Agfa Optima 335 electronic sensor

Myslíte, že jsou všechny kompaktní přístroje jen laciné plastové hračky určené „cvakalům“? Ani teď – v době plastové – to není pravda, a dříve už vůbec nebyla. Jednoduché věci nemusejí být automaticky špatné. Příkladem takového přístroje je i dnešní krásný starý stroj.

Možná už při četbě nadpisu někteří majitelé zrcadlovek a lepších digitálních přístrojů zhnuseně ohrnuli ret. Ale vzpomeňte si na svůj první fotoaparát! Žádný supermodel to asi nebyl… Kompakty jsou možná jednoduché, možná primitivní, někdy i velmi špatné, ale jedno mají společné – mají sílu přitáhnout k fotografii vždy nové a nové lidi, mají sílu jednoduchého lákadla, se kterým přece může fotografovat každý. Někomu to stačí na celý život, někdo jde dál (nebo výš?), ale u kompaktů prostě a jednoduše od 70. či 80. let začínají skoro všichni adepti koníčku (možná i povolání) zvaného fotografie. Vlastně to platí ještě od dřívějších dob, kdy se vyráběly přístroje jako Pionýr či Kamarád – to byly ve své podstatě také kompakty, i když ne na kinofilm.

Jméno „Optima“ se u Agfy užívalo snad někdy od 50. let 20. století pro jednoduché přístroje na kinofilm. Do konce 80. let vzniklo mnoho modelů kompaktních přístrojů, které měly mnoho společného – jednoduchou obsluhu, průhledový hledáček a poměrně solidní kovovou konstrukci, o níž se může dnešním „bakeliťákům“ jen zdát. Přidejme k tomu relativně nízkou pořizovací cenu přístroje spolu s velmi hustou značkovou zpracovatelskou sítí (hlavně v západní Evropě) a máme tu systém, jenž přispěl k masovému rozšíření fotografie, zejména té barevné. To, co u nás vzniklo po roce 1990 jako novinka, tedy sběrná místa pomalu v každé trafice, fotografie za pakatel, různé reklamní akce atd., to bylo od 70. let zejména v tehdejším Západním Německu prostě běžné. Nemluvme tady o kreativní fotografii, o kvalitě apod., mluvme o fotografii spotřební – lidé zkrátka chtěli fotografovat (pokud možno automatickými přístroji), film někde vyklopit na pult a za hodinu si přijít pro fotografie, nechtěli studovat teorii a nakupovat příslušenství, chtěli se fotografií bavit. A toto jim společnost Agfa dopřávala měrou vrchovatou, podobně jako v USA Kodak nebo Polaroid.

Agfa Optima 335 electronic sensor je přístroj na kinofilm s obrazovým formátem 24 × 36 mm. Tento model je nejnižší z poslední řady Optima a začal se vyrábět roku 1978; datum ukončení výroby se zjistit nepodařilo. Má kovové tělo o rozměrech 104 × 69 × 56mm (š × v × h), patří tedy mezi velmi malé přístroje. Váží cca 275 g. Na boku je závit na stativ (dosti podivné umístění!). Objektiv Agfa Agnatar je pevný (nevýměnný) čtyřčočkový tmelený triplet světelnosti f/3,5 a ohniskové vzdálenosti 40mm. Rozsah zaostření je od 0,9m do nekonečna. Čočky mají antireflexní MC vrstvy. Pokud jsem mohl posoudit, obrazová kvalita objektivu je v této třídě levných přístrojů na velmi dobré úrovni, dalo by se to nazvat lehkým nadprůměrem.

Zaostření nemá žádnou kontrolu, je třeba nastavit buď odhadnutou vzdálenost v metrech (stupnice je dole na objektivu) nebo lze také využít tři základní piktogramy (1 postava, 2 postavy, krajina) nahoře na objímce objektivu (pod hledáčkem). Ovladač nastavení zaostření je jen jeden (aby z výše uvedeného nedošlo k omylu), jen má dvě stupnice. U každého ze tří piktogramů je záskok, takže přibližné zaostření může být velmi rychlé. Na objektiv lze našroubovat filtry či sluneční clonu a protože čidlo měření světla je hned pod čočkou objektivu, započítává se i faktor filtru, neboť tento zakryje i čidlo. Hledáček je velmi jasný, velký a je vybaven reflexním rámečkem a značkami pro omezení paralaxy. V hledáčku je také signalizována možná podexpozice záběru: svítí-li při namáčknutí spouště červená dioda, měl by být použit blesk. Ten je synchronizován pomocí středového X-kontaktu, ovšem nikde se mi nepodařilo zjistit, jaký synchronizační čas přístroj používá.

Závěrka Agfa Paratronic je centrální, dvoulamelová, spojená s clonou, vestavěná v objektivu. Je mechanická, elektronicky řízená. Rozsah časů je od 1/30 do 1/300 sekundy, jen není možné spolehlivě zjistit, jestli se časy mění po krocích nebo plynule (vzhledem ke konstrukci i ceně přístroje je však pravděpodobná spíše první varianta). Časy nelze nijak nastavovat, to činí závěrka samočinně podle údajů z čidla CdS umístěného zepředu na objektivu. Stejně tak nelze manipulovat s nastavením clony. Na objektivu je sice clonová stupnice, ale ta platí jen v případě, že je na přístroji nasazen blesk (podle tabulky na blesku nebo podle směrného čísla blesku a vzdálenosti, na niž je zaostřeno, je třeba manuálně nastavit clonové číslo). Závěrka má tichý chod a – jak už to u centrálních závěrek bývá – neprodukuje žádné nárazy. Tlačítko spouště s velmi měkkým chodem je přímo obrovské a ještě k tomu oražovočervené, takže přehlédnout ho jistě nelze. Co však přehlédnout lze, to je závit na mechanickou drátěnou spoušť, který se nachází z pohledu fotografa na pravém boku, nad tlačítkem pro otevření zadní stěny.

