“Ztracený svět” – usedlost Cibulka v Praze 5

V pátém pražském obvodu je k vidění mnoho zajímavého, ale park Cibulka předstihuje všechny zajímavosti tím, že se návštěvník cítí být kdesi mimo Prahu, a přitom je v dosahu hromadné dopravy.

Na Cibulku se lze dostat několika způsoby – buď autobusem č.123 ze stanice metra Anděl, nebo pěšky z Plzeňské ulice (tramvaje č. 4, 7, 9 a 10, zastávka Kavalírka), popřípadě i autem. Zajímavou alternativou je vlakové spojení z nádraží Praha-Smíchov – vlak jede přes hlubočepský viadukt, což je technická památka rozhodně stojící za zhlédnutí – do stanice Praha – Cibulka, popř. Praha – Stodůlky.

Zakladatelem usedlosti Cibulka je biskup Leopold Thun-Hohenstein. Ten byl Napoleonem zbaven hodnosti knížete a biskupa pasovského, proto se rozhodl usadit v Praze, kde také zemřel. Zajímavý náhrobek je umístěn na bývalém Malostranském hřbitově (dnešní Košíře, Plzeňská ulice) a tvoří dominantu celého areálu.

Cibulka a přilehlý park byly vybudovány po roce 1817. Jméno je pozůstatkem existence rodu Cibulků z Veleslavína, která v těchto místech měla v 15. století vinice. Původně se usedlost skládala ze zámečku a z hospodářského dvora a celý park byl vyzdoben různými altány a dalšími romantickými kuriozitami. Park byl od svého vzniku volně přístupný.

K nejzajímavějším objektům v areálu patří bezesporu tzv. čínský pavilon, původně vyzdobený sochami v čínském stylu a ověšený zvonky, které ve větru hrály. Další kuriozitou býval altán se sochou Diany, který měl vyjadřovat tehdejší obdiv k antickým ideálům. Tento objekt byl zbořen kolem roku 1970. Poslední zajímavostí, díky shodě víceméně šťastných náhod zachovanou do dnešní doby, je umělá zřícenina – napodobenina trosek gotického hradu s věží, z níž je vynikající výhled na Motol a na celý park Cibulka.

Cibulka v dnešní podobě, to jsou jen žalostné trosky dávající tušit někdejší krásu a výjimečnost celého komplexu. Zámeček je v tristním stavu – v minulých letech sloužil jako sklad potravin a zeleniny, což se nesmazatelně zapsalo do jeho “tváře”. Místo toho, aby byl opraven, chátrá teď již zcela samovolně, bez “pomoci” zelinářů… Jeho nynější podobu zachycují fotografie, které byly pořízeny v březnu, aby vynikly samotné stavby nezastíněné listy okolních stromů. Není ani známo, kdo je vlastně majitelem celého objektu – proto se k němu bandy sprayerů či docela obyčejní vykradači chovají podle hesla “kde není žalobce, není soudce”.

Tento ztracený svět svědků dávných (nebo nepříliš vzdálených) let jako by se každý den propadal dále do neznáma. Škoda, že úcta k památkám vytvořených našimi předky nepatří k vlastnostem, jimiž by se náš národ mohl pyšnit…

Snímky byly pořízeny manuální zrcadlovkou Olympus OM 2000 s objektivem Zuiko 35-70 mm f/3,5-4,8 na materiál Fomapan T 200.