Antelope Canyon

Letmá návštěva jednoho magického místa v Arizoně

část přehradního jezera Powell z výšky 10km

Tahle země patří odedávna lidu Diné. Přesněji od té doby, co jeho předkové dorazili při svém putování na jih do krajů Coloradské plošiny, usadili se zde a postupně nahradili původní obyvatelstvo. Od těchto původních usedlíků, žijících v pueblech a označovaných dnes jménem Anasazi (“dávní lidé” nebo také “dávní nepřátelé”), se naučili obdělávat půdu. Díky této dovednosti dostali i jméno, pod kterým je známe i my: Navaho, což v jazyce Tewa znamená “obdělaná země”.

Těžké období nastalo pro Navahy po příchodu Evropanů. S těmi se poprvé setkali v 17. a 18. století, kdy na americký jihozápad dorazili první misionáři a marně se pokoušeli přivést Indiány k víře. Za misionáři přišli osadníci a začali se usazovat na indiánské půdě. Navahové s nimi bojovali, vyháněli je z jejich farem, na druhou stranu však se od nich naučili chovat ovce, ze kterých velmi rychle učinili důležitou součást svého hospodářství. Neustálé boje proti kolonizaci vedly nakonec k vyslání trestné výpravy, která vybila indiánské ovce i jejich chovatele, a k deportaci přeživších na východ k Rio Pecos. Nakonec však bylo zbylým Navahům dovoleno vrátit se do své vlasti, ve které zůstali až do dnešní doby. Z osmi tisíc navrátilců dnes jejich počet vzrostl až ke sto čtyřiceti tisícům.

Antelope canyon najdete poblíž tepelné elektrárny Navajo

Rezervace indiánů Navaho zabírá značnou část severovýchodní Arizony a zasahuje i do států Utah, Colorado a Nové Mexiko. Navahové mají vlastní samosprávné orgány s autoritou na celém území. Připoutejte se, je to zákon Navahů – to hlásají tabulky u silnic v rezervaci.

Na Diné Bikéyah, tedy na území Navahů, najdete mnoho divů amerického jihozápadu – nejznámější jsou asi Monument Valley a Canyon de Chelly. (Možná si vzpomenete na film Mackennovo zlato, který byl filmován také zde.) Jedním z nejmagičtějších míst této oblasti je Antelope Canyon, vysněný cíl mnoha fotografů.

horní kaňon

Dávno před příchodem prvních lidí zde byla jen skalnatá planina z červeného pískovce. Tisíce a tisíce let se hnala voda spadlá za letních bouří po pláni, pronikala do vlasových puklin a odnášela zrnka písku k řece Colorado. Pukliny se rozšiřovaly a prohlubovaly, tam, kde byla skála tvrdší voda uhnula a vykružovala ladné oblouky. V obdobích sucha pak písek hnaný větrem pokračoval v erozivní činnosti, až se pukliny vymodelovaly do podoby, kterou známe dnes. V anglických popisech tohoto místa se nejčastěji setkáte se slovy puklina, štěrbina nebo i vývrtka. V každém z těchto slov je kus pravdivého postřehu, žádné však nedokáže vystihnout skutečný charakter tajuplné chodby, kde se zlaté světlo poledního slunce odráží nesčetněkrát na bizarně zakřivených pískovcových plochách, přebírá jejich barvu a pokarčuje až ke dnu trhliny, aby tam, zcela vyčerpané, zbarvilo do tmavoruda hrst písku v nejhlubším stínu. Antelope canyon je velmi obtížné popsat a i nejlepší fotografie vypoví jen málo o duchu tohoto místa.

dolní kaňon

Pokud se rozhodnete toto místo navštívit, zamiřte do severovýchodní Arizony. Silnice 89 vás povede rozbrázděnou červenou krajinou na sever. Vpravo před sebou uvidíte majestátní posvátnou horu Navajo Mountain, vévodící svými více než třemi tisícovkami metrů celému kraji. Dříve než dorazíte k hlubokému korytu Colorada, přehrazenému přehradou Glen Canyon dam, přijedete do městečka Page, které vám nabídne deset rozličných kostelů, možnosti nákupu a stravování a také nocleh v některém z mnoha motelů. Pokud dáváte přednost stanování, máte příležitost využít kempu u přehradní nádrže nebo níže po proudu na břehu Colorada. Sama přehrada, přehradní nádrž i meandr Colorada Horseshoe Bend, nalézající se kousek po proudu, jsou zajímavá místa hodná návštěvy – můžete se tam podívat ráno nebo večer. Nejvhodnější doba pro návštěvu Antelope Canyonu je totiž kolem poledne.

