Sigma 80-400mm f/4,5-5,6 EX OS APO

Zkušenosti z krátkého testování prvního third-party objektivu s optickým stabilizátorem.

Něco málo úvodem

Již delší dobu se zabývám poměrně intenzivně fotografováním zvířat ve volné
přírodě. Každý, kdo tuto oblast fotografování zkusil, mi potvrdí, že jedním z
nejtěžších úskalí je získání vhodné optiky s dlouhým ohniskem. Poměrně
přijatelným kompromisem mezi technickými parametry a cenou je objektiv Canon
100-400mm f/4,5-5,6 IS L, který poskytuje ohnisko 400mm při přijatelné světelnosti
5,6. Jeho další výhodou je velmi dobře pracující optický stabilizátor obrazu. S
ohledem na tyto klady jsem si jej posléze pořídil (z druhé ruky). Ovšem ani tento do
jisté míry kompromisní objektiv není právě levný…

Proto mě velmi zaujala možnost získat na vyzkoušení nový produkt firmy Sigma,
kterým je objektiv 80-400mm f/4,5-5,6 EX OS APO. Objektiv je svými parametry a zejména vestavěným
optickým stabilizátorem velmi podobný mému Canonu 100-400, takže se nabízelo
přímé srovnání.

Objektiv jsem testoval asi čtyři dny, během kterých jsem pořídil asi 350 snímků
převážně digitálním Canonem EOS 10D, pro kontrolu chování v celém kinofilmovém
poli jsem pak pořídil rovněž asi 20 snímků “klasickým” EOSem 100. Nemyslím si,
že jsem za dobu testu objevil všechny klady a zápory, nicméně si myslím, že jsem
získal řadu postřehů, které by mohly být případným zájemcům o koupi užitečné. Testy se
týkají verze pro Canon, dá se ale předpokládat, že se verze pro Nikon chová
totožně, pouze samozřejmě nemohu srovnávat s žádným objektivem Nikon VR.
Nikonisty upozorňuji, že objektiv nemá clonový kroužek a plně pracuje jen s
těly, která podporují tzv. G standard. Objektiv je dostupný i s bajonetem Sigma,
příznivci Minolty a Pentaxu ale mají (alespoň prozatím) smůlu.

A ještě jedna poznámka na úvod – zjistíte, že na hodně místech testu se
objevují komentáře typu “EF 100-400 má tuto vlastnost lepší” a méně pozorného
čtenáře to může vést k názoru, že tato Sigma nestojí za moc. Uvědomte si ale
prosím, že se srovnává s objektivem Canonu z prestižní řady L, která je
patrně tím nejlepším (a nejdražším), co se dá koupit. Pro testovanou Sigmu je
vlastně komplimentem již to, že pokládám toto srovnání vůbec za možné a podle
mého názoru rozhodně obstála se ctí.

Mechanické provedení

Objektiv působí velmi solidním dojmem, důvěru budí i značná váha, která
naznačuje, že konstrukce není nijak ošizená. Bohužel jsem ale záhy narazil na
některé nectnosti.

Za největší problém pokládám řešení zoomu. Je řešeno otočným prstencem, což bych
obecně pokládal za praktičtější řešení než “tahací” EF 100-400 IS. Bohužel ale
zoom jde velice ztuha a v některých polohách vyžaduje opravdu velkou sílu.
Navíc je zoomovací prstenec poměrně dost vepředu a v celkovém součtu musím říci,
že přesné operativní zoomování s přístrojem u oka hraničí s nemožností. Je to
skutečně nepříjemné. Při této tuhosti není divu, že zoom samovolně nevyjíždí v
žádné poloze, ale asi bych to v této souvislosti nebral jako klad…
Přepínač lock/unlock umožňuje “uzamknout” zoom v základní poloze 80mm. Ani toto
není žádný zázrak ve srovnání s Canony IS L, které lze uzamknout v jakékoli
poloze. Věc má navíc ještě jeden háček. Při změně ohniskové vzdálenosti se
objektiv velmi podstatně prodlouží. Na tom by nebylo nic špatného, Canon 100-400
se prodlouží prakticky stejně. Problém je ale v tom, že u “tahacího” Canonu se
vám automaticky posune více dopředu i ruka a proto je držení stále stabilní,
zatímco u Sigmy potřebujete zůstat na prstenci změny ohniska či ostření a dopředu vysunutá
přední část objektivu dost poruší vyvážení – viz
obrázek. Není to vyložená tragédie, ale
příjemné to také není. Co dodat – řešení změny ohniskové vzdálenosti je
nejslabší stránka mechanické konstrukce tohoto objektivu, vše ostatní již budu
hodnotit celkem kladně.