Závěrku a expozimetr pohánějí 3 baterie o napětí 1.5 V; jde o typ 625PX nebo její v současnosti prodávané substituty (baterie 625PX se již nevyrábějí, neboť obsahovaly rtuť). Přístroj vzhledem ke své plné samočinnosti nemůže fungovat bez baterií. Životnost baterií je podle manuálu asi 1 rok, ve skutečnosti však mnohem déle. Velmi jednoduše je řešen také indikátor stavu baterií, možno-li to tak nazvat. Pokud se při zakrytém senzoru expozimetru lehce stiskne spoušť a červená dioda v hledáčku se nerozsvítí, je třeba baterie vyměnit. Zřetelným konstrukčním záporem je však umístění baterií – ty se celkem nesmyslně nacházejí uvnitř filmového prostoru a nelze je tedy vyměnit, když je v přístroji film (resp. lze, ale film bude osvětlen). Citlivost použitého materiálu se nastavuje ručně zepředu na objektivu v rozmezí 15 – 28 DIN, tj. 25 – 500 ISO.

Posun filmu je ruční, pomocí natahovací páčky. Zvláštností Optimy 335 je to, že natahovací páčka se používá i ke zpětnému převíjení filmu do kazety. Vedle spouště je tlačítko s označením R (Rapid Rewind), které lze po stisknutí otočením zaaretovat; poté se opakovaným pohybem páčkou film převine do kazety. Film se zakládá snadno pomocí tzv. Agfa Quick Load systému, což je jedna z mnoha navzájem si podobných pomůcek – film se zasune pod jakýsi plastový vodič a zároveň se nastaví tak, aby do perforace zapadaly zuby unášecího kolečka. Zadní stěna se otevírá posuvným tlačítkem na straně přístroje; při jejím otevření se jednak vynuluje počítadlo (nahoře vedle spouště) a jednak se vyklopí destička s čepem, v němž je ukotvena filmová kazeta. Je to proto, aby přístroj mohl být co nejnižší, a přesto mohl být film pohodlně zakládán.

Příslušenství bylo samozřejmě velice skromné. Patří sem hlavně speciální tvarovaná brašna a dva blesky Agfatronic; ty neměly pohyblivou hlavu s reflektorem, ale zato je bylo možno využívat na jakékoli přístroje se středovým kontaktem. V originálním manuálu je mezi příslušenství započítána také kapesní prohlížečka diapozitivů a rámečky na diapozitivy (nad tím je možné se jen pousmát a dovedeme-li takovéto příslušenství ad absurdum, mohli bychom používat třeba Agfa-boty, v nichž se podle návodu nejlépe chodí fotografovat…). Doporučeným filmovým materiálem byla samozřejmě Agfa (je to dokonce vyraženo zevnitř zadní stěny!) – tento marketingový tah se jistě vyplatil, protože lidé, pro které byly Optimy určeny, nechtěli nikde nic hledat a jestliže měli přístroj Agfa, používali velmi pravděpodobně také filmy od tohoto výrobce.

Optima 335 měla také vyspělejší sourozence. Optima 535 měla jen jediný rozdíl, a to objektiv Solitar 40mm f/2.8, jinak šlo o naprosto stejný přístroj. Další byla Optima Flash, která se od 535 lišila pouze vestavěným bleskem (pochopitelná je změna designu) a také tím, že byla napájena dvěma bateriemi AAA (mikrotužkové). Optima 1035 byla identická s 535, jen měla navíc samospoušť a její chod byl indikován červenou diodou LED vedle objektivu. Vrcholem řady byla Optima 1535. Neměla zaostřování pomocí symbolů (zbyla jen stupnice vzdáleností v metrech a stopách), zato byla ale vybavena dálkoměrným hledáčkem (!). Jinak je přístroj stejný jako 535 (je tedy bez samospouště).

Možná dnes mávneme rukou, ale v době vzniku patřily přístroje Agfa Optima rozhodně mezi to lepší na trhu levných či nejlevnějších přístrojů. Samozřejmě tento přístroj nelze použít pro nějakou vážnou práci. Znám ale lidi, kteří Optimu vozí např. na vodu, aby jim nebylo líto drahého fotoaparátu, kdyby se jim podařilo převrhnout loď. Fotografie z Optimy jsou dobré, do prázdninového alba rozhodně stačí. Přístroje jsou navíc kovové, takže nějaké to trochu tvrdší zacházení snášejí lépe než plastové kompakty. V bazarech je někdy Optima k vidění a ani nejdražší typ 1535 nestojí víc než pár stovek. Skoro bych řekl, že je možná lepší koupit starou Optimu než nějaký novější plastový přístroj; kov je kov. Dávejte ale při případné koupi pozor na jednu věc, kterou trpí objektivy Agnatar i Solitar: mají-li čočky v objektivu mléčný nádech, rozlepuje se tmelený triplet (tmel nebyl z nejkvalitnějších) a nevyfotografujete už nic. Jinak bývají Optimy bez závad (jsou tak jednoduché, že ani nemají nic moc, co by se mohlo porouchat) a měření světla pracuje docela spolehlivě.

Nezavrhujme kompakty, i když dávno fotografujeme zrcadlovkami, ať už filmovými nebo digitálními. Možná bychom bez kompaktů nefotografovali vůbec. Alespoň já určitě ne, protože můj první aparát byl také tohoto druhu.

Ilustrační snímky byly pořízeny digitální zrcadlovkou Canon EOS 300D s objektivy Canon EF-S 18-55mm f/3.5–5.6 a Canon EF 100mm f/2.8 Macro USM.