Horseshoe bend – meandr řeky Colorado

Tak už nezdržuj, říkáte si, a ukaž nám, kvůli čemu jsme tady. Tedy dobrá. Zabalíme stativy rozložené na hraně závratného srázu nad Horseshoe Bend – slunce už beztak pěkně připaluje – a vydáme se zpátky do Page. Před městem odbočíme doprava na 98 a pokračujeme kousek k tepelné elektrárně Navajo. Ne, pokud ji mineme, znamená to, že jsme přehlédli ručně načmáranou tabuli, označující odbočku ke kaňonu. A skutečně: horní Antelope Canyon doprava, dolní doleva. Pojedeme napřed do horního. Auto musíme nechat hned u cesty, dál se nesmí. U přístřešku čeká usměvavý kulatý Navaho v modré bundě, vedle něj nákladní dodávka s lavicemi na korbě. Bude to stát jedenadvacet a půl dolaru na jednoho, povídá. Patnáct vstup a šest pade kmeni. Inu dobrá. Nasedáme ještě se čtyřmi dalšími turisty na korbu a následuje rychlá jízda širokým písčitým korytem vyschlého potoka. Asi po šesti kilometrech se údolí uzavírá, dál jet nejde. Ve skalní stěně v čele údolí zeje puklina. To je on, vchod do kaňonu. Jsme tu mimo sezonu, v polovině března, a tak je návštěvníků velmi málo, kromě nás tu stojí jen jedno další auto. Napřed si to projdeme a na zpáteční cestě můžete fotit, říká průvodce a vyzývá nás k následování.

vchod do horního kaňonu (vpravo za autem)

Říká se, že kaňon objevila v roce 1931 holčička pasoucí ovce, ale místo muselo být Navahům známé již dávno předtím. Sloužilo za úkryt jejich stádům a dostalo i svůj název: Tse bighnilini, místo, kde voda teče skrz skálu. Vstupujeme do stínu skal a před námi se otevírá tajuplný svět tvarů a barev. Bezděky zadržuji dech a snažím se našlapovat opatrně. Průvodce prozaicky popisuje jednotlivé části kaňonu, upozorňuje na naplavené dřevo šest metrů nad našimi hlavami a dodává další údaje o výšce (něco přes třicet) a délce (tak stopadesát metrů) kaňonu. Dno je písčité, rovné, schůdné, jen málokde by měli dva lidé potíže se vyhnout. Za chvíli jsme na horním konci. Údolí tady je zmenšeninou dolního vstupu – užší a mělčí. Domlouváme s průvodcem prodloužení půlhodinové kvóty na návrat. Daří se. Vezme nás zpět s další výpravou. Vrháme se znova do světa fantaskních tvarů a zapomínáme na čas. Okolo poledne slunce dokáže v několika místech proniknout až na dno kaňonu. Potom je možné hrstí písku hozenou do vzduchu paprsek zviditelnit a získat tak atraktivnější snímek. Myslím ale, že kaňon nemá takováto vylepšení zapotřebí.

vstup do dolního kaňonu je těsný

Dvě hodiny uplynou jako nic a už jsme zase na korbě dodávky. Indián nás vykládá na parkovišti a my popojíždíme několik set metrů na druhou stranu silnice, kde je kousek od elektrárny vstup do dolního kaňonu, do Hasdeswazi, oblouků zkroucených skal. U pokladny se snažíme domluvit slevu a daří se: šest a půl dolaru nemusíme platit znova, jen dvanáct za vstup. Scházíme do širokého mělkého koryta a hledáme vchod podobný tomu nahoře. Před námi je však jen skalnaté dno s křivolakou puklinou. Jdeme blíž a skutečně: tady jsou železné schůdky! Pokud ale máte ramena jako Rambo nebo linii jako Golem, není to nic pro vás. Neprojdete.

Pomalu se noříme do štěrbiny a opět naše oči kloužou po stěnách modelovaných vodou a pískem. Kaňon místy není ani metr široký a není tak dobře schůdný jako byl horní. Na mnoha místech je průchod usnadněn železnými schůdky, jinak by bylo obtížné dostat se přes kamenné stupně, kterých tu není málo. Slunce venku se skrylo za mraky. Panuje zde přítmí a pocit stísněnosti, posílený vracející se myšlenkou na dvanáct návštěvníků, kteří zde byli zaskočeni přívalem vody v srpnu 1997. Přežil jen jeden, některá těla se vůbec nenašla. “Je to jako když se dostanete do pračky. Nemáte šanci cokoliv dělat.” Raději se soustřeďuji na focení. Je tu klid a ticho; kromě nás je tu snad jen pět dalších lidí, z toho dva fotografové. Pomalu se propracovávám až ke schodišti stoupajícímu ven z kaňonu. Minu jej a pokračuji ještě několik metrů dál. Několik zatáček a přede mnou je vysoký stupeň a za ním se skály rozestupují. Vracím se tedy zpátky stejnou cestou.

Je po čtvrté hodině a Indiánka z pokladny už čeká jen na nás, aby mohla zavřít bránu a jít domů. Ukládám exponované filmy se smíšenými pocity: fotek toho místa už byla publikována spousta. Ale ten pocit… Když už máte to štěstí a jste tu skoro sami, možná je škoda rozptylovat se a dívat se na toto místo optikou fotoaparátu.