XPO 2008 aneb Podzim na Šumavě

Jednoho letního dne se v některé z našich hlav zrodil nápad, udělat víkendovou fotografickou akci. Dali jsme dohromady nápady na lokality, program a celá akce mohla vypuknout.

Sobota

Pobyt pro nás zajistil Pavel s Kačkou v “průmyslové” obci Loučovice, kousek od hráze Lipenské přehrady v chatě Lesní krčma. Člověk by si pod takovým názvem představil nějaký malý penzion, pár pokojů. Ale chyba lávky. Třípatrový hotel skýtal hodně místa pro naše aktivity. Sice byl staršího data, což na něm bylo místy znát, ale bylo to celkem levné a na naše potřeby to bohatě stačilo. S jídlem taky nebyl žádný problém, starali se o nás skvěle, řízky přes celý talíř jsem dlouho neviděl. Jenom nekompromisní zavírací 22. hodina v restauraci se příliš nedoplňovala s našimi promítacími večery. Naštěstí nás Zdeněk zásoboval dobrou moravskou “živou vodou”, takže jsme žízní neumřeli.

Sraz byl v poledne, ale víte, jak to chodí. Takže jsme se postupně ubytovávali a odpoledne věnovali procházkám po nedalekém okolí. Naše skupina vyrazila na výlet údolím Vltavy na Čertovu stěnu. Ta sice zdola není moc dobře vidět, kvůli vzrostlým stromům, ale říčka a okolí skýtaly řadu fotografických motivů.

Večer, kdy jsme se poprvé všichni sešli, jsme vyhlásili oficiální začátek celé akce. Na programu byly další výlety do okolí a návštěvy fotograficky zajímavých míst, večerní promítání fotografií z cest i různých fotografických projektů. Na závěrečný večer jsme si nechali překvapení – zajímavé hosty.

Celý víkend byl zároveň provázen spojujícím článkem – fotografováním a závěrečnou výstavou tří vyhlášených témat: „Křivka“, „Madonně je padesát aneb Hudba“ a „Hostina“. Fotografové měli jediný úkol – před závěrečným večerem odevzdat za každé téma jeden snímek v digitální podobě.

Foto: Zdeněk Tichý

Po vyhlášení jsme se pustili do promítání. Začal Bundes se svojí multimediální show z pražského Bienále, po které nastoupil Bitovod, aby nás naladil na neděli svojí sbírkou fotek z Temelína. Pak si k projektoru sedl IIk a začal do nás neúnavně hustit všechny možné i nemožné informace z historie Vltavské kaskády a nejbližšího okolí. Doslova nás zavalil desítkami historických snímků a ke každému měl i nemálo doplňujících komentářů. Po téhle (nekonečné) prezentaci si asi každý dovedl udělat představu o tom, kde to vlastně jsme a jak se tato oblast během těch desítek let vyvíjela.

Neděle

Nedělní dopoledne bylo vyhrazené pro nefotografickou exkurzi ve vodní elektrárně Lipno. Nefotografickou proto, že povolení na focení v elektrárně je poměrně administrativně složité, takže jsme zvolili variantu “pouhé” prohlídky. Na začátku jsme shlédli krátký film o samotné oblasti a využití vody jako zdroje energie (na můj vkus trochu propagandistický kousek z dílny ČEZu, ale budiž). Náš průvodce nám pak popsal spoustu technických detailů, což se pochopitelně většině chlapů nemohlo nelíbit. Největší zážitek ale měl teprve přijít. Nejprve jsme “sfárali” 160m dolů pod zem šachtou se sklonem 45°, abychom si zblízka prohlédli turbínu, uzavírací kulové ventily přívodního potrubí (průměr potrubí je v tom místě 2,5 metru a tlak vodního sloupce je min. 16 atmosfér), tunely odpadního potrubí apod. V tu dobu byla elektrárna v klidu, najíždí totiž jen ve špičkách, kdy je potřeba dodat chybějící energii. Na sto procent výkonu je totiž schopna se dostat za dvě a půl minuty, což mě poměrně překvapilo. Na takový kolos jsem čekal delší reakční dobu. Najednou ze z reproduktorů ozval signál oznamující nájezd jedné z turbín. Měli jsme možnost být přímo u toho, když turbína najížděla. Ten pocit, kdy stojíte nahoře na můstku v odpadním tunelu, slyšíte ohromné hučení valící se vody a najednou se z hlubiny pod vámi vyřítí stovky tisíc litrů během několika sekund (při plném výkonu protéká tunelem čtyřicet šest metrů krychlových vody za vteřinu) byl prostě parádní! Během pár minut opravdu najela turbína na stoprocentní výkon, tak jsme se ještě podívali, jak vypadá (a jak je slyšet) turbína v chodu a už nás pomalu začalo lákat slunce na čerstvý vzduch. Za zmínku stojí i to, že celá elektrárna je prakticky bezúdržbová, plně řízená dálkově ze Štěchovic a na provoz dohlíží na místě pouze jediný člověk. Řeknu vám, být tam sám v tak rozsáhlém prostoru, tak bych se tam asi zbláznil.

Odpoledne jsme se vydali na další výlety do okolí, někdo jel do Vyššího brodu, někdo na Vítkův kámen, jiný na Schwarzenberský kanál, někdo se vydal hledat “srdce Vltavy”. Večer jsme se opět sešli u promítačky, abychom se podívali na Honzovu reportáž z cesty po Turecku, Jakubovu z Říma nebo Zdeňkovy Pařížany. S Michalem jsme se podívali na Zakynthos, Modrý pes nás provedl Francií a došlo i na Hřensko a okolí od mojí maličkosti.

