Albánie – dobrodružství na dosah ruky

Zkuste ve svém okolí, mezi přáteli, či v práci jen tak nadhodit, že na dovolenou vyrážíte do Albánie. Většina z nich vás nazve blázny, zbytečnými hazardéry a všelijak vás budou zrazovat od vašeho záměru. Pokud vás opravdu přesvědčí a vy vyrazíte do Chorvatska na „tradiční dovču“, tak nečtěte dál! Alespoň nebudete naštvaní.

Albánie je Balkán, divoký, rozžhavený, přátelský a pohostinný. Nevyhnete se ničemu uvedenému, ať pojedete autem, poletíte nebo se vydáte na vlastní pěst s batohem na zádech. Nevyhnete se úžasným horám, na sto kilometrech silnice překonáte minimálně jedny, neuniknete pokřiku prodavačů všeho možného, stejně tak jako úpalu či úžehu. Uděláme letmý, čtrnáctidenní výlet zemí orlů.

Národní park Thetit

V současné době není do Albánie potřeba vízum, stačí pouze platný cestovní pas. Na hranicích by se měl vybírat vstupní poplatek 10 Euro, záleží asi na jakého narazíte celníka. Cesta pravidelnou linkou do Dubrovníku a pak místní dopravou přes Černou Horu je otázka 24 hodin, podle toho, kde chcete do Albánie vstoupit. Přechod v severní části je úchvatný co se týče střetu s naším stylem života. Z černohorské Podgorice prý jede jenom taxi,

Všudypřítomné bunkry

cestou ale třeba stopnete místní autobusovou linku. Vlakové koleje směrem k hranici vedou z obou stran, jen přes tu hranici chybí. Přímo na přechodu vás nechají projet louží špinavé vody, desinfekce vozu. A jste tu! Uvidíte první bunkry, ve kterých je nacpané seno pro osly. Na kolejích stojí vyhořelý vlak, okolo pobíhají špinavé děti v šusťákách „Adidas“ a cesta je lemována neuvěřitelnou skládkou odpadků. Potkáváte jenom mercedesy všech typů a ročníků výroby. Sem tam je stavení, které se normálně vídá ve skanzenu a babka s hráběmi je snad ještě starší.

Výměna peněz na ulici

V příhraničním městě Koplik se klidně posaďte na zahrádku jedné z mnoha kaváren a nasávejte další a další drobné zážitky. Místo do banky vás policista pošle vyměnit peníze k vekslákovi a ten se s vámi i ochotně vyfotí. Majitel kavárny se při placení zeptá, zda umíte rusky nebo anglicky a jeho syn vše vyřídí v obou jazycích.

Národní park Thetit pohoří Prokletije na severu Albánie

Zaplatíte a chcete vyrazit do blízkých hor nazývaných „Prokletije“, které v sobě skrývají národní park Thetit. Místní vás začnou zrazovat od vašeho úmyslu, nabízejí, že vás odvezou do Tirany nebo k moři. Důvod je prostý a ne nijak dramatický. Hory jsou divoké a nikdo kromě osamělých pastevců v nich nežije, cesty jsou špatné, pokud jsou. Nic něž skály a lesy tam není. Těžko chápou, že právě proto tam chceme. A tak mezi štíty, které jsou pár kilometrů od vás, se dostanete až druhý den. Cestou k nim se svezete traktorem na kupce nakosené trávy, jaký je možné vidět v Národním muzeu a nakonec třeba přespíte v muslimské rodině ve vesničce, kam zapomněli natáhnout asfalt. Do noci se dá lámanou angličtinou debatovat o závratných rozdílech v našich kulturách, politických situacích či zažitých zvycích. A že vás nikdo nepošle pryč? Nad dveřmi mají napsáno, jako i u nás na vesnicích: „host do domu, Bůh do domu“, ale s tím rozdílem, že můžete sedět do rána a stále budete vítán, obskakován a krmen lidmi, kteří vydělají stejně peněz za rok jako vy za měsíc.

