Pivoň a okolí

Nedaleko Domažlic, obklopená vrcholky Českého lesa, leží malá víska jménem Pivoň. V ní najdeme velmi zajímavou památku – bývalý klášter augustiniánů. Za návštěvu ovšem stojí nejen klášter; na hřebenu hor ční zřícenina Starý Herštejn. A tím výčet zajímavostí nekončí…

Začít je možné třeba v Poběžovicích, malém městečku, ve kterém vedle malého a hezky upraveného náměstí stojí na nevysokém návrší zámek, s nímž byla pevně svázána historie města. Předchůdcem zámku seskupeného kolem malého čtvercového nádvoří byl gotický hrad založený v 15. století Dobrohostem z Ronšperka (Ronšperk – dřívější název Poběžovic; název Poběžovice je ovšem starší, na Ronšperk jej změnil právě Dobrohost v listině, jíž povýšil Poběžovice na město). Hrad byl opevněn, obehnán hradbami a hlubokými příkopy. Po Dobrohostově smrti připadlo město, panství i hrad jeho synovi Zdeňku Dobrohostovi z Ronšperka. Ten ovšem podnikal ze svých hradů Ronšperka a Starého Herštejna výpravy, na nichž přepadával a olupoval formany na obchodní stezce. Proto byly oba jeho hrady v roce 1510 dobyty. Poté bylo panství Zdeňkovými bratry prodáno Albrechtovi z Gutštejna. Po několika změnách majitelů připadlo město českému rodu Švamberků. Za jejich držení proběhly renesanční přestavby celého zámku, barokní přestavba pak proběhla za Matyáše Bohumíra Wunschwitze. Poslední v držení měli Coudenhovové, ti v roce 1923 nechali dostavět bránu mezi předhradím a zámkem, v roce 1937 byla dostavěná z dálky viditelná zámecká věž. Koncem 40. let byl zámek obýván pohraniční stráží a poté byl ponechán prázdný. V 80. letech byl dokonce určen k demolici. V současnosti probíhá rekonstrukce, stále však zámek působí poměrně neutěšeným dojmem. Zámek je nyní přístupný; prohlídky jsou s průvodcem. Na opačné straně náměstí stojí původně pozdně gotický kostel, po požáru ve druhé polovině 17. století barokně přestavěný. Původně měl kostel věže dvě, jedna z nich však byla okolo roku 1900 rozebrána.

Po zhruba dvou kilometrech (po modré značce, východiště tras je v Poběžovicích pod náměstím) dorazíme do malé vesničky Šitboř. V obci, poprvé písemně zmiňované v roce 1248, stojí nad návsí zřícenina barokního kostela svatého Mikuláše (první zpráva roku 1359), naproti němu pak bývalá fara postavená roku 1805. Na návsi rostou u nás jinak neobvyklé stromy – moruše. Odtud je možno pokračovat po modré a zelené značce (7,5 km) do Pivoně. Nikterak náročná cesta vede střídavě lesem a střídavě loukami, místy se otevírají krásné výhledy do kraje. Mineme bývalé osady Valtířov a Skláře, připomínané jen cedulkou na stromě, v bývalých Sklářích stojí skromné zbytky oplocení.

Po krátkém klesání se ocitneme v Pivoni, malé vísce lemované Pivoňskými horami s dominující Lysou horou (870 m n. m.). Klášter nelze přehlédnout – jeho věž je viditelná z daleka. Historie kláštera je velmi zajímavá. Podle pověsti byla Břetislavem I. založena kaple po vítězné bitvě roku 1040 na místě pařezu, na němž císař během bitvy seděl. Tolik praví pověst, nicméně první písemná zmínka pochází až z roku 1379, založen byl ale zřejmě již v druhé polovině 13. století. Povoláni sem byli řeholníci z bavorského kláštera svatého Viléma, kteří náleželi k řádu augustiniánů. Tito náleželi k poustevnické komunitě svatého Viléma, proto se lze setkat s názvem vilhemité. Pivoň byla též prvním augustiniánským klášterem v Čechách. Bez větší újmy klášter přečkal husitskou dobu, zničující však byl nejen požár v roce 1573, ale hlavně drancování za třicetileté války a nájezdy Švédů. Klášter několikrát změnil majitele, roku 1586 přešel pod Petra ze Švamberka. V devadesátých letech 16. století řeholníci klášter opravili, jejich komunita již však nebyla tak početná jako v dobách počátků kláštera.

Švédové klášter napadli poprvé v roce 1641, okupovali jej po dobu dalších deseti měsíců. V roce 1648 svoji „návštěvu“ zopakovali, tentokrát se řeholníci zachránili útěkem. Klášter ovšem utrpěl značné škody, proto počala jeho obnova. Klášteru nastala světlejší léta, byl postaven refektář, ambity, přestavěn klášterní kostel. Raně barokní přestavba vyvrcholila roku 1686, kdy byla přestavěna chrámová loď, z roku 1691 pochází raně barokní portál kostela. Přestavby pokračovaly ještě počátkem 18. století, v roce 1733 byla postavena nová sakristie, roku 1756 byl založen pivovar (poslední výstav byl až v roce 1946). Neodvratně se přiblížil rok 1787, který znamenal zrušení kláštera císařem Josefem II. V roce 1800 přešly budovy kláštera na advokáta Leopolda Stohra a byly přeměněny na zámek; z chrámu se stal farní kostel. V 19. století drželi budovy Thun – Hohensteinové, po nich hrabě František Coudenhove, který vlastnil také Poběžovice. Po roce 1918 v budovách sídlila policejní stanice, česká škola, byty… Po roce 1945 se v budovách vystřídala armáda a státní statek. Osm let nato klášter vyhořel; s opravami bylo počato až později – staticky zajištěny byly budovy až v roce 1977, o deset let později byla opravena věž. Celková rekonstrukce (spíše odstraňování havárií) pokračuje dodnes. V současnosti je klášter v majetku občanského sdružení Aurelius, které zde má v plánu vybudovat domov pro děti z oblastí postižených živelnou či válečnou pohromou a domov pro seniory.

