Ach, ta láska…

Láska, jak jistě všichni od dob jistého legendárního vtipu vědí, může mít mnoho podob. Kromě lásky bratrské, rodičovské, milenecké a té k Velikému Sovětskému Svazu, se dá zamilovat do ledasčeho. Osoby, kterým se něco podobného přihodí, jsou svým okolím považovány za lehce nesvéprávné, neboť se na veřejnosti často chovají nevyzpytatelně, jsouce vždy se šťastným usměvem idiota nad situací, kterou sami způsobili.

Proto nikomu nebudu mít příliš za zlé, když se na mne bude dívat soucitným pohledem poté co zjistí, že jsem již po léta zamilován do několika set důmyslně sešroubovaných součástek z kovu a skla. Ano, přiznávám se, že již po léta chovám něžnou náklonnost k mojí kameře Leica M6.

Začalo to již dávno. Už při mých prvních kontaktech s fotografií, někdy v šerém komunistickém dávnověku, jsem zjišťoval, že pod velkou většinou obrázků které mne fascinovaly, stála jména autorů, kteří Leicou fotili. Dokonce i v Mladém světě, který jsem tenkrát četl, byla většina fotek dělaných Leicou. Zdálo se mi na jednu stranu nemožné, že by pouhá skutečnost použití fotoaparátu jedné značky garantovala dobré obrázky, ale na stranu druhou jsem byl neustále konfrontován s dalšími doklady téhle nepravděpodobné teorie.

Časem jsem začal fotit sám, zrcadlovkami různé provenience, neboť Leica se mi tehdy jevila finančně asi tak dostupná, jako svatý grál králi Artušovi. Přesto docházelo k různým kontaktům. Po mém příchodu do Švýcarska jsem si nechal poprvé dát Leicu do ruky u jednoho nóbl obchodníka v mém městě. Bylo to trochu trapné, protože nás nechtěl spolu nechat o samotě, což milenci lační něžných dotyků obecně nemají rádi. U dveří stál jeho mladý svalnatý příručí, připravený vrhnout se za mnou v případě pokusu o únos, a on sám se ode mne nehnul na krok, s rukama v pohotovosti zachytit moji milenku, kdybych snad zakopl a ztratil rovnováhu. To, že na ni nemám, a že mu tudíž kradu čas, se mu zračilo v očích jasně jako studánka.

První vyloženě intenzivní flirt se odehrál u příležitosti mé svatby. Moje nastávající tehdy netušila, že si ji beru, házejíce očkem po jiné. Stál jsem tehdy před známým problémem všech fotografů, kteří se žení. Jsouce sami ve středu pozornosti, musejí se obrátit na někoho jiného, aby jim jejich statečný historický čin zdokumentoval. Ve Švýcarsku jsem tehdy nikoho dostatečně způsobilého neznal, a protože jsme se rozhodli brát se v nejkrásnějším městě na světě, zamyslel jsem se nad tím, který pražský fotograf by přicházel do úvahy. Měl jsem tehdy předplacený Mladý svět, a tak jsem jednou vzal do ruky telefon a zavolal do redakce, jestli by mi dali pana Šibíka. Honza Šibík, poté co jsem mu vysvětlil svůj problém, upadl do hlubokých rozpaků, a pokoušel se mi zdvořile vysvětlit, proč to pro mne nemůže udělat. Mimo jiné mi řekl, že je válečný zpravodaj, a svatby vůbec nefotí. Vysvětlil jsem mu, že to, k čemu se u Křižovníků schyluje, nebude postrádat určité aspekty válečného konfliktu, a on kupodivu přijal.
Během svatby a celého svatebního reje jsem jaksi okrajově registroval, že je se svými dvěma Leicami sice neustále nablízku, ale přesto jej ve srovnání s mými jinými zážitky tohoto druhu téměř nebylo vidět ani slyšet. Když jsem potom uviděl jeho kontakty, byl jsem ztracen. Ještě nikdy předtím jsem nezažil tak stejnoměrně exponované negativy, ale hlavně mne fascinoval jejich obsah, byť ve velké většině jsem obsahem byl já sám a veškeré narcistické sklony jsou mi cizí. Myslím si, že to odpoledne bylo počátkem mojí amour fou.

Moje láska, jak již tomu v každém zamilovaném příběhu bývá, musela projít mnoha zkouškami. Byl jsem jí nevěrný s Zenitem, Prakticami, Exaktou, Nikonem F4 a F5, Pentaxem LX a Super A, Yashicou mat i s Hasselbladem a Mamiyou. Ale jednoho dne už nebylo možné si nic nalhávat: můj obchodník, ano, ten samý, který mne kdysi nechal střežit svými bodyguardy a který mne mezitím při vstupu do svého obchodu uctivě zdraví, měl z ničeho nic ve výloze moji milenku – zlevněnou! Protože se objevila její nová verze, s provedeným faceliftingem v podobě TTL měření bleskového světla (prosím vás mi povězte, kdo by chtěl fotit Leicou s bleskem), byla ta „moje“ najednou o třetinu levnější. To bylo jednoznačně znamením prozřetelnosti! Tehdy byl můj obchodník pravděpodobně ještě více zmaten, než tomu bylo napoprvé, neboť jsem vstoupil, pozdravil a koupil.
Asi za deset minut jsem už byl venku, a zatímco mi vyplňoval záruční list a podobné něžnůstky, šel jsem jako v transu městem, zvědavý, co se stane mým prvním obrázkem v nové epoše mého fotografického bytí. Zrovna jsem procházel podloubím u švýcarské národní banky, to jest nad tím místem, kde se v paletách v regálech skladuje zlato jako jinde vepřové půlky, když proti mně vidím přicházet zdejšího ministra hospodářství, pana Couchepina. Seběhlo se to, aniž bych o tom musel moc přemýšlet. Náměsíčně jsem zvedl kameru, zacílil, nastavil clonu a stiskl právě v okamžiku, kdy pan Couchepin žertovně zvedl ruce v gestu „prosím nestřílet“. Američané v takovém okamžiku říkávají „magic“. A mě bylo jasné, že odteďka je všechno jinak.