Nejrozšířenější dopravní prostředek osob po Albánii

Jak jinak, než prastarým mercedesem, se dostanete do hor. Překvapí vás jejich výška a když potom stojíte mezi pomalu tajícím sněhem a rozhlížíte se okolo, tak i jejich mohutnost a rozloha. Ano, je začátek července a v této výšce na severní stěně se stále drží sníh. Nadmořská výška pohoří Prokletije je od 750 m n.m. do 2649 m n.m., s nejvyšší horou Jezera, která je druhou nejvyšší horou v Albánii. Při tom pohledu si vzpomenete na slovenské Tatry a davy hlučných turistů proudících na Skalnaté pleso, kde po vás chtějí peníze i za to, že dýcháte. Tady jste za dva dny potkali pět pastevců a dvě stě ovcí. Voda je použitelná z jakéhokoli zdroje, lesní jahody už vám lezou krkem a na mobil jste si vzpomněli, až když vám večer vypadl odněkud z batohu.

Kůň – pomocník člověka

Vše se v Albánii vozí na koních, ponících a oslech

Abych to zase nepřeháněl a nedělal z Albánie ráj na zemi. Ona cesta přes hory je vlastně vedlejší silnice spojující pár vesnic. Je v takovém stavu a tak pomalá, že pokud se někomu stane horší úraz, bude to problém. Ještě více na sever žijí kosovští Albánci, ke kterým se nehlásí ani Srbsko, ani Albánie a obě země s nimi mají problémy. Nebudeme ani zatajovat pohřešování několika českých turistů v tomto pohoří. Na druhou stranu kolik českých turistů se ztratí v Tatrách a složitě je hledá horská služba. Zde bohužel horská služba není a tím se celá věc snadno zkomplikuje.

Náměstí v Tiraně

Hlavní město Tirana

Opustíme-li hory, kde by se dalo potulovat měsíce, dostaneme se na jedinou dobrou silnici propojující sever s hlavním městem a pobřežím. Při hledání spojení zjistíte, že vlaková doprava je sice levná ale bohužel jezdí jen jeden spoj denně a to tak kolem šesté hodiny ráno. Zato taxi je snad každé druhé auto. Chce to trochu ostražitosti a drzosti, aby vás cesta stála tolik co místní obyvatele. Silnice do Tirany je luxusní překvapení. Albánským asfaltem jsou dokonce vylity všechny velké bulváry v Paříži. Ještě si to užijete do přímořského letoviska Durrës, pak zase silnice odpovídají deseti letům zapomnění.

První z albánských riviér je ono zmiňované starobylé Durrës. Jedinou vadou na kráse je velikánský přístav v těsném sousedství pláží. Do pozdních hodin se ze všech stran line divoká balkánská dechovka a pod palmami posedávají cudně zahalené muslimky, ale i dívky v bikinkách, za kterými se ohlédnete, i když nechcete. Na konci pláže narazíte na oddychovou základnu KFOR a to molo pod vámi je opravdu z vytrhaných bunkrů naházených do moře, jsou zkrátka na každém kroku.

Stanování na Albánské riviéře

Ráno to chce vstát velmi brzy, pokud jste se rozhodli cestovat na jih vlakem. Staré české lokomotivy tahají dva druhy vagónů. První jsou nové, klimatizované, nezničené, koupené před časem v Německu. Druhé pamatují snad ještě válku, nemají okna a cestuje tu s vámi děda, co veze 200 pet lahví s kozím mlékem na trh. Může se stát, že lokomotiva nezvládne tři sta kilometrovou jízdu a před koncem vypoví službu. Průvodčí vás pošle po kolejích do stanice a dál se nestará. Šlapete ve vedru a usilovně přemýšlíte, jak to udělá ten děda s mlékem, když v tom zahouká opravený vlak a vy zbylých pět kilometrů dojedete ve stoje na lokomotivě.