Sigma 80-400OS ve srovnání s EF 100-400IS L. Jak vidno, objektivy jsou v podstatě stejně velké.	Objektivy jsou v podstatě stejně velké i při ohnisku 400mm. Všimněte si ale značné změny proporcí a relativní polohy zaostřovacího prstence.

Proti ostřícímu prstenci nemám námitky – chod a provedení jsou příjemné a jak
bude uvedeno dále, má ruční ostření i jiné dobré vlastnosti. Objektiv má
stupnici nastavené vzdálenosti. Přední čočka a držák filtru se při ostření
neotáčí, použití polarizačního filtru nebo třeba efektového Cokinu je tedy bez
problémů. Průměr závitu pro filtr je 77 milimetrů.

Dobře řešený je i přepínač AF-MF a volič režimů optického stabilizátoru. Tyto
spínače jsou dokonce provedené možná o trochu lépe než u EF 100-400 IS L.
Bohužel ale chybí spínač omezení rozsahu ostření.

Detail ovládacích prvků objektivu.

Jako prakticky všechny objektivy této velikosti je i tato Sigma vybavena
otočným prstencem pro upevnění na stativ. Jeho provedení je slušné, lze ho otáčet
a v případě potřeby snadno sejmout. Problém je ale v tom, že držák u Sigmy je až
moc velký a při držení objektivu v ruce mi vadil. U EF 100-400 je držák o
něco menší a tak může zůstat na objektivu trvale (opět je to vidět na obrázku). Nicméně nejde o nijak zásadní problém. Navíc má stativový držák jednu vtipnou možnost – lze na něj
připevnit řemen pro nošení objektivu.

Podobně lze hodnotit i dodávanou bajonetovou sluneční clonu – není úplně nejlépe
provedena, nicméně svůj účel jistě splní bez problémů. Sluneční clona nijak
nebrání použití filtrů.

Čistě z hlediska provedení a estetického dojmu vypadá testovaný objektiv
velmi dobře, dokonce spíš lépe než Canon. Myslím si ale, že při mém poměrně
tvrdém zacházení by se povrchová úprava asi začala poměrně brzy odírat, zatímco
šedý povrch Canonu L vydrží skoro vše. Vzhledem k dostupnému času na test ale
toto samozřejmě nebylo možné nijak ověřit.

Ostření

Můj první dojem z automatického zaostřování byl dost depresivní. Nějak jsem
před recenzí automaticky předpokládal, že objektiv bude vybaven ultrazvukovými HSM motory, které Sigma s úspěchem montuje do většiny objektivů EX řady. Proto
mě dost zvuk motoru po prvním namáčknutí spouště téměř vylekal, ostření opravdu
není právě nejtišší. Bohužel špičková není ani rychlost zaostřování, proti
referenčnímu EF 100-400 je rozdíl opravdu výrazný. Vlastní fungování AF s EOSem
10D je ale zcela bezproblémové, objektiv ostří jak má a není nijak výrazně
náchylný k “překmitávání”. S analogovým EOSem 100 to bylo malinko
diskutabilnější, při slabším osvětlení mi několikrát přístroj se Sigmou prostě
nezaostřil, zatímco s identicky světelným EF 100-400 ano. Těžko hodnotit
jednoznačně, ale může to být způsobeno odlišným chováním elektroniky v
objektivu. V naprosté většině případů se ale testovaný objektiv choval zcela
bezproblémově a zdá se, že často diskutované potíže s chováním čipů pro Canon,
se Sigmě podařilo vyřešit. Je jen trochu škoda, že objektiv nemá omezovač
ostření. Přepínač nastavující ostření v celém rozsahu anebo jen od cca šesti
metrů do nekonečna je u objektivu s ohniskem až 400mm velmi užitečný.