Pondělí

Stále nám přálo dobré počasí, takže náhradní “mokrý” program i přes předpovědi meteorologů zůstal pouze v záloze a opět jsme vyrazili ven. Opět bylo několik cílů – rašeliniště Kaplička, Český Krumlov a jeho nové muzeum v ateliéru Josefa Seidela, “zoo” v Bavorském lese, Rožmberk a další zajímavé lokality v blízkém i dalekém okolí. Kdo ještě nesplnil zadané úkoly, tak měl poslední den, aby to dohnal. Večer se hotové výsledky vybraly a rovnou vytiskly a adjustovaly na kartony, aby se ráno mohla konat výstava hotových prací.

Foto: Zdeněk Tichý

Pondělní večer byl vyhrazen pro hosty. Díky přátelským kontaktům s muzeem fotografie v Jindřichově Hradci se nám podařilo pozvat Martina Šálka, Lenku Pužmanovou a Jardu Klímu, kteří nám přijeli představit českobudějovický fotoklub Vývojka. A bylo opravdu na co koukat. Přivezli nám na ukázku svoje každoroční almanachy, které vydávají v nemalém nákladu a několik vlastních knih. O hlavní náplň večera se potom postaral Martin Šálek, který nám představil vlastní projekt Fotojatka. Cílem Fotojatek je přiblížit fotografii nové cílové skupině, zviditelnit ji a vymanit se z klasického prohlížení fotek v galeriích. To vše prostřednictvím festivalové multimediální show. Ukázali nám většinu autorů z letošního a loňského roku a představili i část plánů příštího ročníku. Nad celou prezentací se pak rozproudila debata o tom, co je a není umění, jestli fotka patří do koše nebo na projekční plátno, apod. Musím říct, že i po jejich odjezdu jsme to ještě dlouze rozebírali a bavili se o tom, jak na nás jednotlivé klipy působily. Škoda jen, že tam už nebyl Bundes, docela by mě zajímalo, co by na to říkal a co by naopak členové Vývojky řekli na jeho projekt Bienále. Celý večer ale probíhal v pohodové atmosféře a co je s podivem, neřešilo se tam vůbec to, jestli fotí někdo takovým nebo makovým foťákem nebo objektivem.

Úterý

Foto: Zdeněk Tichý

Ráno hned po snídani jsme natáhli šňůry a udělali vernisáž z hotových děl. Sešlo se jich nakonec 60 od 20 autorů, což je výborný výsledek! A kdo nefotil, doplnil výstavu dalšími uměleckými počiny – Lenka Jiskrová (5 let) výborným obrázkem turbíny s kartáčkem, ke kterému podala i skvělý výklad, děti Polovic přinesly z lesa skutečnou hostinu pro lesní skřítky, Matěj Kencl zvládl dostat všechna tři témata do jediné kresby a Eliška Kenclová zarecitovala báseň. Samotnou vernisáž pak uvedl ZB alias Modrý pes výbornou poemou – ódou na zadaná témata a mohla začít prezentace jednotlivých autorů. Někde bylo jasné hned, která z fotek je Hostina a která Hudba, některá díla byla „intelektuálně“ náročnější. Sešly se i práce z improvizovaných ateliérů, když dotyčný nenašel téma během výletů. Prostě všichni (až na jednoho) splnili, takže příště můžeme být ve volbě témat klidně odvážnější.

Foto: Josef Krása

Po vernisáži jsme se postupně rozloučili a vydali se na cestu domů. Naše malá skupina se ještě cestou stavila v Českém Krumlově, aby, stejně jako ostatní předchozí den, navštívila fotografické muzeum a ateliér Josefa a Františka Seidela. Kdo nikdy neslyšel o těchto pánech tak vězte, že to byli jedni z nejproslulejších fotografů Šumavy minulého století. V jejich archivech se dochovaly desetitisíce skleněných negativů – krajina, lidé, řemesla, portréty, apod. Vydávali ve velkém nákladu pohlednice. V rodinné manufaktuře se každá ručně zvětšovala ze skleněného negativu, vyvolávala, ořezávala a zezadu potiskla. V Českém Krumlově je nově zrekonstruovaný ateliérový dům, ve kterém je stálá expozice ateliéru, dílny i depozitáře. Najdete tam spousty dochovaných přístrojů a pomůcek, účetní knihy, tehdejší velkoobchodní ceníky firmy Agfa, dokonale věrně zrekonstruované i ty nejmenší detaily.

Foto: Josef Krása

Během prohlídky shlédnete celkem tři krátké filmy, podíváte se do temné komory, tehdejší velkovýrobny pohlednic i do ložnice samotného Seidela. Budete moct žasnout nad tehdejšími “vynálezy” – domácím telefonem, kopírovacím stojanem nebo všemi těmi tehdejšími fotografickými přístroji. Až mě přepadl pocit, že chodit tam s digitálem na krku je skoro rouhání. Jen skleněné negativy jsou na půdě již nejsou. Jsou momentálně uložené v klimatizovaném depozitáři a čekají na digitalizaci. Ta až bude u konce, tak budeme mít poměrně hodně věrnou představu o tom, jak vypadala Šumava před více než 100 lety, než vznikla Vltavská kaskáda. Podíváme se do míst, která jsou dnes už celá pod vodou a za lidmi, kteří tam tenkrát žili. Ostatně už když v sobotu promítal IIk svoje historické snímky z okolí Vltavy, tak na spoustě z nich bylo vyraženo “Foto Seidel”.

Byl to prostě parádní fotografický prodloužený víkend a už se těším na další…