Mořský bunkr – pravděpodobně na lodě nebo ponorky

Druhá albánská riviéra mezi městy Vlore a Sarandë je skoro ten ráj. Jako všude v Albánii i zde se k ní dostáváte přes hory, ale neposkvrněné pláže a absence turistů určitě za nějaké to trmácení místní dopravou stojí. Zdejší podnikatelé jsou si toho vědomi a ze všech sil se snaží o příliv turistů nabídkou hotelů a restaurací různého typu. Na silnici podél pobřeží do Sarandë, které se nazývá perla albánské riviéry, narazíte nejdříve na námořní pevnost z počátku 19. století, abyste hned za dalším mysem projeli těžce střeženou moderní námořní základnou. Město žije nočním životem, skoro si připadáte jako chudý příbuzný. Zkusíte tedy hotel a Balkán nezklame. Z původních 25 Euro za dva a noc je 15 Euro a majitel je samá ochota. Pokoj je klimatizovaný, teplá voda, satelit a čisto. Vzpomenete na hranice a jenom kroutíte hlavou. Jak je již patrné, Albánie je země kontrastů a turista se nestačí divit.

Ohridské jezero u hranic s Makedonií

Ráno se opět dostanete do reality. Autobus jede v pět, pak až zase druhý den. Máte štěstí, že to hoteliér věděl. Osm hodin jízdy je určitě hrozně moc v poměru s ujetými kilometry, ale cestou snídáte, obědváte a hlavně překonáváte spousty pohoříček o velikosti našich Krkonoš. Dorazíte k makedonským hranicím, kde poprvé prší, ale opravdu jenom na pár minut. Ještě si dáte jedny hory, ve kterých je, jak jinak, pusto a překrásně, a vaše cesta se pomalu nachyluje ke konci. Ještě rybářská vesnička u Ohrindského jezera a pak napříč Albánií přes hlavní město Tiranë na hraniční přechod na severu země u města Shkodër do Černé hory. Ten se od toho, kterým jsme do země vstupovali, liší neuvěřitelně. U Koplik vstupujete do epicentra zvaného Albánie. Kdežto zde se pomalu přeléváte do možná dalšího člena Evropské unie a setkání s „albánským světem“ je pozvolné.

Hlavní třída ve Shkodër	Vstupní a výstupní město Albánie – Shkodër	Shkodër

• Albánská republika, hlavní město Tirana, rozloha: 28 748 km², počet obyvatel 3 544 841.
• Albánie je ze 70% muslimská země. Albánci jsou velmi nábožensky snášenliví.
• Jazyk je hodně ovlivněn několika století Turecké nadvlády, takže budete rádi, že se naučíte „dobrý den a děkuji“. Jinak se lze s mladší generací domluvit anglicky a německy. Také jsme hojně používali ruce a nohy.
• Celá zem je posetá bunkry, prý až milionem, které jí měly ochránit před nepřítelem. Po jejich výstavbě už Albánie s nikým nebojovala, ale výstavba jí přivedla na mizinu.
• Enver Hoxha byl komunistický vládce a nikdo vám o něm nebude vyprávět.
• Vyprávět budou, jak v roce 1996 vyrabovali armádní sklady a rok si plundrovali vlastní zem. Člověka, který je na tom zčásti podepsaný, si letos zvolili znovu za prezidenta.
• Albánie je neuvěřitelně bohatá na nerostné suroviny, až to pochopí většina obyvatelstva, můžou se vyhoupnout mezi evropskou špičku.
• To by znamenalo i to, že by si svým velmi kvalitním asfaltem opravili veškeré silnice, takže by po nich projely i jiná vozidla než jsou mercedesy.

Jeďte do Albánie dříve, než pochopí, že turista je pro ně výhodný zdroj příjmů, zažijete dobrodružství kousek od domova a hlavně za pár peněz.