Čerstvý šedesátník Jiří Hanke je fotograf, který by si již zasloužil větší retrospektivní výstavu. Namísto toho přichází s novým projektem fotografických paralel s názvem Ozvěny.
Jiří Hanke (*1944 v Kladně) na sebe v letošním roce upozornil již velkou fotografickou publikací Stop time, která je výrazem jeho celoživotní lásky k jazzu. Hanke v této knize shrnul portréty jazzových muzikantů, které pořídil během několika uplynulých desetiletí. A některé jsou opravdu pozoruhodné, a nejen pro svou historickou a dokumentární hodnotu.
|
| Jiří Hanke: Fiat-Iron Building, New York, 1990/ Restaurace Silvie, Kladno, 2002 |
Jiří Hanke je svým založením běžec na dlouhou trať: pracuje systematicky, bez spěchu, snad ani nevnímá, jak rychle čas letí. Jeho nejproslulejším – a snad i nejzásadnějším – cyklem jsou Pohledy z mého okna. Cyklus, který vyšel před časem knižně a výběr z něj byl také několikrát vystaven, je nejlepším dokladem toho, že tvořit lze kdekoli, kdykoli a i s omezeným technickým vybavením. Pokud máte dojem, že se dobrá fotografie dá pořídit jen v exotických zemích a výhradně tou nejdražší technikou, Jiří Hanke vás z toho snadno vyvede: jemu stačilo po dlouhá léta naprosto statickou kamerou dokumentovat dění před vlastním domem. Navíc Pohledy z mého okna nevznikly v Praze, kterou kdekdo považuje za střed světa, ale v Kladně. A přesto – to se dějí věci! Je fascinující, jak je tento zdánlivě banální cyklus ve výsledku plastický a mnohotvárný: není jen svéráznou kronikou proměn okresního města v průběhu několika desetiletí, ale vypovídá mnohé o nás všech, o našem životě, o našich osobních, ale i společenských prohrách a výhrách. Ovšem Pohledy z mého okna se Hankeho dokumetaristická tvorba nevyčerpává: jsou tu ještě další významné cykly, Lidé pod Průhonem a Otisky generace, které významově dalece překračují své regionální zakotvení.
|
| Jiří Hanke: Brooklyn Bridge, New York, 1990 / Poldi, Kladno, 1992 |
Současné Ozvěny jsou však něčím úplně jiným: jako by Jiří Hanke v posledních letech rezignoval na svá původní dokumentaristická kréda a vydal se směrem k výtvarné a imaginativní fotografii. Po pádu „železné opony“ ke svým starším, „domácím“ panoramatickým fotografiím začíná hledat ve Spojených státech amerických protějšky. Toulá se po Americe a v hlavě má fotografické otisky své vlastní země. Vyjede daleko za oceán a rychle si uvědomuje, že svět je jen jeden: dojede do New Yorku, projde se po Manhattanu a vyfotografuje scénu se spícím člověkem na lavičce (Manhattan, New York, 1990
), která mu připomíná jeho starší snímek z Kladna (Kladno, 1975). Prochází Harlemem a fotografuje scénu se starým mužem (Harlem, New York, 1990), která se nápadně podobá fotografii z jeho staršího cyklu Lidé pod Průhonem (Pod Průhonem, Kladno, 1982). Přikládá k sobě staré a nové fotografie a dochází k závěru, že jsou si kompozičně (přinejmenším v hlavních geometrických liniích) opravdu podobné. Hledání paralel se mu stává vášní: z této vášně pak vzniká pozoruhodný cyklus fotografických dvojčat, které pojmenuje Ozvěny. Po návratu z Ameriky začíná pracovat i obráceným způsobem: ke snímkům vyfotografovaným v Americe hledá protějšky v Čechách nebo na Slovensku. Při návštěvě Petržalky zjišťuje, že mu labutě na tamějším rybníce (Petržalka, Bratislava, 1992) připomínají bruslící mládež v Central Parku v New Yorku (Central Park, New York, 1990): tímto způsobem vznikla výtvarně nejčistší a zároveň i nejlíbivější dvojice fotografií z celých Ozvěn.
|
| Jiří Hanke: Central Park, New York, 1990 / Petržalka, Bratislava, 1992 |
Jiří Hanke ve svém novém cyklu sice mění svá dřívější východiska, ale zůstává přitom věrný klasické černobílé fotografii: představa Hanke a barva je opravdu trochu nepatřičná. Nemístnou a hypotetickou otázkou je, zda by fotografie z cyklu Ozvěny zapůsobily stejnou silou i po roztržení výstavních dvojčat: cyklus by tím samozřejmě ztratil smysl a vznikl by nepřehledný výstavní galimatyáš.
Celkově se dá říci, že Jiří Hanke sice ztratil svou původní syrovost a přímočarost, ale své původní přednosti nahradil jinými: jemným vtipem, „globálním“ nadhledem a radostí z čiré krásy tvarů a geometrických linií. Je dobře, že se nespokojil s retrospektivní výstavou. Na to je ještě příliš mladý.