Ještě zpět k rychlosti ostření. Ostření testované Sigmy není zase nějak extra pomalé! Zaostřovací motor sice není nejrychlejší, objektiv ale ostří zadní skupinou čoček (RF), což rychlosti naopak prospívá. Pokud tento objektiv přijde do ruky
uživateli, který předtím používal nějakou levnou Sigmu 70-300 nebo nějaký ryze “amatérský”
objektiv od Canonu, tak bude plně spokojen. Jenže špičkové výkony nejlepších
objektivů jsou přeci jen někde trochu jinde a bohužel pokud si to osobně
nevyzkoušíte, tak to plně nepochopíte. Toto píšu ze zcela osobní zkušenosti – mě
také po přechodu od Pentaxu se Sigmou APO 70-210 připadalo ostření Tokiny AT-X
80-200mm f/2,8 na EOSu 10D skvěle rychlé. Jenže pak jsem si vyzkoušel originál Canon
L série a nestačil jsem se divit. Testovaná Sigma 80-400 OS spadá vlastnostmi AF
někam mezi zmíněnou Tokinu a špičkový Canon – při běžných situacích budete
naprosto spokojeni, ale až posadíte zaostřovací bod na kormorána letícího proti
vám, tak mnohdy přeci jen stačit nebude. To ale samozřejmě mnoha zájemcům nemusí
vůbec vadit.

Co naopak vyžaduje velkou pochvalu je ruční ostření. Objektiv totiž
poskytuje možnost manuálního ostření kdykoli bez přepínání, tedy obdobu funkce FTM u originálních objektivů Canon s Ring USM motory. Popravdě řečeno by mě
docela zajímalo, jak to má Sigma vyřešeno, u objektivů Canon tato funkce vyplývá
z principu kruhových USM motorů, u klasického motoru však musí být nějak chytře
vyřešená spojka. Každopádně to ale funguje dobře. Přijatelné jsou i rozměry
zaostřovacího prstence, příznivci ručního ostření budou jistě spokojeni.

Na tomto místě si neodpustím jedno rýpnutí do marketingu. Velmi sporné
řešení přepínání AF a MF pomocí posuvného prstence, které se ovšem po přepnutí
ještě musí (alespoň pro Canon) aktivovat přepnutím přepínače AF/MF na těle dostalo od Sigmy
hrdý titul Dual Focus, jehož zkratka DF se dostala do názvů řady objektivů.
Mnohem dokonalejší řešení, kterým je vybaven testovaný objektiv ale kupodivu
nijak označeno není. Zajímavé…

Optický stabilizátor

Přirozeně hlavním tahákem objektivu Sigma 80-400 OS je optická stabilizace.
Tuto funkci dosud nabízely pouze originální objektivy Canon IS (resp. Nikon VR
pro SLR Nikon), Sigma se stává prvním third-party producentem, který tuto funkci
zvládl.

Stabilizátor má dva režimy. Režim jedna provádí kompletní stabilizaci a je
míněn pro statické snímky, režim dva stabilizuje pouze ve vertikální rovině, což
je praktické pro snímky prováděné technikou sledování. Označení a funkce režimů
je totožná jako u Canonu. Musím začít kritikou dodávaného českého návodu,
ve kterém je u módu 2 uvedeno, že “detekuje i vertikální chvění kamery”,
což je naprostý nesmysl, podstata je naopak v tom, že detekuje pouze
vertikální chvění. V anglickém originále je popis správný, bohužel ale k
dodanému objektivu pro Canon EOS byl návod (český i cizojazyčný) určený pro
Nikon, proto jsem se sice dočetl, že OS pracuje pouze s některými Nikony,
bohužel mi však chyběla podobná informace pro Canon. Není to zcela nepodstatné,
protože podle mých informací nejsou IS objektivy Canon plně kompatibilní s
některými staršími EOSy a je pravděpodobné, že Sigma OS může mít podobná
omezení. Nicméně s mými EOSy 100 a 10D se stabilizátor choval mravně a mohl jsem
začít testovat.