Budovy konventu a věž jsou veřejnosti vzhledem ke svému stavu a probíhající rekonstrukci nepřístupné. Lze si prohlédnout jižní křídlo a křídlo východní, jímž prochází hlavní vstupní brána. Ta je velmi dobře zabezpečena proti vstupu – moje zvědavost byla vysoká, na nádvoří jsem ale cestu nenašel. Nedaleko vstupní brány v zemi zeje dobře dva metry hluboká jáma, pozůstatek hospodaření statku. Vzhledem k husté vegetaci, kterou jsou budovy obklopeny, a možnosti výskytu jiných podobných záludností je nutná nejvyšší opatrnost. U kláštera rostou dvě zhruba 300 let staré zdravé lípy malolisté s obvodem kmenů 480 a 550 cm.

Z Pivoně se můžeme vydat buď po žluté značce zpět do Poběžovic (asi 7 km), nebo vystoupat po značce žluté a zelené přes malou vísku Vranov. Zde mineme malý kostelík, po zhruba jednom kilometru stoupání dorazíme na Vranovské sedlo; odtud to již není daleko (červená značka, 1 km) na zříceninu gotického hradu Starý Herštejn. Hrad byl vystavěn ve druhé polovině 13. století, písemně zmiňován je roku 1266. Ve 14. století byl hrad v majetku krále, ten jej roku 1332 prodal pražskému biskupovi. Roku 1421 byl hrad dobyt a vypálen husity. Po husitských válkách hrad získali Ronšperkové z Poběžovic. Roku 1510 (jak již bylo zmíněno výše) byl hrad dobyt a pobořen. Hrad ční na strmém skalisku (878 m n. m.), původně byl tvořen dvojicí věží, které mezi sebou svíraly obytnou budovu. Zachováno zůstalo pouze torzo té první. Z ní bohužel není nic vidět, neboť okolní stromy jsou vyšší. V době mé předchozí návštěvy hradu (červen 2002) ještě byl rozhled obstojný, dalo se dohlédnout až na Čerchov, nejvyšší horu Českého lesa. Výstup k hradu je velmi strmý, proto je-li třeba mokro, není o krušnější chvilky nouze… Vrcholek okolo zříceniny je stejnojmennou přírodní rezervací. Tato byla vyhlášena v roce 1968 a zaujímá plochu 37,15 ha. Chráněné jsou zbytky původního horského bukového lesa s příměsí javoru, smrku, jedle a jasanu. Rovněž je chráněna v podrostu se vyskytující vzácná květena. Přes hřeben, jehož je Starý Herštejn součástí, prochází červená „hřebenovka“, dá se pokračovat po hřebeni (třeba na vzdálené Výhledy), nebo sestoupit zpět do Pivoně a Poběžovic. Vrcholkem Starého Herštejna prochází hlavní evropské labsko–dunajské rozvodí.

Do okolí Pivoně (Poběžovic) je samozřejmě možno vyrazit v kteroukoli roční dobu, tento kraj má své kouzlo kdykoliv. Stejně tak je na každém fotografická výbava, k fotografování zde je mnoho; krásné výhledy do kraje, rázovitá venkovská stavení, architektura (ovšem třeba v případě kláštera ve stavu poněkud neutěšeném), na své si samozřejmě přijdou i příznivci makrofotografie, léto coby doba květu mnoha rostlin je více než ideální. Nemohu než doporučit podrobnější mapu, mně posloužila mapa z osvědčené edice Klubu českých turistů číslo 29 – “Český les JIH” v měřítku 1:50.000. Turistické značení je na dobré úrovni, neboť se na něm od roku 1991, kdy bylo provedeno, nestačil ještě tolik podepsat zub času. Vzhledem k řídkému osídlení (před rokem 1989 se Pivoň nacházela v běžně nedostupném hraničním pásmu) je nutno počítat s omezenou možností občerstvení. Dopravu možno použít veřejnou i individuální; parkování je možné na mnoha místech v Poběžovicích, Pivoni i Vranově. Rozhodnete – li se pro dopravu veřejnou, je nejlepší variantou vlak, nádraží je v Poběžovicích, kde se stýkají dvě tratě: Domažlice – Tachov – Planá u Mariánských Lázní a lokálka s nemnoha spoji Staňkov – Poběžovice. Staňkov leží na trati Plzeň – Domažlice. Míst jako je Český les u nás neustále ubývá, proto máte-li raději procházky řídce osídleným krajem, kde čas běží tak nějak pomaleji, a v přírodě hledáte především klid, neuděláte chybu, vydáte-li se třeba zrovna do Pivoně.

Technika: kinofilmová zrcadlovka Minolta X-300s s objektivem Minolta MD Zoom 28 – 70 mm f/3.5 – 4.8, Fuji Superia 200
Mapa: Český les jih, 1:50.000