Co vám mám dál povídat, všechno už jsem řekl. Snad o tom okamžiku, kdy jsem poprvé viděl můj film na světelném pultu pod lupou, a nemohl uvěřit, že taková ostrost je vůbec možná?
Od té doby uplynula už řada let, a my dva jsme pořád jako dvě hrdličky. Moje žena, rozumná to bytost, nežárlí. Nějak si zvykla na tuhle novou součást mého těla a na to občasné tichounké „ssst“, když Leica promluví. Mnoho mých přátel fotografů mne ale moc nechápe. Používají veliké, těžké a vysoce komplikované přístroje, které bleskurychle ostří, cloní či myslí za ně, a diví se, jak můžu pracovat s takovým dinosaurem. Na Leice je všechno trochu jinak. V hledáčku vidím nejenom můj formát, ale i spoustu věcí okolo, takže mohu u rychle se měnících motivů předvídat, co se v nejbližším okamžiku stane, a zda to bude ten „správný“ okamžik. Musím sám kroutit objektivem, abych zaostřil s precizností, která mi někdy jde na nervy. Nastavuji správnou expozici světelnou váhou jako v prvopočátcích elektrifikace fototechniky, a moje políčka jsou přesto často lépe exponována, nežli to zvládají monstra mých přátel s hightech multipoint supersystémy. Ten rozdíl spočívá asi v tom, že u té světelné váhy to funguje pouze společně s mým mozkem, a ten je ta jediná instance na celém širém světě, která ví co a hlavně jak chci právě fotografovat. Musím se vždycky smát údivu mých spoluobčanů, kteří mne, pokud si mne při fotografování vůbec všimnou, upozorňují, že moje kamera neblýskla. S Leicou se dá fotografovat prakticky vše, co je vidět. Její závěrka bez zrcadla pracuje tak vyváženě, klidně a tiše, že úspěšné fotografování čtvrtinou nebo osminou vteřiny není žádná speciální událost.

To, co ale Leicu činí tím čím je, jsou její legendární objektivy. Já jsem sice už ve svých zrcadlovkových dobách rozdal všechny své zoomy a fotil jenom pevnými ohnisky, ale takový skok v zobrazovací kvalitě jsem opravdu nečekal. Všechny objektivy od Leicy jsou prostě perfektní, ostré až do okrajů při plně otevřené cloně, s neviditelným a prakticky neměřitelným zkreslením geometrie, mechanicky dokonalé, umělecká díla optiky a mechaniky. Moje záběry 21mm objektivem bývají často považovány za práci středoformátové kamery, a když jsem studoval „all time“ žebříček nejlepších objektivů, které jeden renomovaný fotomagazín ve své historii kdy testoval, byly na prvních deseti místech jenom skla od Leicy M a její zrcadlovkové varianty R.

Existují v našem vztahu vůbec nějaké stinné stránky? Jako v každé romanci, i zde se něco najde. Nemyslím tím oblasti, pro které Leica není vhodná. Tak jako u nějaké čokoládové krasavice nepostrádám něžnost blondýnek, nenapadlo by mne nikdy chtít po Leice, aby uměla fotit třeba makro nebo dlouhými ohnisky. Na to používám středoformátové zrcadlovky.
Co mne v našem vztahu zabolí, je především cena jejích objektivů, která značně omezuje možnosti při jejich pořizování. I když je to cena naprosto zasloužená, pokud vycházím z kvality, která je jinak na trhu nabízená, je to přesto pro někoho, kdo by rád měl Noctilux, značná vada na kráse. Zpočátku jsem postrádal možnost kontroly hloubky ostrosti, ale po čase jsem pro ni získal určitý cit. Také všichni, kdo chtějí v hledáčku vidět veškeré informace o korekcích, použitém času a cloně, stavu baterií i kursu akcií pracích prášků na australské burze budou zklamáni. Je to trochu nezvyk, ale podobné informace musí registrovat pouze v duchu. Musí takříkajíc býti se svojí láskou jedno tělo.

A potom to zakládání filmu. To je někdy trochu komplikované. Ale i to je jenom snesitelná cena za archaicky stavěné tělo, vyfrézované z jednoho kusu aluminiové slitiny, podobné pancíři nějakého mystického mořského tvora. V každém případě si ale mého zakládání filmů všimne zpravidla méně okolostojících, než tomu bývá u mých motorizovaně automatizovaných kolegů.

Jednu konsekvenci ale tento druh konstrukce má: při takovéhle robustnosti je veliká šance na to, že mne moje láska bude provázet až do konce. Tak jako v legendě o Filémon a Baucis, zůstanu s velkou pravděpodobností ušetřen situace, kdy bych jí musel říci mé poslední sbohem. Leica se totiž obvykle kupuje pro celý život.