Začal jsem snímkem zásuvky v kuchyni při ohnisku 400mm a čase cca 1/15s.
Důvod tohoto snímku byl prostý – velmi podobný snímek jsem dělal i Canonem
100-400 IS a chtěl jsem srovnání. Jak vidno, stabilizace se opravdu projevila.
Nicméně již na tomto testu je vidět, že se nesmí věřit v zázraky, přeci jen
1/15s s ohniskem 400mm je i na stabilizátor trochu moc.

Praktické testy jsem pak dělal v pražské zoo. Za extrémní pokus lze pokládat
fotku damana skalního z nového pavilónu “Afrika zblízka”. Pavilón je velmi tmavý
a tak vyšla expozice při 1600 ISO na 1/10s při ohnisku cca 200mm. Fotka je celkem
vzato k ničemu, již je příliš zašumělá a ani ostrost není dokonalá, ale bez
stabilizátoru by snímek prostě nevznikl vůbec.

Více ze života je pak detail páva korunkatého při ohnisku 400mm focený 1/125s,
tedy opět značně pod doporučovaný čas 1/f, tedy v tomto případě 1/400s. Snímky
vydry a supa jsou na tom identicky, tedy 1/125s při 400mm. Tyto snímky pokládám
za zcela přijatelné a použitelné.

Optický stabilizátor se s Canonem EOS10D choval při všech testech korektně –
po namáčknutí spouště se spustí stabilizátory (je to slabě slyšet), asi 1,5
vteřiny po uvolnění spouště se stabilizace vypne. Hluk stabilizátoru není nijak
tragický, nicméně je výraznější než u EF 100-400 IS, problém v tom ale nevidím.
Trochu spornější bylo chování s EOSem 100. Většinou bylo vše v pořádku i zde,
ale několikrát se mi obraz v hledáčku jakoby roztřepal (jako by se stabilizátor
střídavě zapínal a vypínal). Nemám pro to spolehlivé vysvětlení, může jít i o
vadu mého starého bazarového těla. Faktem ale je, že s objektivem Canon IS jsem
toto nepozoroval.

Celkově se dá říci, že optický stabilizátor v testovaném objektivu je funkční
a nezdá se mi nijak výrazně horší než stabilizátor v EF 100-400 IS L. I touto
Sigmou lze fotografovat reálně minimálně s o dva stupně delšími časy než bez
stabilizátoru, v nezbytném případě pak není nereálné zkusit dokonce časy ještě
značně delší. K zahození není ani mód 2 pro režim sledování objektu. Z hlediska
testu mohu Sigmě jen gratulovat – tato jistě náročná technologie jí funguje
velmi dobře.

Závěrem si ale opět neodpustím jednu obecnou radu – nezapomínejte nikdy na to, že stabilizátor potlačuje chvění
přístroje a ne fotografovaného objektu! Je to sice zdánlivá samozřejmost, ale za
sebe musím přiznat, že když jsem si koupil EF 100-400 IS, tak mi v první chvíli
počet neostrých snímků dokonce spíše stoupl – rychle jsem si zvykl na to, že
třeba 1/125s se stabilizací udržím bez potíží a nějak jsem zapomněl, že se mi
může pohnout focený objekt.

Optická kvalita

Zejména u teleobjektivů nejsem fanatikem MTF testů a podobných metod. Myslím
si, že optická kvalita je sice důležitá, ale při ohniskové vzdálenosti 400mm už
bude v praxi živé fotografie daleko důležitější než nepatrně větší rozlišovací
schopnost to, jak přesně daný objektiv ostří, což zejména u pohybujících se
objektů je často oříšek. Obrovský vliv má i roztřesení, zde právě může někdy
dost pomoci stabilizátor. Ale přeci jen se pokusím mé dojmy z optické kvality
stručně popsat.

