden. Ostatní paprsky jsou od “osy objektivu” odkloněné).
IMHO Vzorec platí a schemátka jsou víceméně také správně (místo f by [snad] mělo být r ). Ale nepatří to tak docela k sobě.
DOKUD BUDEME FOTIT NA ROVINNOU PRŮMĚTNU (film, čip), BUDE OBRÁZEK VŽDY VÍCE ČI MÉNĚ ZKRESLENÝ PROTI TOMU, CO VIDÍ NAŠE OKO. To má totiž průmětnu (sítnici) KULOVOU! Ke kulové průmětně se přiblížil ZB ve svých skvělých pokusech s dírkovou komorou (viz PALADIX někde dříve). V dírkové komoře dal film do oblouku (kulový povrch v jednom rozměru ;-)).
– pzv –