Čas je bezesporu základním limitačním faktorem i měřítkem lidského života. Navíc se říká, že čas je velice nespravedlivý (někdo žije dlouho, jiný krátce) a zároveň velice spravedlivý (neboť umřou všichni).
Fotografie lidem pomáhají bojovat proti času, jakkoli je to boj předem prohraný a marný. Naše snímky jsou takovými ostrůvky uprostřed proudu, který s sebou strhává vše (koneckonců i ty fotografie stárnou a blednou…).
Když mám čas, prohlížím si diapozitivy, které fotil můj děda v letech 1963 až 1989. Je jich úctyhodné množství – plná skříň. Všechny ty Orwochromy, Fomachromy – a občas i nějaká ta Agfa či Kodak – mají sice barvy už poněkud vybledlé, některé snímky jsou poškrábané, jiné pod- či přeexponované, ale to vlastně vůbec nevadí. Schopnost fotografie vypovídat o minulosti je jedna z vlastností, která ční nad všemi ostatními. Máme-li historicky cenný snímek, je přece zcela jedno, jestli je kompozičně skvělý, průměrný či podprůměrný, jestli má správně exponované stíny … A i ta historická hodnota je individuální – muž na snímku může být pro někoho ňákej cizí chlápek, zatímco pro někoho je to táta nebo děda, kterého už nikde jinde než na tom snímku neuvidí. Lze se pak zajímat o něco tak “zbytečného”, jako je barevný kontrast???
Vždycky je to na dlouho. Podívám se na pár obrázků a pak hledám další a další. Výhoda je v tom, že vše je přehledně uspořádáno, a tak se hledá dobře a hlavně rychle. Dnes jsem našel zcela namátkou věci, které se staly třeba i tak dávno, že jsem ještě nebyl na světě. Ale nevadí, nemusí to být jen moje vzpomínky. Takový příklad: když jsem se narodil a moji rodiče slavnostně vyjeli s červeným kočárkem na první “rodičovskou” vycházku, děda to svým Flexaretem fotil a otec zároveň filmoval na němý 8mm film. Je zvláštní, jak se to všechno po letech sešlo – Flexaret už nemám, kameru také ne, ale film i diapozitiv mám pořád. Na diapozitiv jsem přišel až po tom, co jsem na filmu viděl, jak děda fotografuje.
Ve stejné krabičce jsem našel také snímek vyhořelého Veletržního paláce v Holešovicích. Vyhořel zrovna v době, kdy jsem se měl narodit. Děda tam už jako důchodce pracoval ve vrátnici a asi měsíc před požárem práci ukončil. Často o tom mluvil, jaký tam byl nepořádek. Jednou v noci našel hromadu papírů na rozpálených akumulačních kamnech; jinak by asi palác vyhořel už mnohem dřív.
Poslední – mnohem mladší – snímek je z roku 1985, ze slavnostního průvodu při zahájení spartakiády. Hradčanská vypadá pořád skoro stejně. Děda měl moc rád Prahu a dlouhá léta zaznamenával všechny její proměny a události, které se zde konaly. Nebyl žádný velký fotograf, nikdy neměl sebemenší umělecké či jiné ambice, nechtěl zbohatnout (ostatně to stejně tehdy poctivě nešlo), nechtěl být slavný… Chtěl nám, potomkům, zanechat svědectví – “Toto jsem za svůj život potkal a viděl…”. Děkujeme.
To je jen takový malý příklad schopnosti fotografie připomínat věci dávno minulé, zapomenuté skutečně nebo jen zdánlivě. Proto je potřeba dívat se kolem sebe a fotografovat pokud možno co nejvíce – dům stojící na druhé straně ulice tam za pár let nemusí být, lidé se rodí a umírají… Nezapomínejte ale na jednu důležitou věc – fotografujte nejen co nebo koho vidíte, ale taky sami sebe (nebo se nechte fotografovat); vaši (naši) potomci by měli znát i pohled na druhou stranu kamery. Tedy nejen co je na snímku vidět, ale také kdo to viděl… V tomhle případě opravdu nezáleží na technické kvalitě (pokud je ovšem možno aspoň něco na snímku rozeznat!), umělecké ambice autor mít může, ale nemusí, snímky může mít v krabici od bot nebo v prvotřídním albu… Pokaždé to bude hlavně svědectví a odkaz určený budoucnosti, díky několika snímkům třeba nebudeme zapomenuti (nebo alespoň ne tak brzo). Fotografujme. Život je krátký…
Použité snímky byly pořízeny dvouokou zrcadlovkou Flexaret VI automat (objektiv Belar 80 mm, f/3,5; na kinofilm použit speciální adaptér) a jednookou zrcadlovkou Zenit E (objektiv Helios 58mm, f/2) na film Orwochrom UT 21.Foto © 1974-1985 Stanislav Vojtěch