Sigma 80-400 je i po optické stránce objektiv poněkud vyšší třídy. V
konstrukci jsou použity hned tři členy z SLD (Special Low Dispersion) skla,
zajímavé je že kromě dvou v přední skupině (což je celkem standardní řešení) je
navíc jeden SLD člen i v zadní skupině čoček. To by mělo mít dobrý vliv na
chromatickou aberaci. Dojem ze snímků v dobrém osvětlení je slušný – i při zcela
otevřené cloně jsou ostré v celé ploše. To platí nejen pro ořízlý formát EOSu
10D, ale i pro kontrolní snímky z EOSu 100 – i tam mi ostrost v rozích připadala
v pořádku. Ve srovnání s EF 100-400 L mi ale snímky připadaly o něco měkčí,
zejména v protisvětle. Objektiv sice není v protisvětle nijak extrémně náchylný
na vznik rušivých reflexů, nicméně jisté změkčení se projeví. S ohledem na počet
čoček se není čemu divit. Vcelku ale nemám zásadní výhrady, je to slušný zoom
vyšší třídy.

Celkové hodnocení

Když jsem poprvé vybalil objektiv určený pro recenzi z krabice, byl jsem
hodně zaujat. Dokonce se musím doznat k tomu, že jsem v první chvíli upadl do
jisté deprese z toho, že jsem nedlouho předtím zakoupil objektiv Canon 100-400
IS L, jehož cena byla i při koupi v bazaru znatelně vyšší než je cena této Sigmy
nové se všemi zárukami. S ohledem na výborný první dojem mě pak testovaný
objektiv poněkud zklamal. Vadí mi především ne právě nejrychlejší automatické
ostření a skutečně dost mizerný chod zoomování. Ani jiné detaily nejsou rozhodně
tak dotažené jako u Canonu.

Nicméně po dalších testech jsem tento kritický názor poněkud změnil. Sigma
80-400 OS má totiž i řadu dobrých vlastností. Na prvním místě je samozřejmě
nesporně funkční optický stabilizátor obrazu, jemuž nemohu nic zásadního
vytknout. Chválu zaslouží i možnost manuálního ostření bez komplikovaného
přepínání, které je zcela rovnocenné funkci FTM u Canonu. Objektiv je řešen
poměrně robustně, leccos naznačuje i to, že proti EF 100-400 IS L je o cca 200
gramů těžší, rozhodně nejde o nějaký “bakeliťák”. Kladem je i dolní rozsah již
od 80mm – při kombinaci tohoto objektivu s klasickým zoomem 28-70 nebude mít
fotograf nijak velký nepokrytý úsek.

Optická kvalita je rovněž podle mého názoru přijatelná, i při zcela otevřené
cloně je ostrost i v okrajích slušná. Nejde sice určitě o nejostřejší
dlouhoohniskový zoom, který jsem měl v ruce, špatný ale v žádném případě není.

Dám-li na jednu misku vah výše zmíněné klady a zápory a na druhou misku pak
cenu, pak musím objektiv Sigma EX 80-400mm f/4,5-5,6 APO OS označit za velmi
zajímavý. Na trhu není v rozsahu cca 80-400mm mnoho konkurenčních produktů, s
optickým stabilizátorem pak existuje jediný konkurent Canon 100-400 IS L.
Konkurent od Canonu je sice proti testované Sigmě v mnoha ohledech lepší,
jeho cena je ale v českých podmínkách skoro dvojnásobná. V absolutních
číslech to dělá cca 72 tisíc proti 38 tisícům korun a to už je opravdu
značný rozdíl.

Myslím si, že pro všechny zájemce o fotografii zvířat a další obory vyžadující
dlouhá ohniska, kteří si nemohou Canon 100-400 IS L dovolit, představuje Sigma
80-400 OS velmi rozumnou alternativu.