Fotografie má jako každý obor lidské činnosti svoje dějiny. Minulost fotografie je o to zajímavější, že právě ona je hlavním dokumentačním pomocníkem moderní lidské historie.
Bez ní bychom si těžko představili tváře významných politiků či jiných osobností, pohledy na válkou zničená města, kosmické lety, výhry i prohry celého lidstva. Přitom zůstávají tvůrci slavných dokumentárních fotografií stále poněkud ve stínu svého díla a to nemluvíme o vynálezcích, objevitelích a průkopnících samotného fotografického procesu, ty nezná skoro nikdo. Jistěže nebýt jich, přišli by s tímto objevem jiní. Ale v dějinách neplatí žádná "kdyby"…
Odedávna se malíři snažili o objevení metody, která by byla minimálně pracná a zároveň maximálně přesná. Jistým ulehčením byl vynález latinsky zvaný camera obscura, jehož autor, Leonardo da Vinci, ho používal ke studiu architektury. Byla to vlastně zatemněná skříňka s čočkou promítající obraz na plochu; malíř uhlem obkreslil obraz a bylo hotovo. Vlastnímu vynálezu fotografie ještě předcházel objev optických vlastností skla a objev světlocitlivých sloučenin stříbra. Název fotografie (tedy - volně přeloženo - kreslení světlem) se poprvé veřejně objevil v roce 1839 a jeho autorem je německý astronom Johann Mädler. První skutečnou a dodnes zachovanou fotografii ale zhotovil už v roce 1826 Joseph Nicéphore NIEPCE (1765-1833) a nazval ji "Pohled z okna". Ovšem za vlastního vynálezce fotografického procesu je poněkud neprávem považován Niepcův krajan Louis Jacques Mandé DAGUERRE (1787-1851), který objevil přímou pozitivní metodu zvanou daguerrotypie. Sláva pana Daguerra neměla dlouhého trvání - za necelý měsíc po zveřejnění daguerrotypie se ozval anglický šlechtic Henry Fox TALBOT (1800-1877), který byl schopen zhotovit stejně kvalitní obraz, ale nepotřeboval měděnou desku jako Daguerre, stačil mu obyčejný papír a navíc mohl z originálu získat libovolný počet kopií…
Převratný vynález se rychle šířil a všeobecně se soudilo, že novinka způsobí totální zánik malířství, ale spíše opak byl pravdou. Malířství se konečně mohlo odpoutat od otrockého kopírování reality (zejména v 19.století se "dobrý" malíř poznal podle schopnosti namalovat či nakreslit něco tak, aby to vypadalo jako živé) a mohlo se vydat cestou svébytného výtvarného projevu, v němž realita hraje čím dál menší roli. Hlavně portrét, do té doby výsada vyšších společenských vrstev, se stal všeobecně dostupným, protože nová metoda záznamu obrazu byla kromě jiných výhod i docela levná. Kromě módou podmíněného laického zájmu se o fotografii začali zajímat hlavně přírodovědci, kteří v ní spatřovali velmi schopného pomocníka.
Joseph Nicéphore NIEPCE (1765-1833)
Původně byl vojákem, ale z armády byl propuštěn kvůli svému onemocnění tyfem. Jako první sestrojil spolehlivě fungující jízdní kolo, ale jeho hlavním cílem bylo objevit spolehlivou reprodukční techniku; pokoušel se leptat kámen, pak na desku pokrytou světlocitlivou látkou chtěl zkopírovat kresbu, ale protože sám kreslit moc neuměl, využíval cameru obscuru. Chtěl trvale fixovat obraz kreslený světlem a používal metodu, při níž světlem zcitlivělý asfalt postupně vymýval olejem a petrolejem. Skleněná deska s portrétem papeže Pia VII. se rozbila již za Niepcova života. "Pohled z okna" byl znovu objeven až roku 1952 a je to nejstarší dochovaná fotografie. Pouze jakási nesmělost či obavy způsobily, že Niepcovo jméno nebylo s vynálezem fotografie dlouhá léta spojováno, ačkoli právě on byl jejím prvním skutečným tvůrcem.
Louis Jacques Mandé DAGUERRE (1787-1851)
Byl vyučen malířem divadelních dekorací a jeho pověst byla natolik dobrá, že ani nestačil reagovat na všechny nabídky. I on začal pracovat s camerou obscurou a vytvořil roku 1820 opravdu nebývalou podívanou - kulisy složené z několika průsvitných pláten za sebou. Své dílo nazval dioráma. Po několika letech se spletité cesty Daguerra a Nipce konečně setkaly a muži spolu uzavřeli smlouvu. Niepce ale zemřel a roku 1835 Daguerre už sám vyvolal latentní, tedy neviditelný, obraz parami rtuti. Podle některých historiků to byla náhoda, podle jiných cílený a úspěšný pokus. Začal pak pracovat se solemi stříbra a to mu dovolilo podstatně zkrátit osvit (dříve to bylo i několik hodin), postupně vynalezl i ustalující roztok, který prodloužil trvanlivost obrazů. Tímto postupem vznikaly již dále nemnožitelné originály. Až roku 1839 se Daguerre domohl od francouzské vlády jisté odměny - byla mu přiznána doživotní penze a byl vyznamenán. Francie si vynález neponechala, ale naopak jej zveřejnila a tím ho poskytla celému lidstvu.
Henry Fox TALBOT (1800-1877)
Nezávisle a obou Francouzích i on dokázal vyvolat a ustálit latentní obraz, ale - bohužel pro něj i Anglii - nebyl první, kdo výsledky svých pokusů zveřejnil. I jemu pomáhala camera obscura, když se snažil trvale si uchovat obrazy z cest po Itálii. Chtěl přinutit prchavé obrazy k tomu, aby na papíře zůstaly navždy. Jeho "spojencem" se stal chlorid stříbrný a když konečně objevil správný poměr chemikálií nanášených na podložku, byl na světě první negativ, z něhož bylo možno kopírovat nekonečně mnoho pozitivů. Expoziční doba Talbotových materiálů byla již pouhých 6 minut… Neměl ale štěstí a všechnu slávu sbíral Daguerre, ačkoli Talbot byl mnohem blíž dnešní metodě negativu a pozitivu. Až poté, co poněkud opadla móda daguerrotypie, se Talbotův objev stal východiskem dalšího rozvoje fotografie. Talbot se ale nenechal odradit svými "komerčními" neúspěchy a v roce 1844 vydal vůbec první knihu, která byla ilustrována původními fotografiemi.
Zpracováno podle knihy "Příběh fotografie" (Mrázková, D.; MF Praha 1985).
